„Ó ty můj melounku, sladký jsi jako fíky ze zapovězených zahrad královniných, červený jako rty nevěstky babylonské, a šťávy v tobě jako v Eufratu, hojně skrápějícího políčka usilovných“, zabásnil jsem si onehdy nadšeně nad nákupem po cestě z oběda. Aby ne, držel jsem v ruce první meloun sezóny, pravda v době globalizace sezóny poněkud rozplizlé do celého roku.
Zpět k veršotepectví. Asi není dobré básnit příliš nahlas, navíc jste-li obklopeni nedobrovolným obecenstvem. Naštěstí jsem nahlas vyřkl jen první verš, zbytek tiše vysublimoval do divného ticha, která se náhle rozhostilo v našem kanclu. Mluviti stříbro, ale mlčeti zlato.
Zachránil to kolega. „Píseň Šalamounova nebo tak něco, viď?“ Vida ho, slušný přehled. Nebylo to tak úplně přesně, v originálu jsou tisíckrát líbeznější dardy (například “Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka, jež pasou se v liliích.“), ale trefil styl a převedl řeč na žádanou vedlejší kolej, pryč od mé hlasité huby.
A především pak meloun, takto požehnán, chutnal přímo božsky. Musíš si to udělat hezký. A o tom to tak nějak celé bude: i ta nejmenší maličkost si zaslouží třeba i jen nejmenší oslavu.
A především pak meloun, takto požehnán, chutnal přímo božsky. Musíš si to udělat hezký. A o tom to tak nějak celé bude: i ta nejmenší maličkost si zaslouží třeba i jen nejmenší oslavu.
Dnešní opruzi: Ten čertík někde v hlavě, který ti klidně večer „poradí“, že si ještě můžeš „něco malého smlsnout“. Hajzlík jeden!
Dnešní andělé: Je mi jedno kdo nebo co jako první stvořil(o) meloun, ale dobře udělal(o).