Andělé a opruzi

Ukažte mi někoho, kdo si nikdy nic nepřál. Celý náš život je lemován přáními – od autíčka pro kluky nebo Kena k Barbie pro holky v dětství, až po Mercedes-Benz S Maybach a MUDr. Kena, primáře kliniky plastické chirurgie, za manžela. Někde mezi tím, podle intenzity a frekvence životních kotrmelců, se pak čas od objevují i přání jako „bože ať mě nebolí to či ono“ či „ať mě ještě neopouští ten či onen blízký“. Ovšem to už bývá většinou pozdě, to si měl člověk přát mnohem dřív. Vděk se tomu říká. Vděk. Plus asi milion dalších přání typu „ať mi to neujde“ nebo „ať mají ještě plzeň“ nebo „uhlíková neutralita“. Na přání existuje přímo celá „přánívěda“. Desítky, dost možná i stovky a tisíce knih, kurzů a filmů, od Coelhova Alchymisty přes notoricky profláklé Tajemství, po Francka a kvantové aktivisty, zkrátka zdá se, že každý ví, jak na to. Stačí dodržet tuhleto a támhleto, tady hezky poprosit, tam svá přání správně „poslat“ a Vesmír, Osud, Ježíšek, Bůh, Nejvyšší vědomí, Kosmický řád (n...

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem. Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podl...

Paní prodavačka byla moc hodná a trpělivá. Část nákupu mne nechala platit Visou (spotřebitelská soutěž o nový iPhone) a zbytek Mastercardkou (spotřebitelská soutěž o nového Volkswagena). Byla tak hodná, že jsem zrovna cítil, jak mezi námi proudí ta pozitivní kosmická energie. Při balení nákupu jsem našel na zemi korunu. Zvednu ji a podávám prodavačce: „Korunka pro štěstí a ještě jednou díky za ty platby!“ Ona se usmála, já se usmál a Vesmír si ještě jednou ubrkl krapítek toho pozitivna. Druhý den jsem našel na zemi před jiným obchodem dvoukorunu. „Vidíš Tomáši, takhle to funguje. Jednou dáš a Vesmír ti naloží dvojnásob. Vesmírná energie proudí a proudí.“ Třetí den jdu kolem pekárny a dostanu chuť na rohlík. Jdu dovnitř a hádejte, co jsem našel v kapse? Ale nedosti na tom, paní pekařka mi za tu dvoukorunu-nalezence podává hned dva rohlíky: „Víte co, my ty rohlíky máme dnes nějaký malý, já vám dám rovnou dva“. Pekařka se hezky usmívá, její kolegyně se hezky usmívá, já se hezky...

Vypadal trochu jako přerostlý včelí medvídek, kterému někdo ukradl černé pruhy. Zhruba metrákový, čtyřicetiletý včelí medvídek ve žluté mikině, která tak tak že zakrývala jeho povislý pivní břich. Medvídek s odřenou igelitkou z Alberta, ze které právě vylovil plechovku Starobrna. Loser jako když vyšije. Na rozdíl od své loutkové předlohy si totiž Medvídek nijak neprozpěvoval, nepoletoval z květiny na květinu a nejevil takhle z dálky žádné zjevné známky spokojenosti nebo štěstí. To přeci poznáš i podle toho, že se (neúspěšně) snažil na perónu nakopnout holuba a samozřejmě podle toho, že v sedm ráno odvíčkoval první, a kdo ví jestli zrovna první, pivko. Takhle se startuje den, když večer před tím těch pivek bylo příliš hodně (notorik amatér) nebo naopak příliš málo (pokročilý notorik). První notorická liga pak ráno rovnou nastartuje decákem něčeho s vyšším oktanovým číslem. Zkrátka pokud liješ už od božího rána, život se s tebou asi moc nemazlil. Nebo to ty ses nemazlil se životem...

Číšník s navoskovaným knírkem, který slušel (sorry brácho) naposled jeho pradědečkovi, přihodil další poleno do krbu (díky brácho) a odnesl prázdné sklenice. Rozhlédl jsem se po baru. V levém rohu lili dva borci pivko jako o život, taková ta poctivá, chlapská práce, zatímco v pravém rohu se naopak párek skorohipsterů ulejval nad kávičkou. Nejzajímavější byly dvě kámošky, blondýna s brunetkou, hned u vedlejšího stolu. Blondýna byla o dost štíhlejší a prsatější než její kamarádka, a tak trochu femme fatale, jestli mi jako rozumíš. Tak dobře, jen trochu. Ale měla takový zajímavý, něžný čumáček. A z něj, z něj vycházel sexy hlas, takový trošku níž položený chrapláček. Cítil jsem v ten moment ledasco a všechno to bylo příjemné. Začal jsem v duchu teoretizovat, jak by začal asi každý druhý chlap se špetkou sebevědomí. Ubral jsem si tuhle pár kil a let, tamhle přidal trochu toho charisma a vlasů a šel na věc. V duchu!  Zase tolik toho sebevědomí jsem neměl. Zkrátka teoretizoval jse...

Někdy mezi Černým pátkem a Štědrým večerem se odehrává jedna z největších každoročních bitev. Bitva o naše peněženky. Dobro, láska a štěstí jsou použity jako lis na prachy, který z nás vymáčkne pár korun navíc. Skoro se zdá, že stačí jen zaplatit. Ideálně onlajn, přinejhorším kartou. Zkrátka mávnete kouzelnou kreditkou a abraka-dabra, vánoční štěstí je tu! To jste nevěděli? Nevadí. Hlavně zaplaťte. Mezi zbraně nejtěžšího kalibru všech kupčíků s Vánoci pak patří Dojemná Vánoční Reklama s Příběhem. Ideálně s „kulervoucím příběhem“, jak se kdysi nechala slyšet kolegyně – dáma, která své emoce jaktěživ nevyjádřila expresivněji, než s užitím slovíček „jejda“ nebo „jujky“. Holt i Popelky mají své dny. Dodnes nevím, co přesně si pod tím orgánobraním představit, ale má to značně, značně emotivní náboj. Zpět k Příběhu. Obsazení typického Vánočního Dojáku je klasické. Vrazíte do něj jednu rodinu, pochopitelně „tradiční“, jen žádné experimenty, tohle je přeci vánoční Reklama, tedy i kdyby ...