Andělé a opruzi

Míval jsem tuze v oblibě čistič skel, který byl levný a účinný. Fungoval krásně, přičemž celá jeho alchymie spočívala v tom, že měl správný poměr vody a lihu. Ano, to je vše. Mezi nejlépe hodnocené čističe skel na trhu patří ty, které jsou složeny výhradně z vody a lihu. Recept je snadný: na jeden kýbl vody jedna flaška denaturáku a po lžičce tajných ingrediencí na barvu a vůni. Protřepat, zamíchat, cenu surovin vynásobit pěti až deseti, podle barevnosti etikety, a šup s tím na regály.  Leta jsem ho kupoval, když byl v akci tak křečkoval zásoby, a náramně si ho pochvaloval. Až do včerejška. To jsem se po dlouhé době stavil v kamenném obchodu s tím, že naberu dalších pár litrů. Nakonec jsem vzal jeden jediný. Cena kouzelného čističe se totiž od posledně vyhoupla nahoru bratru o polovinu, na rozdíl od mé výplaty. Přípravek, pravda, doznal jistých změn a vylepšení. Například už není modrý, ale čirý. To by vysvětlovalo ten nový přídomek „natural“ a čtyřlístky kolem. Jednoduše z receptu...

Bylo to prvního října 2018, chvilku před obědem. "Buckingham Palace, please," nahlásil jsem taxikáři a rozvalil se na zadním sedadle. Nepošlapu přece za královnou pěšky. Taxikář mě vysadil na kruháči u Constitution Hill a Wellingtonova oblouku, protože dál už to nešlo, alespoň pro běžné smrtelníky ne. Zvlášť pak pro ty, kteří se předtím kochali v Britském muzeu a nekoukali po hodinkách. Bůh suď, jestli dnešní přehlídkovou parádu nějak stihnu.  Sotva jsem vylezl z taxi, vyšikanoval mě jeden veledůležitý policista, jak jsem si jen dovolil blokovat kružák, když tudy za chvilku poklape královská jízdní garda. Snažil jsem se sice ukázat žalovným prstíčkem na řidiče taxi, ale ten filuta už byl dávno fuč. Polda si pak ode mne nechal mým těžkým hanáckým přízvukem třikrát zopakovat slůvko „palace“, aby pak nad tím zvukem pokaždé neuvěřitelně zhnuseně zakroutil hlavou. Nakonec mi však tento nadutec přeci jen dovolil vyfotit si vojáčky na koníčcích z takové blízkosti, o jaké se davům př...

Řekněme, že žijete v bytovce na hezkém místě, kolem tří tuctů partají, docela se tam dá se všemi vyjít. Tedy až na jednoho nepovedeného souseda, říkejme mu třeba Putnař. Ach, tenhle Putnař, s ním to prostě nikdy moc nešlo. Týden co týden se zlil pod obraz a pak do noci vykřikoval na schodech, že tenhle barák, když už ne celý, tak minimálně jeho patro mu historicky patří a že se ještě sakra ukáže, kdo je tady carem. Všichni si pokaždé jen poťukali na čelo a žilo se klidně dál.  Zhruba před osmi lety Putnař zabral sousedovi Krajíčkovi balkón. Jen tak. Jednou nebo dvakrát mu na něj prostě vlezl a když ho z něj Krajíček hned neshodil, jen slušně protestoval, tak ho zabral a jednoduše a sprostě propojil se svým balkónem. Prý mu patřil odedávna, vždycky měl vlastně dvojbalkon, a Krajíček měl ten balkon neoprávněně v užívání a vůbec kdesi cosi a na co je vlastně fašistovi balkon. Sousedé byli tehdy hodně naštvaní a Putnařovi to měli za zlé. Jenomže časem se na to tak nějak zapomnělo. Jen ...

„Ty nési žádná hospodyňa“, káral čistou hanáčtinou můj dědeček mou maminku, když už musel zhodnotit její výkony. Nebývalo to, pravda, nijak často, a přede mnou už skoro vůbec ne. Přesto jsem jednou s jistým údivem zaslechl, jak můj vlastní rodič dostává, jak se říká „po uších“. Budiž mámě ke cti, že jí to řekl jen výjimečně, ten náš prvorepublikový živnostník a kapitalistický vydřiduch, vykořisťující ovšem jen sám sebe. Dědeček zkrátka správným hospodářem přirozeně byl, přinejmenším duchem, když už ne polnostmi.  O kvalitách hospodářů a hospodyní se snadněji přesvědčíte spíš na vesnici než třeba v paneláku, tam toho ze stavu prošoupanosti rohožky člověk moc nevyčte. To na dědině je přeci jen vidět, kdo má jak posekanou zahradu, spravenou střechu a naštípaného dřeva na zimu. Ještě více na očích jsou pak hospodáři, starající se o celou obec, městečko či metropoli. Tady je opravená autobusová zastávka, onde předlážděný chodník, tady nová cyklostezka, tu nové workoutové hřiště a támhle...

Je to celkem zajímavý fenomén, který se týká libovolné nemovitosti: od řadovky po babičce z vepřovic, která má půdorys jako dlaň, až po rádoby vilu Tugendhat v podnikatelském funkcionalismu a uvnitř tunami chladného, šedého betonu. Jde o to, že pokud máte kolem jen kousíček volného pozemku, dříve nebo později na něm vyroste ještě další stavba. Vidívám to den co den. Tady si někdo k domu přilepil kůlničku, zde vyrašil bazének, tuhle se zhmotnil altánek, onde se rozkydla dvojgaráž a támhle rovnou otevřeli zábavní park. Samostatnou kategorií jsou pak garáže, coby takové domečky pro auta. Zajímavé je na nich snad jen to, že je majitelé dokážou vecpat v podstatě kamkoli. Ideálně na čestné přední místo a není dnes výjimkou, že dům je při pohledu z ulice tvořen toliko vraty a okénkem od záchodu, přičemž majitel se domů vkrádá bokem, podivnou kozí uličkou. Od malých domků po luxusní vily pak vídávám pozemky s těmito domečky pro auta, kde jsou od pohledu pány domu čtyřkoloví miláčci a lidé jen ...

Čtete správně. Toto je návod, jak na Facebooku nevyhrát úžasnou cenu. Například vilku u moře, kterou výherci věnuje u příležitosti desetiletého výročí svého úspěšného businessu nějaká realitka. Škoda jen, že její stránka existuje teprve deset hodin, a dotyčný realitní makléř ještě pilně navštěvuje základní školu někde v Malajsii. Podobně nevyhrajete ani luxusní karavan, který jiná stránka zcela určitě dá vylosovanému šťastlivci, protože zrovna otevřela novou půjčovnu. Pravda, nikde se ale nedočteme, kde ji vlastně otevřela a kam tedy jít udělat tržbu, jak by jeden ve fungujícím kapitalismu čekal. Zrovna tak nevyhrajete ani nový iPhone, dokonce i přes to, že jste si mohli vybrat jeho barvu, nevyhrajete pro své děti ani herní konzoli, kterých někomu přebývají ve skladu po inventuře mírnix-týrnix dvě palety, či snad pro sebe jen trošinečku naťuklou pračku se sušičkou, k čemuž je jako důkaz připojena jejich fotografie a považte, i s tím ťukanečkem. Nevyhrajete však ani jednu z té stovky ro...