Přeskočit na hlavní obsah

Píseň Šalamelounova

„Ó ty můj melounku, sladký jsi jako fíky ze zapovězených zahrad královniných, červený jako rty nevěstky babylonské, a šťávy v tobě jako v Eufratu, hojně skrápějícího políčka usilovných“, zabásnil jsem si onehdy nadšeně nad nákupem po cestě z oběda. Aby ne, držel jsem v ruce první meloun sezóny, pravda v době globalizace sezóny poněkud rozplizlé do celého roku.


Zpět k veršotepectví. Asi není dobré básnit příliš nahlas, navíc jste-li obklopeni nedobrovolným obecenstvem. Naštěstí jsem nahlas vyřkl jen první verš, zbytek tiše vysublimoval do divného ticha, která se náhle rozhostilo v našem kanclu. Mluviti stříbro, ale mlčeti zlato. 

Zachránil to kolega. „Píseň Šalamounova nebo tak něco, viď?“ Vida ho, slušný přehled. Nebylo to tak úplně přesně, v originálu jsou tisíckrát líbeznější dardy (například “Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka, jež pasou se v liliích.“), ale trefil styl a převedl řeč na žádanou vedlejší kolej, pryč od mé hlasité huby.

A především pak meloun, takto požehnán, chutnal přímo božsky. Musíš si to udělat hezký. A o tom to tak nějak celé bude: i ta nejmenší maličkost si zaslouží třeba i jen nejmenší oslavu.


Dnešní opruzi: Ten čertík někde v hlavě, který ti klidně večer „poradí“, že si ještě můžeš „něco malého smlsnout“. Hajzlík jeden!

Dnešní andělé: Je mi jedno kdo nebo co jako první stvořil(o) meloun, ale dobře udělal(o).

Přečtěte si další zápisky

O zdravotních sestrách, obložených chlebíčcích a vůbec

Rozmohl se nám tu takový nešvar. Virální pamflet, nabádající k tomu, abychom zdravotníky během pandemie příliš nelitovali a nepřikrmovali. Přece si tu práci dobrovolně vybrali, jsou za ni královsky placeni na přesčasech a navíc, navíc mají jídlo za pakatel! Ježkovy ledvinky, tak to jídlo za pakatel mě málem rozplakalo závistí. Podle autora je pak vedle zdravotníků například takový řidič kamionu vlastně ještě větší chudák, protože dělá až patnáct hodin denně, šest dní v týdnu, a stravuje se, cituji, „na prochcaných parkovištích“. Asi moc nepřekvapí, že autor příspěvku, který se dočkal nečekaně velkého sdílení na Facebooku, je kamioňák. Pravda, každý jsme si kdysi dobrovolně vybrali, co budeme chtít dělat. Teď nás to s jistou dávkou štěstí slušně živí a možná i baví. Ti šťastnější z nás pak mají i pocit, že jejich práce dává smysl. Horší varianta je, že jiné zase práce nebaví, živí všelijak, smysl v ní nevidí žádný a ten plný nočník frustrací pak nepravidelně vylévají na svůj Facebook. T...

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...