Andělé a opruzi

Letos jsem mohl být už asi tak třikrát mrtvý, pokud tedy nepočítám covid a jiné metly lidstva. Dvakrát mě málem přejel naprostý tentononc na přechodu pro chodce, jednou jsem pak já coby naprostý tentononc málem vběhl pod šalinu (pro mimobrněnské „tramvaj“, nově však v Praze v barvách Brna). Holt páníček si opět špatně přečetl příručku „Lonťák ve městě“, konkrétně kapitolu „Šalina má vždy přednost, vždy přednost, vždy přednost“. Nevím, jak vás, ale mě ta nespravedlnost vždycky hrozně vytočí. Prostě když někdo už z dálky vidí, že chci vstoupit do přechodu, že s ním udržuji oční kontakt, že mu tam nelezu, když to evidentně neubrzdí, že už-už kladu nožičku na asfaltík, tak pan Hňup ještě o fous přitlačí a profrčí zebrou co to dá. Je snad jeho čas dražší než můj? Vidí snad jiné dopravní značky než já? Řekl bych, že ne, a navíc tenhle mač pískají pravidla silničního provozu. Samozřejmě být v právu je jedna věc a být přejetý na placku druhá, to si pak jeden může ta pravidla narvat do polobote...

Stojím u přepážky a vysvětluji poštovní úřednici, že jí nechci ukázat občanku. Z principu. Na druhé straně papírku, který mi pošťák hodil do schránky, když jsem byl celý den doma, ale on mě i přesto nezastihl, je totiž takové přikázání. A v něm stojí, že u obyčejných zásilek stačí jen tento papírek a sláva, dostanu za něj svůj balíček. Pošťačka na to, že zadní stranu toho formuláře nikdy nečetla. Pokouším si představit si řidiče autobusu, který nikdy nečetl jízdní řád nebo soudkyni, která v životě neviděla trestní zákoník.  Snažím se poznámku o informační neposkvrněnosti dotyčné nějak přejít a opakuji, že já tu zadní stranu četl, a proto jsem-li osoba starší patnácti let a prokážu-li se Výzvou (přesně tak, s velkým vé to tam píšou, podobně jako třeba Desatero), tak u obyčejných zásilek není nic dalšího potřeba. Jsou to jejich pravidla, ne moje. Panna Maria Poštovská se ovšem dál pídí po plastikovém obdélníčku s mým jménem s podobnou vervou, s jakou se alkoholik snaží po ránu najít ...