Andělé a opruzi

Ukažte mi někoho, kdo si nikdy nic nepřál. Celý náš život je lemován přáními – od autíčka pro kluky nebo Kena k Barbie pro holky v dětství, až po Mercedes-Benz S Maybach a MUDr. Kena, primáře kliniky plastické chirurgie, za manžela. Někde mezi tím, podle intenzity a frekvence životních kotrmelců, se pak čas od objevují i přání jako „bože ať mě nebolí to či ono“ či „ať mě ještě neopouští ten či onen blízký“. Ovšem to už bývá většinou pozdě, to si měl člověk přát mnohem dřív. Vděk se tomu říká. Vděk. Plus asi milion dalších přání typu „ať mi to neujde“ nebo „ať mají ještě plzeň“ nebo „uhlíková neutralita“. Na přání existuje přímo celá „přánívěda“. Desítky, dost možná i stovky a tisíce knih, kurzů a filmů, od Coelhova Alchymisty přes notoricky profláklé Tajemství, po Francka a kvantové aktivisty, zkrátka zdá se, že každý ví, jak na to. Stačí dodržet tuhleto a támhleto, tady hezky poprosit, tam svá přání správně „poslat“ a Vesmír, Osud, Ježíšek, Bůh, Nejvyšší vědomí, Kosmický řád (n...

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem. Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podl...

Paní prodavačka byla moc hodná a trpělivá. Část nákupu mne nechala platit Visou (spotřebitelská soutěž o nový iPhone) a zbytek Mastercardkou (spotřebitelská soutěž o nového Volkswagena). Byla tak hodná, že jsem zrovna cítil, jak mezi námi proudí ta pozitivní kosmická energie. Při balení nákupu jsem našel na zemi korunu. Zvednu ji a podávám prodavačce: „Korunka pro štěstí a ještě jednou díky za ty platby!“ Ona se usmála, já se usmál a Vesmír si ještě jednou ubrkl krapítek toho pozitivna. Druhý den jsem našel na zemi před jiným obchodem dvoukorunu. „Vidíš Tomáši, takhle to funguje. Jednou dáš a Vesmír ti naloží dvojnásob. Vesmírná energie proudí a proudí.“ Třetí den jdu kolem pekárny a dostanu chuť na rohlík. Jdu dovnitř a hádejte, co jsem našel v kapse? Ale nedosti na tom, paní pekařka mi za tu dvoukorunu-nalezence podává hned dva rohlíky: „Víte co, my ty rohlíky máme dnes nějaký malý, já vám dám rovnou dva“. Pekařka se hezky usmívá, její kolegyně se hezky usmívá, já se hezky...

Vypadal trochu jako přerostlý včelí medvídek, kterému někdo ukradl černé pruhy. Zhruba metrákový, čtyřicetiletý včelí medvídek ve žluté mikině, která tak tak že zakrývala jeho povislý pivní břich. Medvídek s odřenou igelitkou z Alberta, ze které právě vylovil plechovku Starobrna. Loser jako když vyšije. Na rozdíl od své loutkové předlohy si totiž Medvídek nijak neprozpěvoval, nepoletoval z květiny na květinu a nejevil takhle z dálky žádné zjevné známky spokojenosti nebo štěstí. To přeci poznáš i podle toho, že se (neúspěšně) snažil na perónu nakopnout holuba a samozřejmě podle toho, že v sedm ráno odvíčkoval první, a kdo ví jestli zrovna první, pivko. Takhle se startuje den, když večer před tím těch pivek bylo příliš hodně (notorik amatér) nebo naopak příliš málo (pokročilý notorik). První notorická liga pak ráno rovnou nastartuje decákem něčeho s vyšším oktanovým číslem. Zkrátka pokud liješ už od božího rána, život se s tebou asi moc nemazlil. Nebo to ty ses nemazlil se životem...

Číšník s navoskovaným knírkem, který slušel (sorry brácho) naposled jeho pradědečkovi, přihodil další poleno do krbu (díky brácho) a odnesl prázdné sklenice. Rozhlédl jsem se po baru. V levém rohu lili dva borci pivko jako o život, taková ta poctivá, chlapská práce, zatímco v pravém rohu se naopak párek skorohipsterů ulejval nad kávičkou. Nejzajímavější byly dvě kámošky, blondýna s brunetkou, hned u vedlejšího stolu. Blondýna byla o dost štíhlejší a prsatější než její kamarádka, a tak trochu femme fatale, jestli mi jako rozumíš. Tak dobře, jen trochu. Ale měla takový zajímavý, něžný čumáček. A z něj, z něj vycházel sexy hlas, takový trošku níž položený chrapláček. Cítil jsem v ten moment ledasco a všechno to bylo příjemné. Začal jsem v duchu teoretizovat, jak by začal asi každý druhý chlap se špetkou sebevědomí. Ubral jsem si tuhle pár kil a let, tamhle přidal trochu toho charisma a vlasů a šel na věc. V duchu!  Zase tolik toho sebevědomí jsem neměl. Zkrátka teoretizoval jse...

