Andělé a opruzi

Každý jsme se někdy něčeho bál. Bojí se králové i šašci, prezidenti i jejich tiskoví mluvčí, bojí se boháči i chudáci. Bojíme se výšek, pavouků, zubaře, epidemií, výsledků voleb nebo písemky. Muži se bojí o své ženy, ty se bojí o své děti, děti se bojí bubáků a bubáci se kolektivně bojí Chucka Norrise. Ale někdy je strach zbytečný. Svazuje nám ruce a vybírá si vysokou daň. Dá se to zvládnout? Myslím, že do jisté míry ano. V životě je to se štěstím či neštěstím zařízeno tak, že se nás nikdo moc neptá: šup, a už jsme až po krk v loji. Naštěstí to funguje i obráceně: šup, a už jsme v sedmém nebi.  Zajímavé přitom je, že málokdo stojíme o radu, jak žít a co dělat, když se vše daří. Ovšem jakmile je všude kolem nás ten lůj, stojíme o rady náramně a u kartářek je plno. První věc, kterou si v těžké chvíli snažím připomenout, je celkem snadná. Co se má stát, to se stane a basta. Jsou dobré věci, které nám občas padají do klína, a jsou jiné, které nám naopak padají na hlavu. Není třeba dlou...

Občas začínám blog tím, že si vypisuji jeho všemožné nadpisy jeden pod druhý a čekám, kdy přijde ten pravý. Snad mi nebožka televizní věštkyně Jolanda promine, ale ještě než jsem dopsal řádek, bylo mi jasné, že je to on. Kapitola osmá coby symbol znovuzrození se k tématu hodí a na číslo dvanáct ve verši také dojde. A o čem to bude? O objevování založených knih, filmů a vlastně ledasčeho „až někdy“. Čtete-li tohle, pak je pravděpodobné, že jste tak trochu knižní feťáci, kteří čtou všude a všechno, od Dostojevského až po obal čokoládové tyčinky. Přesto si troufám tvrdit, že i vám pár knih nějakým záhadným způsobem uniklo. Že jste je sice drželi v ruce, zalistovali v nich, přebal si přečetli, ještě jednou potěžkali, ale pak vrátili zpět na místo. Možná za to mohl jakýsi nedefinovaný nepříjemný pocit, málo času, špatná barva nebo vůně, důvodů je na tisíc. A přesto taková kniha na nás stále ještě trpělivě čeká.  Mám oblíbeného autora, Jaroslava Velinského, jehož příběhy jsem hltal a mil...