Andělé a opruzi

Telefonujeme během milování, tvítujeme na rande, rozvádíme se messengerem uprostřed pracovních porad. Prožíváme vlastní vztahy bez citů. A cizí city bez vztahů. Vyprahlí hltáme televizní seriály, plné panáků s umělými životy, abychom doplnili deficit vlastních citů. Nevadí nám ani, že každý jejich krok a každé slovo jsou napsány tak, aby nás udržely u obrazovky do další reklamy, dalšího dílu, další sezóny, a že to není jaksi ono. Pak je tu onlajn. Tam už není takový problém vylovit v záplavě fejků i autentické okamžiky štěstí, smutku, hrůzy, bolesti, smíchu, napětí a dojetí. Pravda, cizího. Během výlovu pilně komunikujeme. Ideálně v diskusích. Zcela samozřejmě vstupujeme do rozprav cizích lidí a vnucujeme jim své vlastní názory a city. Žadoníme o pozornost a uznání, o kredit a slávu. Vyhrožujeme, křičíme, slibujeme, lákáme, svádíme, svlékáme svá těla i duše do naha, vychloubáme se, citujeme, argumentujeme, manipulujeme, nadáváme a prosíme. A to jaksi není ono. A také fotíme. Fotíme vše...

Z baterie v koupelně vyrazil úplně malinký vodotrysk. Zoufal jsem si, protože to bylo už potřetí. Holt výměna těsnění instalatérem amatérem. Stát se to před několika málo lety, měl bych chuť „opravit“ tu baterii spíše pořádným kladivem než hasákem. Naštěstí se pár věcí malinko změnilo, a tak jsem jen rezignovaně počítal, kolik sad těsnění mi ještě zůstalo. V tom najednou: „Crrr!“ Domovní zvonek. Za dveřmi stály dvě. Byly mladé, hezky oblečené, přiměřeně usměvavé a jediné co chtěly, bylo nabídnout mi asistenci na nejsprávnější cestě k Bohu. Nebo cestě k nejlepšímu Bohu, případně k jedinému pravému, už nevím přesně. Nebo alespoň letáček, kdybych si prý vzal. Hezky jsem poděkoval, nepřijal ani dobrou radu, ani náborovou tiskovinu, a raději jsem se zatnutými zuby vypařil zpět k fontáně. Jinak by měl Jehova své dvě svědkyně toho odpoledne poněkud uplakané. Dotáhl jsem závit a znovu vyzkoušel hlavní uzávěr vody. Miniaturní fontána opět vyzkoušela mé nervy, a měla se náramně čile k světu. Dal...

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...

Každý jsme se někdy něčeho bál. Bojí se králové i šašci, prezidenti i jejich tiskoví mluvčí, bojí se boháči i chudáci. Bojíme se výšek, pavouků, zubaře, epidemií, výsledků voleb nebo písemky. Muži se bojí o své ženy, ty se bojí o své děti, děti se bojí bubáků a bubáci se kolektivně bojí Chucka Norrise. Ale někdy je strach zbytečný. Svazuje nám ruce a vybírá si vysokou daň. Dá se to zvládnout? Myslím, že do jisté míry ano. V životě je to se štěstím či neštěstím zařízeno tak, že se nás nikdo moc neptá: šup, a už jsme až po krk v loji. Naštěstí to funguje i obráceně: šup, a už jsme v sedmém nebi.  Zajímavé přitom je, že málokdo stojíme o radu, jak žít a co dělat, když se vše daří. Ovšem jakmile je všude kolem nás ten lůj, stojíme o rady náramně a u kartářek je plno. První věc, kterou si v těžké chvíli snažím připomenout, je celkem snadná. Co se má stát, to se stane a basta. Jsou dobré věci, které nám občas padají do klína, a jsou jiné, které nám naopak padají na hlavu. Není třeba dlou...

