Commedia kafkaesque (našim byrokratům)

Stojím u přepážky a vysvětluji poštovní úřednici, že jí nechci ukázat občanku. Z principu. Na druhé straně papírku, který mi pošťák hodil do schránky, když jsem byl celý den doma, ale on mě i přesto nezastihl, je totiž takové přikázání. A v něm stojí, že u obyčejných zásilek stačí jen tento papírek a sláva, dostanu za něj svůj balíček. Pošťačka na to, že zadní stranu toho formuláře nikdy nečetla. Pokouším si představit si řidiče autobusu, který nikdy nečetl jízdní řád nebo soudkyni, která v životě neviděla trestní zákoník. 

Snažím se poznámku o informační neposkvrněnosti dotyčné nějak přejít a opakuji, že já tu zadní stranu četl, a proto jsem-li osoba starší patnácti let a prokážu-li se Výzvou (přesně tak, s velkým vé to tam píšou, podobně jako třeba Desatero), tak u obyčejných zásilek není nic dalšího potřeba. Jsou to jejich pravidla, ne moje. Panna Maria Poštovská se ovšem dál pídí po plastikovém obdélníčku s mým jménem s podobnou vervou, s jakou se alkoholik snaží po ránu najít nedopitou láhev čehokoli s kapkou ethanolu.

Přemýšlím, jestli jí budu opět podepisovat řádné převzetí, a jestli ten čínský dobrák, který mi na eBay prodal obstojnou kopii kartáče do amerického robotického vysavače, dostane šanci tohle nějak ocenit. Představuji si poselstvo státního podniku České pošty, jak se týdny a týdny probíjí Hedvábnou stezkou směrem na východ a nese mu zpět mnou vlastnoručně podepsanou Výzvu. 

Přemýšlím dále, jestli se třeba opět krasopisně podepíšu jako „Ing. Miloš Zeman“, což je věc, kterou jsem ve svém posledním protestu proti byrokracii opakovaně páchal na třech různých poštách, aniž by si toho jejich osazenstvo všimlo. Pravda, nakonec se ale tohle ucho utrhlo, a to dokonce ještě hůř, než když jsem jezdil půl roku s fotkou Fantomase na šalinkartě (pro mimobrněnské: něco jako Lítačka, sice v prosté papírové formě, zato bez předchozí miliardové ztráty), ale to už je jiná historka. 

Uprostřed kafkárny dodávám si odvahy. Slova Výzvy jsou přeci tak jasná: obyčejná zásilka, věk alespoň patnáct let, příslušný formulář. Mám, mám, mám. Panna Maria však stále vyčkává na zjevení mé občanky. Já vyčkávám na to, než se zjeví absurdnost tohoto procesu. Místo toho se ale schyluje k poslední bitvě mezi Řádem klotových rukávců, kde má vše svou kolonku ve dvou kopiích a Srdcem světa, ve kterém stačí pouhá presumpce neviny, kdy já jsem skutečně já, a ne podlý lupič, který vykrádá cizí schránky, napěchované výzvami k odběru nedodaných balíčků. 

Nakonec pomalu, pomalu a zbaběle sahám do kapsy a vytahuji občanku. Pomalu, pomalu a malinko potměšile se pak můj balíček přesouvá přes pult. Podpisu, stvrzujícího jeho převzetí, jaksi netřeba, je to přeci jen zásilka obyčejná, milý pane. Ó strašliví pochopové byrokracie, přitiskněte mou hlavu na kámen a zanořte nůž do mé hrudi. Dokonáno jest.

Dnešní opruzi: řidička auta s nápisem „Převoz krve“, které měla takový plán převézt trochu i mé krve. Na přední masce toho jejího vehiklu.

Dnešní andělé: tentokrát to není člověk, ale jev, zvláštní jev, který mi v posledních týdnech poodhalil tajemství, že toho nemožného v životě až zase tolik není. Možná se o něm ještě někdy rozepíšu.