Přeskočit na hlavní obsah

Píseň Šalamelounova

„Ó ty můj melounku, sladký jsi jako fíky ze zapovězených zahrad královniných, červený jako rty nevěstky babylonské, a šťávy v tobě jako v Eufratu, hojně skrápějícího políčka usilovných“, zabásnil jsem si onehdy nadšeně nad nákupem po cestě z oběda. Aby ne, držel jsem v ruce první meloun sezóny, pravda v době globalizace sezóny poněkud rozplizlé do celého roku.


Zpět k veršotepectví. Asi není dobré básnit příliš nahlas, navíc jste-li obklopeni nedobrovolným obecenstvem. Naštěstí jsem nahlas vyřkl jen první verš, zbytek tiše vysublimoval do divného ticha, která se náhle rozhostilo v našem kanclu. Mluviti stříbro, ale mlčeti zlato. 

Zachránil to kolega. „Píseň Šalamounova nebo tak něco, viď?“ Vida ho, slušný přehled. Nebylo to tak úplně přesně, v originálu jsou tisíckrát líbeznější dardy (například “Dvojice prsů tvých dvojice kolouchů je, srnčí dvojčátka, jež pasou se v liliích.“), ale trefil styl a převedl řeč na žádanou vedlejší kolej, pryč od mé hlasité huby.

A především pak meloun, takto požehnán, chutnal přímo božsky. Musíš si to udělat hezký. A o tom to tak nějak celé bude: i ta nejmenší maličkost si zaslouží třeba i jen nejmenší oslavu.


Dnešní opruzi: Ten čertík někde v hlavě, který ti klidně večer „poradí“, že si ještě můžeš „něco malého smlsnout“. Hajzlík jeden!

Dnešní andělé: Je mi jedno kdo nebo co jako první stvořil(o) meloun, ale dobře udělal(o).

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...