Někdy mezi Černým pátkem a Štědrým večerem se odehrává jedna z největších každoročních bitev. Bitva o naše peněženky. Dobro, láska a štěstí jsou použity jako lis na prachy, který z nás vymáčkne pár korun navíc. Skoro se zdá, že stačí jen zaplatit. Ideálně onlajn, přinejhorším kartou. Zkrátka mávnete kouzelnou kreditkou a abraka-dabra, vánoční štěstí je tu! To jste nevěděli? Nevadí. Hlavně zaplaťte. Mezi zbraně nejtěžšího kalibru všech kupčíků s Vánoci pak patří Dojemná Vánoční Reklama s Příběhem. Ideálně s „kulervoucím příběhem“, jak se kdysi nechala slyšet kolegyně – dáma, která své emoce jaktěživ nevyjádřila expresivněji, než s užitím slovíček „jejda“ nebo „jujky“. Holt i Popelky mají své dny. Dodnes nevím, co přesně si pod tím orgánobraním představit, ale má to značně, značně emotivní náboj. Zpět k Příběhu. Obsazení typického Vánočního Dojáku je klasické. Vrazíte do něj jednu rodinu, pochopitelně „tradiční“, jen žádné experimenty, tohle je přeci vánoční Reklama, tedy i kdyby ...

Pondělí ráno. Držím se za břicho, a v umolousaném kiosku, téměř až ke stropu zavaleném balíky novin a časopisů, marně hledám Colu. Colu, jakoukoli Colu, ale hlavně rychle Colu. Šmarjá, už nikdy neposnídám knedlíky s vejci. Neskutečně mastné knedlíky s vejci, já blázen. Buďto je okamžitě zneutralizuji tou hnědou břečkou, nebo ten studený, šedivý stánek zákeřně přizdobím něčím teplým, v barvách vajec a knedlíků. „Colu“, zaskučím bolestínsky na prodavače. Prodavač koulí očima. „Výborně. Vý-bor-ně. No a JAKOU byste rád?“ Zatracený kapitalismus a jeho milion druhů Coly! Dívám se chlápka, který evidentně vstal rovněž levou nohou z postele, posnídal k tomu bůhví co, a jehož stánek připomíná úspěšný pokus zkřížit kozí chlívek se sběrným dvorem. „Jakoukoli, třeba Zero, to je šumák.“ „Šumák nemáme, to musíte vedle, pane“, zapíchl prodavač prst do luftu směrem k blízkému Kauflandu. „Zero, prosím“, dodávám, a představuji si letku Mitsubishi Zero, jak střemhlavým bombardováním rovná ten...

Ve skutečnosti ten muž řekl „Nechcu tě ztratit“, protože jeho slova padla roztřeseným hlasem na osiřelém parkovišti před jedním hanáckým hypermarketem. Zkrátka nescel ju ztratit. Kdo? Šohaj před třicítkou, štíhlý, a velmi, velmi smutný. Koho? O pár let mladší, štíhlou, sympatickou, avšak také velmi smutnou dcérečku. No, kdo by ju chtěl ztratit. „Ale sténě spolu nebudeme, protože pokud se chováš jak se chováš, tož tak být nemůže“, odpověděla mu, a na nebožáka se zřítil celý svět. „Nechci tě ztratit.“ Není to bůhvíjak originální věta. Miliony nás mužů ji různě roztřesenými hlasy opakovaly, opakují a budou opakovat ve stovkách jazyků už od Adama. Proč? Protože se bojíme, a většinou naprosto oprávněně, že ta kterou milujeme už nebude. Oprava: v takovém okamžiku už obvykle ani není. To jen my se bojíme pravdy a s pomocí onoho abraka-dabra-nechci-tě-ztratit doufáme v zázrak. No, zázraky se někdy dějí, a někdy zase ne. Sám jsem v životě „nechtěl někoho ztratit“ už vícekrát. Plakal jsem...

Téměř na chlup třicet let po revoluci a jen pár týdnů před tím, než se několik set tisíc lidí opět dostavilo na Letnou ve věci kazisvětů v parlamentu i na Hradě, potkal jsem v jedné diskusi podivného křížence. Podle profilu vypadal jako polistopadový ročník, avšak podle projevu byl normalizační nátury typu „chceme pořádek a klid na práci“. O co tehdy šlo? Přeci o ten spolek renegátů, co si říká Milion chvilek pro demokracii. No ty protirežimní živly, co je Soroš sváží za pětistovku do Prahy, aby mu pomohly svrhnout našeho demokratickou většinou zvoleného premiéra, milej pane. „Respektujte výsledek demokratických voleb“, zvolal směrem k Letné ten podivný svazák s kapitalistickou vázankou, a zatvářil se jako největší demokrat, který právě umravnil několik set tisíc nepřizpůsobivých živlů za jejich nedemokratická alotria. Zeptal jsem se ho co to je ten respekt k výsledkům voleb. Zeptal jsem se poprvé, a když jsem nedostal srozumitelnou odpověď, zeptal jsem se podruhé. A pak po tř...

