Přeskočit na hlavní obsah

Píseň Šalamelounova

„Ó ty můj melounku, sladký jsi jako fíky ze zapovězených zahrad královniných, červený jako rty nevěstky babylonské, a šťávy v tobě jako v Eufratu, hojně skrápějícího políčka usilovných“, zabásnil jsem si onehdy nadšeně nad nákupem po cestě z oběda. Aby ne, držel jsem v ruce první meloun sezóny, pravda v době globalizace sezóny poněkud rozplizlé do celého roku.


Zpět k veršotepectví. Asi není dobré básnit příliš nahlas, navíc jste-li obklopeni nedobrovolným obecenstvem. Naštěstí jsem nahlas vyřkl jen první verš, zbytek tiše vysublimoval do divného ticha, která se náhle rozhostilo v našem kanclu. Mluviti stříbro, ale mlčeti zlato. 

Zachránil to kolega. „Píseň Šalamounova nebo tak něco, viď?“ Vida ho, slušný přehled. Nebylo to tak úplně přesně, v originálu jsou tisíckrát líbeznější dardy (například “Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka, jež pasou se v liliích.“), ale trefil styl a převedl řeč na žádanou vedlejší kolej, pryč od mé hlasité huby.

A především pak meloun, takto požehnán, chutnal přímo božsky. Musíš si to udělat hezký. A o tom to tak nějak celé bude: i ta nejmenší maličkost si zaslouží třeba i jen nejmenší oslavu.


Dnešní opruzi: Ten čertík někde v hlavě, který ti klidně večer „poradí“, že si ještě můžeš „něco malého smlsnout“. Hajzlík jeden!

Dnešní andělé: Je mi jedno kdo nebo co jako první stvořil(o) meloun, ale dobře udělal(o).

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...