Přeskočit na hlavní obsah

Pět set kroků, které mi změnily život

Pondělní nástupiště brněnského hlavního nádraží připomínají selekční rampy novodobého lágru. Práceschopní hezky šup na šalinu a dále k pásu nebo do moderních kobek openspaců, nepráceschopní k lékaři nebo na pracák nebo kamkoli jinam. Každý sám sobě Mengelem, jen kromě lží o osvobození prací jsou to tentokrát lži o svobodě možnosti výběru mezi Alzou a Mallem.


Mám ještě půlhodinu čas na přestup, kterou si můžu zkrátit postáváním, protože během poslední několikasetmilionové rekonstrukce Hlaváku se podařilo zrušit skoro všechna místa na sezení a nádavkem i trafiku, nálevnu, restauraci a stánky s občerstvením, a díky epidemii Covidu uzavřít novou čekárnu. Ta má tu zajímavost, že i když byla přesunuta o několik desítek metrů dále, byla rekonstruována tak citlivě, že mi stále připomíná chlív. Míjím festovní cedulku s nápisem „Rekonstrukce fasády v další etapě“. Rozumím. Patrně přijde ještě jedna ze stamilionových etap, načež to konečně celé zavřou a přesunou. 

Bloumám dále a nachází podivnost nazvanou „ČD Lounge“. Při pohledu zvenčí pokus o VIP salonek, který ovšem při pohledu dovnitř vypadá přinejlepším jako čekárna u privátního zubaře někdy z přelomu milénia, zoufale se snažící být cokoli jiného, než Husákův zašedlý tapecírung a několika generacemi pacošů prošoupané lino. Vstup do salonku možný až po korona krizi, tedy pokud si nejprve koupíte lístek první třídou za pár stovek a zapíšete se na druhém konci nádražní budovy. Autorovi návrhu salonku bych doporučil zkusit googlovat obrázky s klíčovým slovem „railway lounge“ a pokud nedostane hned na první stránce krvácení do mozku, může pak opatrně zkusit i „V.I.P. lounge“. A pak? Pak bude světlo na konci tunelu, pane architekte. Neznal jsem vás, ale R.I.P.

Stojím nešťastný jako Karenina na kraji peronu, jehož šedivá, nudná stříška cloní nebe nad ním, které naštěstí žádnou nákladnou rekonstrukcí neprošlo, takže vypadá přibližně stejně jako několik posledních tisíc let, aniž by za ten výsledek musel někdo někomu něco odsypat z rozpočtu. Pozoruji šedivou holubici, která za hradbou protiholubičích hřebů krmí svá hladová mláďata a zoufale vyčkávám, jestli se zvedne z těch několika málo lavic k sezení další vlna cestujících.

Když pak konečně dojde k odlivu, s úlevou obsazuji poslední lavici na konci. Fajn příležitost si natáhnout nohy a přečíst další kapitolu knížky. Jak se ale ukázalo, nebyl jsem takový taktik. Měl jsem zabrat střed lavičky, himl hergot taková školácká chyba! Těsně vedle mě dýchavičně dopadá metrák a čtvrt propoceného sádla, který vylovil z igelitky místo Goetha (Proč probůh zrovna Goethe, starý Werthere?) dva krajíce chleba, slepené dohromady něčím, co už nikdy nechceš vidět, a už vůbec ne cítit. Větší depku takhle v pondělí ráno hned tak nevyrobíš.

Střih. Otevírám oči. Sedím sám na lavičce vysoko nad Brnem. Nade mnou už jen modrá obloha s příjemným červnovým sluncem a nic víc. Teprve hluboko pode mnou dusivý cvrkot města se všemi šalinami, selekčními rampami a četami zkostnatělých úředníků, rozcvičujících se na pondělní totální pojeb všech, kteří mají tu smůlu, že leží v organizačním diagramu pod nimi (kecám, dost z nich to praktikuje už v neděli večer, jinak by neusnuli). 

Sedím na Baštách. Nikde ani noha, která by se tu v tom pondělním šrumu na chvilku zastavila. Je klid. Slyším jen ptáky a příjemné zurčení umělého potůčku, vyvěrajícího uprostřed terasy, aby seběhl po schodech dolů a zmizel v útrobách Brna. 

Zázrak? Ne. Jen jsem se prostě zvedl a ušel přesně pět set kroků a několik málo minut od té útrpné lavice až sem. Pět set kroků, které mi na chvilku změnily život. Prošel jsem zdí, králičí norou, vzal si červenou matrixovskou pilulku místo modré, neslyšně zakřičel dost, zkrátka něco změnil a udělal něco jinak, s minimem úsilí a maximem aktuálního štěstí. Je to vlastně snadné. Jen najít cestu.


Dnešní opruzi: ti všiváci, co včera poslali pět set štěňat francouzských buldočků z ukrajinské množírny do Kanady, a každé desáté se cestou udusilo. 

Dnešní andělé: Willis Carrier, vynálezce klimatizace. Bohužel má klimatizace těm malým chudákům jejich psí životy už nevrátí, jen mi umožnila tohle napsat.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.