Přeskočit na hlavní obsah

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo.


Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev.

Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo úplně vše. Ono, jak se to vezme. Za necelé dvě stovky dostanete například jednu porci v podobě špenátového krému se smetanou, k tomu smažené krevety (140 g) v panko strouhance, aioli omáčku (tu už jsem si musel vygooglovat), salátek s limetkovou zálivkou a dezert dle denní nabídky. Či spíše polovinu dezertu, jsou to zase jen dvě stovky, nepřehánějme. Zkrátka takový malý brněnský obídek jedna báseň v lokále stejného jména, tedy jste-li řekněme příslušník středního managementu jedné z okolních firem v centru.

Za dvě stovky ovšem dostanete také dvacet osm rohlíků, šest nejlevnějších paštik, zrovna tolik balení taveného sýra (ve kterém je 48 % sýra), pět krabic 1,5% mléka, balíček špaget, kečup a napodobeninu marmelády od Hamé, což musí vystačit na týden snídaní a večeří pro vaše dvě děti. Tedy jste-li řekněme samoživitelka ze sídliště na okraji Brna a posháníte-li to v akci za své tři 85 Kč stravenky. A trochu jsem podváděl, tohle byl nákup v ceně jedna báseň plus zcela, ale zcela kompletní dezert „Malinový dort s mascarpone (pozor, může obsahovat stopy skořápkových plodů)“. 

Gratuluji, právě jste dočetli příběh bílého muže, který si koupil, pardon my French, navoněný hajzlpapír, a je lehce perplex z toho, že je v ceně lepšího menu s polovinou dezertu. Nebo týdne snídaní a večeří dvojčat z paneláku. Ono, jak se to vezme. Ano, je to příběh bez pointy. Bez happyendu. Jsem prostě jen rád, že jste to dočetli až sem. Podívejte, všichni jste už velcí, moudří a skvělí lidé. Jiní snad tohle ani nečtou. Víte proto co dělat. Nebo nedělat. Ono, jak se to vezme.



Dnešní opruzi: Sputnik a jeho sdílení kradených videí o záchraně štěňat, kterými pak prokládají ty své propagandistické humusy.
 
Dnešní andělé: ten pocit, že nejsi na světě sám, že všechno má cenu, a že za tím pocitem stojí konkrétní člověk, a to je ten anděl.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...