Andělé a opruzi

Telefonujeme během milování, tvítujeme na rande, rozvádíme se messengerem uprostřed pracovních porad. Prožíváme vlastní vztahy bez citů. A cizí city bez vztahů. Vyprahlí hltáme televizní seriály, plné panáků s umělými životy, abychom doplnili deficit vlastních citů. Nevadí nám ani, že každý jejich krok a každé slovo jsou napsány tak, aby nás udržely u obrazovky do další reklamy, dalšího dílu, další sezóny, a že to není jaksi ono. Pak je tu onlajn. Tam už není takový problém vylovit v záplavě fejků i autentické okamžiky štěstí, smutku, hrůzy, bolesti, smíchu, napětí a dojetí. Pravda, cizího. Během výlovu pilně komunikujeme. Ideálně v diskusích. Zcela samozřejmě vstupujeme do rozprav cizích lidí a vnucujeme jim své vlastní názory a city. Žadoníme o pozornost a uznání, o kredit a slávu. Vyhrožujeme, křičíme, slibujeme, lákáme, svádíme, svlékáme svá těla i duše do naha, vychloubáme se, citujeme, argumentujeme, manipulujeme, nadáváme a prosíme. A to jaksi není ono. A také fotíme. Fotíme vše...

Z baterie v koupelně vyrazil úplně malinký vodotrysk. Zoufal jsem si, protože to bylo už potřetí. Holt výměna těsnění instalatérem amatérem. Stát se to před několika málo lety, měl bych chuť „opravit“ tu baterii spíše pořádným kladivem než hasákem. Naštěstí se pár věcí malinko změnilo, a tak jsem jen rezignovaně počítal, kolik sad těsnění mi ještě zůstalo. V tom najednou: „Crrr!“ Domovní zvonek. Za dveřmi stály dvě. Byly mladé, hezky oblečené, přiměřeně usměvavé a jediné co chtěly, bylo nabídnout mi asistenci na nejsprávnější cestě k Bohu. Nebo cestě k nejlepšímu Bohu, případně k jedinému pravému, už nevím přesně. Nebo alespoň letáček, kdybych si prý vzal. Hezky jsem poděkoval, nepřijal ani dobrou radu, ani náborovou tiskovinu, a raději jsem se zatnutými zuby vypařil zpět k fontáně. Jinak by měl Jehova své dvě svědkyně toho odpoledne poněkud uplakané. Dotáhl jsem závit a znovu vyzkoušel hlavní uzávěr vody. Miniaturní fontána opět vyzkoušela mé nervy, a měla se náramně čile k světu. Dal...

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...