Bylo to prvního října 2018, chvilku před obědem. "Buckingham Palace, please," nahlásil jsem taxikáři a rozvalil se na zadním sedadle. Nepošlapu přece za královnou pěšky. Taxikář mě vysadil na kruháči u Constitution Hill a Wellingtonova oblouku, protože dál už to nešlo, alespoň pro běžné smrtelníky ne. Zvlášť pak pro ty, kteří se předtím kochali v Britském muzeu a nekoukali po hodinkách. Bůh suď, jestli dnešní přehlídkovou parádu nějak stihnu. Sotva jsem vylezl z taxi, vyšikanoval mě jeden veledůležitý policista, jak jsem si jen dovolil blokovat kružák, když tudy za chvilku poklape královská jízdní garda. Snažil jsem se sice ukázat žalovným prstíčkem na řidiče taxi, ale ten filuta už byl dávno fuč. Polda si pak ode mne nechal mým těžkým hanáckým přízvukem třikrát zopakovat slůvko „palace“, aby pak nad tím zvukem pokaždé neuvěřitelně zhnuseně zakroutil hlavou. Nakonec mi však tento nadutec přeci jen dovolil vyfotit si vojáčky na koníčcích z takové blízkosti, o jaké se davům př...