Občas začínám blog tím, že si vypisuji jeho všemožné nadpisy jeden pod druhý a čekám, kdy přijde ten pravý. Snad mi nebožka televizní věštkyně Jolanda promine, ale ještě než jsem dopsal řádek, bylo mi jasné, že je to on. Kapitola osmá coby symbol znovuzrození se k tématu hodí a na číslo dvanáct ve verši také dojde. A o čem to bude? O objevování založených knih, filmů a vlastně ledasčeho „až někdy“. Čtete-li tohle, pak je pravděpodobné, že jste tak trochu knižní feťáci, kteří čtou všude a všechno, od Dostojevského až po obal čokoládové tyčinky. Přesto si troufám tvrdit, že i vám pár knih nějakým záhadným způsobem uniklo. Že jste je sice drželi v ruce, zalistovali v nich, přebal si přečetli, ještě jednou potěžkali, ale pak vrátili zpět na místo. Možná za to mohl jakýsi nedefinovaný nepříjemný pocit, málo času, špatná barva nebo vůně, důvodů je na tisíc. A přesto taková kniha na nás stále ještě trpělivě čeká.  Mám oblíbeného autora, Jaroslava Velinského, jehož příběhy jsem hltal a mil...

Letos jsem mohl být už asi tak třikrát mrtvý, pokud tedy nepočítám covid a jiné metly lidstva. Dvakrát mě málem přejel naprostý tentononc na přechodu pro chodce, jednou jsem pak já coby naprostý tentononc málem vběhl pod šalinu (pro mimobrněnské „tramvaj“, nově však v Praze v barvách Brna). Holt páníček si opět špatně přečetl příručku „Lonťák ve městě“, konkrétně kapitolu „Šalina má vždy přednost, vždy přednost, vždy přednost“. Nevím, jak vás, ale mě ta nespravedlnost vždycky hrozně vytočí. Prostě když někdo už z dálky vidí, že chci vstoupit do přechodu, že s ním udržuji oční kontakt, že mu tam nelezu, když to evidentně neubrzdí, že už-už kladu nožičku na asfaltík, tak pan Hňup ještě o fous přitlačí a profrčí zebrou co to dá. Je snad jeho čas dražší než můj? Vidí snad jiné dopravní značky než já? Řekl bych, že ne, a navíc tenhle mač pískají pravidla silničního provozu. Samozřejmě být v právu je jedna věc a být přejetý na placku druhá, to si pak jeden může ta pravidla narvat do polobote...

Stojím u přepážky a vysvětluji poštovní úřednici, že jí nechci ukázat občanku. Z principu. Na druhé straně papírku, který mi pošťák hodil do schránky, když jsem byl celý den doma, ale on mě i přesto nezastihl, je totiž takové přikázání. A v něm stojí, že u obyčejných zásilek stačí jen tento papírek a sláva, dostanu za něj svůj balíček. Pošťačka na to, že zadní stranu toho formuláře nikdy nečetla. Pokouším si představit si řidiče autobusu, který nikdy nečetl jízdní řád nebo soudkyni, která v životě neviděla trestní zákoník.  Snažím se poznámku o informační neposkvrněnosti dotyčné nějak přejít a opakuji, že já tu zadní stranu četl, a proto jsem-li osoba starší patnácti let a prokážu-li se Výzvou (přesně tak, s velkým vé to tam píšou, podobně jako třeba Desatero), tak u obyčejných zásilek není nic dalšího potřeba. Jsou to jejich pravidla, ne moje. Panna Maria Poštovská se ovšem dál pídí po plastikovém obdélníčku s mým jménem s podobnou vervou, s jakou se alkoholik snaží po ránu najít ...

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Jedna z výhod randění s partnerkou přibližně stejného věku (u nás na Moravě též „sténě staró babó“, obecně žena je pak „baba“ a zbytek se dohání vhodnými adjektivy, takže např. „parádni baba“ je „krásná žena“, podobně tak mužský se řekne „jakési chlap“, a například opilecký děvkař „sviňa chlap“), tedy jedna z mnoha výhod přibližné věkové rovnosti je, že si máte o čemsi společném povídat. Jste-li například oba Husákovy děti, dokážete zavzpomínat na ledasco, počínaje červenými a modrými trenýrkami v tělocviku, přes tvrdost žíněnek až po pach dezinfekce plynových masek, zatímco v případě partnera o kupříkladu dvacet let mladšího („hodně mladá baba“, popř. „jakésik kolóšek“) byste mu museli nejdříve vnutit patřičný díl seriálu Vyprávěj, dát mu u toho čichnout toho neředěného sajrajtu na koronavirus a tajemně naznačit, že večer budete mít na sobě šokující prádlo.   Stalo se, že jsme během procházky došli v našem vzpomínání až k soudruhování. Zkrátka ke všem těm soudružkám učitelkám...