Přeskočit na hlavní obsah

Na pět minut panem Pozitivním

Letos jsem mohl být už asi tak třikrát mrtvý, pokud tedy nepočítám covid a jiné metly lidstva. Dvakrát mě málem přejel naprostý tentononc na přechodu pro chodce, jednou jsem pak já coby naprostý tentononc málem vběhl pod šalinu (pro mimobrněnské „tramvaj“, nově však v Praze v barvách Brna). Holt páníček si opět špatně přečetl příručku „Lonťák ve městě“, konkrétně kapitolu „Šalina má vždy přednost, vždy přednost, vždy přednost“.

Nevím, jak vás, ale mě ta nespravedlnost vždycky hrozně vytočí. Prostě když někdo už z dálky vidí, že chci vstoupit do přechodu, že s ním udržuji oční kontakt, že mu tam nelezu, když to evidentně neubrzdí, že už-už kladu nožičku na asfaltík, tak pan Hňup ještě o fous přitlačí a profrčí zebrou co to dá. Je snad jeho čas dražší než můj? Vidí snad jiné dopravní značky než já? Řekl bych, že ne, a navíc tenhle mač pískají pravidla silničního provozu. Samozřejmě být v právu je jedna věc a být přejetý na placku druhá, to si pak jeden může ta pravidla narvat do polobotek.

Protože nejsem svatý, a občas se dokážu pěkně rychle naserozlobit, předvádím pak na těch přechodech, nedostane-li se mi přednosti, všelijaké taneční figury a kreace s prstíčky. Popravdě docela zbytečně, vlastně je to spíš tragikomické, s důrazem na tu tragédii. Blbce nepřevychováš, tvoje zloba ublíží jen tobě, a ještě tu hraješ divadlo. Samé pěkné argumenty nezlobit se, viďte? A tak můj zápal předvést, jak moc se zlobím, na zebrách pomalu, pomaličku vyhasíná. Tedy alespoň jsem v to doufal. 

Jako třeba dnes. Štrúdl aut se šine krokem, do přechodu se nevecpeš. Oční kontakt nepomáhá, každý se tváří jako při obzvlášť hluboké meditaci. Nezbývá než čekat a doufat, jak by řekl hrabě Monte Cristo, než by se ze zoufalství pod tím přechodem podhrabal. V tom jeden vůz zastaví a pouští. Hodím směrem k řidiči děkovný pohled a přidám prstíček. Tentokrát prstíček slušně vychovaný, palec nahoru. Pán kývne hlavou, podle registrační značky Němec. Proč ne, ten ordnung mají o cosi více v krvi než my.  Každopádně pozitivní gesto pochopil správně. 

O něco později si uvědomuji, že asi rok před tím jsem na stejném místě ukázal velmi neslušný prstíček pánovi, který do mě na přechodu netrpělivě ťukl nárazníkem. Asi se mu zdálo, že skáču po zebře příliš pomalu? Podle registrační značky Litevec. Proč ne, podle věku vyrůstal podobně jako já v prostředí a čase, kde ordnung bylo tak cizí a vzdálené slovo, že neexistoval ani jeho domácí ekvivalent. Nebylo to od řidiče tehdy pěkné, to tedy vůbec ne, avšak myslím, že i já jsem mu převedl bohatou paletu gest, kterou správně pochopil i navzdory naší vzájemné kulturní a jazykové bariéře.

Zpět do pozitivní současnosti. Sám sebe jsem pochválil: „Dobře, pane Pozitivní. Blbce ignoruješ, férové povzbudivě chválíš, to je, panečku, ukázkový přístup! Měl by sis to dnes zapsat do bločku.“ A tak si to o pár minut později hezky sumíruji, jdu na poslední přechod a to byl málem skutečně můj poslední přechod, protože těsně vedle mě náhle profrčí zabijácká škodovka, vyrojivši se zákeřně zleva.

Koutkem oka zahlédnu za volantem seniora s tak pohledem tak vytřeštěným, že by rozhodil i starého Brůnu (čekuj hír). No, náš posel smrti byl zjevně toho názoru, že při odbočení vpravo směrem ke Kauflandu je jeho zelená větší a zelenější než má, i kdyby ta má byla zelená a velká jako Hulkova zadnice. Uááá! Tančím a spílám, poulím oči střídavě směrem k nebi a ke škodovce a prstoklad mám lepší, než samotný Chopin. Jak já jen hrál!


Dnešní opruzi: čtrnáct jich je. Třináct ministrů a premiér. Není důvod vás chválit, děvčata a chlapci. Ani trochu.

Dnešní andělé: Em a její fantastický smysl pro slovní hříčky, přesmyčky a dvojsmysly. Vedle ní jsem já máslíčko. Pomazánkové.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.