Andělé a opruzi

Pondělní nástupiště brněnského hlavního nádraží připomínají selekční rampy novodobého lágru. Práceschopní hezky šup na šalinu a dále k pásu nebo do moderních kobek openspaců, nepráceschopní k lékaři nebo na pracák nebo kamkoli jinam. Každý sám sobě Mengelem, jen kromě lží o osvobození prací jsou to tentokrát lži o svobodě možnosti výběru mezi Alzou a Mallem. Mám ještě půlhodinu čas na přestup, kterou si můžu zkrátit postáváním, protože během poslední několikasetmilionové rekonstrukce Hlaváku se podařilo zrušit skoro všechna místa na sezení a nádavkem i trafiku, nálevnu, restauraci a stánky s občerstvením, a díky epidemii Covidu uzavřít novou čekárnu. Ta má tu zajímavost, že i když byla přesunuta o několik desítek metrů dále, byla rekonstruována tak citlivě, že mi stále připomíná chlív. Míjím festovní cedulku s nápisem „Rekonstrukce fasády v další etapě“. Rozumím. Patrně přijde ještě jedna ze stamilionových etap, načež to konečně celé zavřou a přesunou.  Bloumám dále a nachází podiv...

„Ó ty můj melounku, sladký jsi jako fíky ze zapovězených zahrad královniných, červený jako rty nevěstky babylonské, a šťávy v tobě jako v Eufratu, hojně skrápějícího políčka usilovných“, zabásnil jsem si onehdy nadšeně nad nákupem po cestě z oběda. Aby ne, držel jsem v ruce první meloun sezóny, pravda v době globalizace sezóny poněkud rozplizlé do celého roku. Zpět k veršotepectví. Asi není dobré básnit příliš nahlas, navíc jste-li obklopeni nedobrovolným obecenstvem. Naštěstí jsem nahlas vyřkl jen první verš, zbytek tiše vysublimoval do divného ticha, která se náhle rozhostilo v našem kanclu. Mluviti stříbro, ale mlčeti zlato.  Zachránil to kolega. „Píseň Šalamounova nebo tak něco, viď?“ Vida ho, slušný přehled. Nebylo to tak úplně přesně, v originálu jsou tisíckrát líbeznější dardy (například “Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka, jež pasou se v liliích.“), ale trefil styl a převedl řeč na žádanou vedlejší kolej, pryč od mé hlasité huby. A především pak meloun,...