Andělé a opruzi

Naposledy jsem je pohladil a v duchu jim ještě jednou poděkoval za všechno to dobré, co mi v životě daly, a odpustil jim to méně hezké, co mi pro změnu vyvedly. Pak přišel rychlý konec, plechová opona a má stará klávesnice a myš se vydaly na poslední cestu do křemíkového nebe, skrze kontejner na elektro odpad. Proběhl tak další z mých rituálů, tentokrát děkovné loučení. Tenhle obyčej dodržuji už docela dlouho a z dobrých důvodů na něj nedám dopustit. Ona ta klávesnice i s její parťačkou myší mě posledních pár týdnů pěkně zlobily. Nedlouho po záruční době, což je jistě jen shoda náhod, začaly jančit. Klávesnice občas vynechala písmenko a někdy si zase brala čas na rozmyšlenou. Její družka pak začala některé kliky dvojit až trojit. Takže čas od času, nečekaně a zákeřně, něco sama přiklikla navíc. A tak se mi třeba stalo, že mi kurýr z Rohlíku přivezl v nákupu místo jednoho zákusku hned tři, v dalším e-shopu jsem hodil do košíku hned dva stejné vánoční dárky a dokumenty jsem místo náhledu...

Není větší televizní falše, než během festivalu vánočních reklam. Ve společnosti, kde se štěstí měří také výškou závěje dárků pod stromkem, je to skvělá šance pro obchodníky ulevit nám od nějaké té korunky. A tak do nás buší reklamami zprava-zleva, od rána do večera, a skončí to až těsně před Štědrým dnem. Tedy vlastně neskončí, protože pak se začnou všichni předhánět v tom, jak povinšovat hodně štěstí a zdraví „jen tak“, samozřejmě bude-li vidět logo a nejlíp i webovka. Některé reklamy jsou milé a neškodné, jako třeba kančí žuby, od výrobce nejmenované limonády. Přiznávám, taky se mi líbí. Nad „starými dobrými časy“ se tady nostalgicky povzdychávalo odjakživa, ať už to pro jednoho znamená devadesátky, nebo třeba šedesátky. Jiné reklamy jsou zajímavě mimo, protože přesvědčovat někoho, kdo má na balkoně v krabicích od banánů rok co rok čtvrt metráku vlastního cukroví, že bez Toffifee-zalezu-ti-do-zubů-hehehee nebude vánoční pohoda, je marný boj. Tady se doma usilovně peklo, peče a péct ...

Rozmohl se nám tu takový nešvar. Virální pamflet, nabádající k tomu, abychom zdravotníky během pandemie příliš nelitovali a nepřikrmovali. Přece si tu práci dobrovolně vybrali, jsou za ni královsky placeni na přesčasech a navíc, navíc mají jídlo za pakatel! Ježkovy ledvinky, tak to jídlo za pakatel mě málem rozplakalo závistí. Podle autora je pak vedle zdravotníků například takový řidič kamionu vlastně ještě větší chudák, protože dělá až patnáct hodin denně, šest dní v týdnu, a stravuje se, cituji, „na prochcaných parkovištích“. Asi moc nepřekvapí, že autor příspěvku, který se dočkal nečekaně velkého sdílení na Facebooku, je kamioňák. Pravda, každý jsme si kdysi dobrovolně vybrali, co budeme chtít dělat. Teď nás to s jistou dávkou štěstí slušně živí a možná i baví. Ti šťastnější z nás pak mají i pocit, že jejich práce dává smysl. Horší varianta je, že jiné zase práce nebaví, živí všelijak, smysl v ní nevidí žádný a ten plný nočník frustrací pak nepravidelně vylévají na svůj Facebook. T...

Je léto, doba zmrzlin. Jako Husákovo dítě jsem miloval tu pistáciovou. Barvou i méně známou chutí totiž vybočovala z toho ubohého průměru všech vodnatých vanilkových a čokoládových, neboli těch tradičních, jak nás o tom nedávno přesvědčoval jistý průhonických zmrzlinář, jinak též na vedlejšák předseda vlády. Ba ne, pistáciová byla jiná – krásně zelená a měla alespoň nějakou chuť, šmrc. Škoda jen, že to ani trochu nebyla pravá pistáciová zmrzlina. Byl to jak se říká fejk, neboli šalba, klam či padělek. Ono není divu, v těch dobách minulých měli ve cukrárnách a ve stáncích povětšinou jen dva druhy točené zmrzliny, protože více kohoutků to nemělo, navíc kopečkovou dělal málokdo a obecně bylo pramálo kvalitních surovin na jejich výrobu. Takže vám obvykle nabídli něco jako rozkydle vodnatou vanilkovou a vyvanulou čokoládovou nebo nebo radioaktivně zelenou pistáciovou a překyselou citrónovou. Ta byla mimochodem obzvláště hnusná, ještě teď se mi při vzpomínce na ní, i po těch desítkách let, k...

Milí facebookoví a emailoví sdíleči libovolného věku a pohlaví, mám na vás prosbu: nekažte sobě i nám život tím, že budete šířit kraviny o tom, jak bylo dřív lépe, ale teď to jde od desíti k pěti, a že se celý svět zbláznil. Nebylo líp, nikdy ne tak jako v posledních letech, dokonce  i přes kotrmelce typu Covid. Proto jsem si vzal na paškál jeden z vylhaných emailů na téma „jde to do kopru“, a rozebral ho hezky větu po větě. Ukázalo se, že co na počátku vypadalo jako vtipný popis reality, je ve skutečnosti hloupá lež. Kilo rohlíků stojí 59 korun, kilo mražené kachny jen 39 ❌ Nepravda: rohlík váží 40 g, tedy 25 kusů do kila, reálně je 1,90 Kč za kus, tedy 47,50 Kč za kilo. Cena byla nastřelena o čtvrtinu výše. Vedle toho mražená kachna dokonce i v akci nestojí (20.6.2021) méně než 75 Kč, tedy naopak její cena byla pro účely tohoto „srovnání“ sražena na téměř polovinu. To se nám to srovnává, když nám lidi věří, ale neprověřují… [ Rohlík ] [ Kachna ]  Brambory jsou dražší jak ban...

Z palubního rozhlasu na spoji nejmenovaného železničního dopravce se ozvalo nejprve zakašlání a pak rozhodné ujištění, že cestující si stále ještě nemohou sundat respirátory a kdo tak učiní, bude vyloučen z přepravy a to třeba i s pomocí policie. Představoval jsem si, jak po zuby ozbrojení pochopové odvádí nebezpečného provinilce za lokomotivu a pak následuje tlumený výstřel a tupé žuchnutí těla do příkopu. Abychom si rozuměli: jsem spíše pro ochranu než volnost, ať už s tím souhlasíte nebo ne, a nošení respirátorů a roušek mi proto spíše nevadí. Vadí mi bezohlednost, hloupost a sobeckost. Seděli jsme v tom kupé tři. Já, jedna sympatická dáma naproti a u okna mladá slečna, taková ta malá šedivá myška, co si jí sotva všimnete. Všichni jsme byli patřičně orespirátorováni, jak jinak. Reproduktor dochrchlal své temné hrozby a my pokývali hlavou, jako že je to sice malinko přehnané, ale nakonec to chápeme, respektujeme a vlastně dobře tak. Alespoň jsem tak usuzoval z absence vypoulených očí...