Andělé a opruzi

V předvánoční tlačenici mnou po obchodním centru smýkal dav bezohledně sem a tam. Proplul jsem divokými peřejemi kolem absurdní fronty na stříbrné šmoky, minul krám, kde se přes noc kvůli punčochám nechává zavírat Julia Roberts, pak jsem byl přitlačen na výlohu s dámským prádélkem (hlavou mi v ten moment problesklo mé o čtyřicet let mladší já, tisknoucí stejný čumák na výlohu s vláčky) až mě nakonec přílivová vlna koupěchtivých vyvrhla na kruhovém objezdu v samém srdci galerie, kde to docela hezky voní a šustí jemné látky. Tam jsem ji zahlédl – malou disharmonii v předvánoční náladě chrámu konzumu. Zahlédl jsem dámu s krátkými blond vlasym nesměle vyčuhujícími zpod služební čepice, v lehce neforemné tmavomodré uniformě, šedých kalhotách, v pevnějších botách, do kterých by Popelka mohla skočit snožmo, a pořádnou pistolí u pasu. Policistka tedy nevypadala jako strašák do zelí, ale v té uniformě jí to zároveň jaksi neslušelo. Není divu. Vypadala tvrdě až nežensky, ať už si tady o e...

Chci-li někoho blíže poznat, zeptám se ho, jaký byl nejšťastnější den v jeho životě. Dozvím se ledasco, skoro pokaždé je to ale v souvislosti s jeho věkem, pohlavím nebo rodinným stavem. Tázaných bylo hodně a zatím nikdo neodpověděl správně. Tedy existuje-li vůbec správná odpověď. Anebo ještě jinak: existuje-li vůbec správná otázka. Jestli se takhle ptát není hloupost. Nebo hřích. Říkáte si, o čem teď plácám? Že v životě není žádný šťastný den? Ani jeden? Co já vím o tom, co to je například devět měsíců nosit dítě a pak porodit? Co vím o takovém pocitu štěstí? Popravdě, vůbec nic. I když občas vypadám jako březí hroch, mateřskou zkušenost nemám. Ovšem, narození dítěte patří mezi nejšťastnější dny každého rodiče. Naposledy mě o tom přesvědčovala reklama nějaké pojišťovny, takže to zcela jistě musí být pravda. Ti by neriskovali nějakou věc, která by se lidem nelíbila. Reklamy musí hezky drnkat na city a říkat věci, co jsou „jasná pravda“ a co se zkrátka líbí. Máme tu tedy naroze...

Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...

Je druhého ledna brzy ráno. Od výbuchu poslední silvestrovské petardy uplynulo necelých třicet hodin a podle průzkumů už pět tisíc Čechů stihlo porušit svá novoroční předsevzetí. Každou hodinu jich přibude dalších dvě stě, kteří si už zapálili „jen jednu“ cigaretku, dají pivko navíc, vynechají další lekci angličtiny, protože v práci byl dnes šílený frmol, jak jinak, těch deset večerních kliků přesunou na ráno a vůbec neudělají cokoli z toho co chtěli, protože, důvod se vždy nějaký najde. Takhle to bude pokračovat a narůstat dále a dále, dokud někdy mezi lednem a únorem počet nešťastníků, kteří sami sobě dobrovolně něco slíbili, ale absolutně to nesplnili, nevystoupá na čtvrt milionu. Dobrá zpráva je, že oproti nim bude stát bezmála dalšího čtvrt milionu šťastlivců, kteří se na konci ledna budou těšit z toho, že zatím dodrželi vše, co si předsevzali. A někde mezi těmito dvěma póly budou čtyři miliony těch, kteří svá předsevzetí, jak se říká, prozatím „nějak pytlíkují“. Sám js...