Každý jsme se někdy něčeho bál. Bojí se králové i šašci, prezidenti i jejich tiskoví mluvčí, bojí se boháči i chudáci. Bojíme se výšek, pavouků, zubaře, epidemií, výsledků voleb nebo písemky. Muži se bojí o své ženy, ty se bojí o své děti, děti se bojí bubáků a bubáci se kolektivně bojí Chucka Norrise. Ale někdy je strach zbytečný. Svazuje nám ruce a vybírá si vysokou daň. Dá se to zvládnout? Myslím, že do jisté míry ano.
V životě je to se štěstím či neštěstím zařízeno tak, že se nás nikdo moc neptá: šup, a už jsme až po krk v loji. Naštěstí to funguje i obráceně: šup, a už jsme v sedmém nebi. Zajímavé přitom je, že málokdo stojíme o radu, jak žít a co dělat, když se vše daří. Ovšem jakmile je všude kolem nás ten lůj, stojíme o rady náramně a u kartářek je plno.
První věc, kterou si v těžké chvíli snažím připomenout, je celkem snadná. Co se má stát, to se stane a basta. Jsou dobré věci, které nám občas padají do klína, a jsou jiné, které nám naopak padají na hlavu. Není třeba dlouho bádat a reklamovat u pánaboha tu nezaslouženou kopku hnoje, do které člověk zahučel. Pokud se to už stalo, co tím přemítáním vyřeším? A pokud se to ještě nestalo, tak teprve nic. Samozřejmě je důležité snažit se žít správně a dobře, ať už má přijít cokoli. A vždy poděkovat i za to nejmenší štěstíčko v životě.
Přichází druhá věc a odsud dál mají menší výhodu ti s dobrou pamětí, nebo kteří si vedou deník. V momentě, kdy si člověk připustí, že život je trochu i ruleta, zároveň vidí, jak se to střídá. Že to není jen samá černá nebo červená. Ano, černá může klidně padnout i dvanáctkrát po sobě. Ale ne na pořád. A jak jde čas, smíchu a pláče je tak zhruba stejně. Samozřejmě ne pokaždé a ne všude – na naše bytí se záruční doba nevztahuje. Avšak když si sedneme a zalistujeme v životě pozpátku, většina z nás rychle něco dobrého najde.
Třetí věc, kterou se ještě stále učím, jsem vysloveně nesnášel a bál se jí. Je to ta otřepaná fráze „všechno zlé je k něčemu dobré“. Znáte to. Nějaký kretén vás zezadu naboural, v práci se propouští, umřel vám křeček, v hospodě došlo pivo či podobná katastrofa a v tom se zjeví Přechytralý Dobrák. Poklepe vám na rameno, nadechne se, otevře pusu a vy máte strašnou chuť mu ji něčím velkým, ošklivým a hodně smradlavým zacpat dřív, než to moudro stihne vypustit, ale on to, blbec jeden, stihl.
Bohužel nebo spíše naštěstí to funguje. Přiznávám rád, že valná většina „zlých“ věcí v mém životě, se dříve nebo později ukázala být dveřmi k těm „dobrým“. Jak to život dělá netuším a ano, je hrozné si to připomínat, když je člověk někdy i velmi těžce zkoušen. Ovšem když se pak po delším čase ohlédnu ještě jednou zpět, s překvapením to vidím. Docela dost životních pohrom mě nakonec přivedlo k jiným příležitostem nebo lidem, a přehodilo mou cestu životem na lepší kolej.
Na začátku jsem slíbil recept na ty „plné kalhoty“. Tedy když je nebezpečí nejbližší a strach největší, nasadím trik, kterému říkám „ukotvit se“. Funguje docela dobře a po nějakém tréninku může ještě zesílit. To nebezpečí a strach z něj může být cokoli. Návštěva zubaře, pohovor, operace, krok do neznáma, výprask, ale i dlouhodobá životní mizérie, rozchod (…) no na co si vzpomenete. Co dál?
V takové chvíli si najdu pevný bod. Něco, co mi neuteče. Může to být třeba sloup, stěna, zábradlí, klika, kámen, strom – fantazii se meze nekladou. A v duchu si slíbím: „Tohle jednou skončí a až to skončí, vrátím se zpět a položím sem svou dlaň znovu, a to už bude po všem“. Pak prožiji, co je potřeba, avšak už s tím, že na mě čeká kotva. Pak na ni znovu položím dlaň a poděkuji, že je po všem. Dává mi to sílu a bere strach, pevně v to věřím. Zrovna v těchto dnech mám takhle ukotvenou málem polovinu bytu.
Dnešní opruzi: tisíce lidiček, kteří se řídi heslem "když bubáka nevidím, bubák není" a i dnes proto tlachali na internetu o tom, že se nic neděje, nic nehrozí a „vládní média“ nás zbytečně straší.
Dnešní andělé: Sean Connery, jeden mých z neoblíbenějších herců. A vůbec mi nevadí, že u nás celou dobu mluvil hlasem majora Zemana.