Zastávka je na znamení, doneslo se mi v tramvaji k uším někde mezi Moravákem a Maliňákem. Znamení? Hm-hm. Chvilku jsem si s tou představou znamení pohrával. Třeba hořící keř vedle inkriminované zastávky, pramínek vody vyvěrající přímo ze seznamu odjezdů jedničky či snad tajemný symbol, který se náhle zjeví rovnou na kolejích? No, asi stačí jen zmáčknout ten čudlík vedle dveří, to bude to správné znamení. A heleme se, po tom čudlíku chytá potetovaná ruka, je na ní nějaká rovnice (?) a srdíčko, o minutu později při vystupování mi hladově kouká do očí ohromný plyšový medvěd a na zádíčkách jedné malé slečny, ťapkající přede mnou, čtu anglický nápis „Vždycky dostanu, co chci“. Co s tím? Jako že v lásce se nemá kalkulovat (souhlas), zapomněl sis koupit med (bingo) a buď opatrný na to co chceš, mohl bys to i dostat (ano, ano, chci med, ale bez těch fint typu med na koberci, med na střepech, med úplně všude). Takhle prostinké to asi nebude, ale je fakt, že čas od času se kolem nás vysky...

Byla mladá, byla hezká a bylo jí to naprosto k ničemu. Cítil jsem to z té půl vteřiny, kterou mi mimoděk věnovala, i když sama podle všeho o něco přišla. A nebyl to smutek ze ztráty, nebyla to bolest osmičky vpravo dole, nebyly to zmařené naděje na postup v zaměstnání. Zdá se, že ji opustil někdo velmi blízký. Kde beru tu jistotu? Když ten smutek jednou sami prožijete, už ho pak poznáte všude. Původně jsem chtěl naklapat do klávesnice něco jemně pozitivního třeba o posvátném tichu nedělního rána, o nekonečné kráse hvězd, rozsypaných po tmavomodrém sametu noční oblohy (všimli jste si, že nikdy není úplně černá?) a jiných přímočarých krásách života, takové to typické andělsko-opruzní psaníčko, které podle některých z vás hladí po duši. No, možná někdy jindy, protože dnes večer se mi do života připletla na necelou vteřinku tahle smutná blondýnka. Seděla na sedadle u okna, seděla a tiše plakala, zatímco ji utěšoval její přítel či snad bratr, kdo ví. Myslím, že přes smuteční závoj slz...

Tuto větu, skvostnou ve své jednoduchosti a upřímnosti, vycedila onoho pozdního zářijového večera skrze chybějící řadu horních zubů ošumělá bláznivá bezdomovkyně, dřepící uprostřed tramvaje. Patrně náhlá vzpomínka choré mysli si prodrala cestu až ke hlasivkám a rozsypala se všude kolem nás, těch spořádaných, zdravých, zaměstnaných a nesmrdících spoluobčanů s platnou adresou trvalého bydliště, tak jako perličky z přetrženého náhrdelníku, který nemá ani konec ani začátek. Zvedám hlavu od čtení a zvědavě si prohlížím recitátorku. Něco mezi čtyřicítkou a smrtí, při tomhle životním osudu si netroufnu hádat přesněji, snad jen že se dobrovolně připravila o deset a možná i více let možná nejkrásnějšího období svého života. Červená bunda, rezavé vlasy s náznakem zanedbaného mikáda, roztěkaný pohled páru nepřítomných očí, víc přes hlavy ostatních cestujících nevidím. Zkrátka chuděra ze dna společnosti, pro kterou je hlt krabicového vína a možnost složit hlavu někam do sucha maximem, čeho si ...

Čas od času se mi o něm zdá a je to jediný sen, který se mi už léta vrací. Procházím se širokými koridory i úzkými chodbičkami, jezdím prosklenými výtahy nebo šlapu po strmých schodištích a někdy se v něm prostě jen vznáším. Malounko, jen těsně nad podlahami. Někdy před něčím utíkám a schovávám se v oprýskaných sprchách, které tvoří spletité labyrinty. Zatím mě nic nechytilo. Stále však v tom domě něco hledám a někdy i nalézám. Osamocené děti, přízraky, slavné osobnosti, naprosto cizí lidi i blízké, co mě už opustili. Bizarní obrazy střídají poklidné scény a občas mi v tom snu proběhne myslí něco zajímavého jen proto, abych o to vzápětí přišel. Myslím, že ten dům je můj život a mým cílem je najít v jednom z pokojů jeho tajemství. Pracné? Marné? Je to o moc lepší, než kdybych v něm měl umýt všechna okna. Dnešní opruzi:  tři tchoříci, kteří se mnou sdíleli vlakové kupé. Dnešní andělé : přítel S., protože mne přesvědčil, že více je někdy více.