Přeskočit na hlavní obsah

Funkční recept pro chvíle, kdy mám plné kalhoty

Každý jsme se někdy něčeho bál. Bojí se králové i šašci, prezidenti i jejich tiskoví mluvčí, bojí se boháči i chudáci. Bojíme se výšek, pavouků, zubaře, epidemií, výsledků voleb nebo písemky. Muži se bojí o své ženy, ty se bojí o své děti, děti se bojí bubáků a bubáci se kolektivně bojí Chucka Norrise. Ale někdy je strach zbytečný. Svazuje nám ruce a vybírá si vysokou daň. Dá se to zvládnout? Myslím, že do jisté míry ano.


V životě je to se štěstím či neštěstím zařízeno tak, že se nás nikdo moc neptá: šup, a už jsme až po krk v loji. Naštěstí to funguje i obráceně: šup, a už jsme v sedmém nebi.  Zajímavé přitom je, že málokdo stojíme o radu, jak žít a co dělat, když se vše daří. Ovšem jakmile je všude kolem nás ten lůj, stojíme o rady náramně a u kartářek je plno.

První věc, kterou si v těžké chvíli snažím připomenout, je celkem snadná. Co se má stát, to se stane a basta. Jsou dobré věci, které nám občas padají do klína, a jsou jiné, které nám naopak padají na hlavu. Není třeba dlouho bádat a reklamovat u pánaboha tu nezaslouženou kopku hnoje, do které člověk zahučel. Pokud se to už stalo, co tím přemítáním vyřeším? A pokud se to ještě nestalo, tak teprve nic. Samozřejmě je důležité snažit se žít správně a dobře, ať už má přijít cokoli. A vždy poděkovat i za to nejmenší štěstíčko v životě. 

Přichází druhá věc a odsud dál mají menší výhodu ti s dobrou pamětí, nebo kteří si vedou deník. V momentě, kdy si člověk připustí, že život je trochu i ruleta, zároveň vidí, jak se to střídá. Že to není jen samá černá nebo červená. Ano, černá může klidně padnout i dvanáctkrát po sobě. Ale ne na pořád. A jak jde čas, smíchu a pláče je tak zhruba stejně. Samozřejmě ne pokaždé a ne všude – na naše bytí se záruční doba nevztahuje. Avšak když si sedneme a zalistujeme v životě pozpátku, většina z nás rychle něco dobrého najde.

Třetí věc, kterou se ještě stále učím, jsem vysloveně nesnášel a bál se jí. Je to ta otřepaná fráze „všechno zlé je k něčemu dobré“. Znáte to. Nějaký kretén vás zezadu naboural, v práci se propouští, umřel vám křeček, v hospodě došlo pivo či podobná katastrofa a v tom se zjeví Přechytralý Dobrák. Poklepe vám na rameno, nadechne se, otevře pusu a vy máte strašnou chuť mu ji něčím velkým, ošklivým a hodně smradlavým zacpat dřív, než to moudro stihne vypustit, ale on to, blbec jeden, stihl.

Bohužel nebo spíše naštěstí to funguje. Přiznávám rád, že valná většina „zlých“ věcí v mém životě, se dříve nebo později ukázala být dveřmi k těm „dobrým“. Jak to život dělá netuším a ano, je hrozné si to připomínat, když je člověk někdy i velmi těžce zkoušen. Ovšem když se pak po delším čase ohlédnu ještě jednou zpět, s překvapením to vidím. Docela dost životních pohrom mě nakonec přivedlo k jiným příležitostem nebo lidem, a přehodilo mou cestu životem na lepší kolej.

Na začátku jsem slíbil recept na ty „plné kalhoty“. Tedy když je nebezpečí nejbližší a strach největší, nasadím trik, kterému říkám „ukotvit se“. Funguje docela dobře a po nějakém tréninku může ještě zesílit. To nebezpečí a strach z něj může být cokoli. Návštěva zubaře, pohovor, operace, krok do neznáma, výprask, ale i dlouhodobá životní mizérie, rozchod () no na co si vzpomenete. Co dál?

V takové chvíli si najdu pevný bod. Něco, co mi neuteče. Může to být třeba sloup, stěna, zábradlí, klika, kámen, strom – fantazii se meze nekladou. A v duchu si slíbím: „Tohle jednou skončí a až to skončí, vrátím se zpět a položím sem svou dlaň znovu, a to už bude po všem“. Pak prožiji, co je potřeba, avšak už s tím, že na mě čeká kotva. Pak na ni znovu položím dlaň a poděkuji, že je po všem. Dává mi to sílu a bere strach, pevně v to věřím. Zrovna v těchto dnech mám takhle ukotvenou málem polovinu bytu. 


Dnešní opruzi: tisíce lidiček, kteří se řídi heslem "když bubáka nevidím, bubák není" a i dnes proto tlachali na internetu o tom, že se nic neděje, nic nehrozí a „vládní média“ nás zbytečně straší.  
Dnešní andělé: Sean Connery, jeden mých z neoblíbenějších herců. A vůbec mi nevadí, že u nás celou dobu mluvil hlasem majora Zemana.

Přečtěte si další zápisky

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...

Chodník se v zimě nemyje, nečeše, ani se neholí

S blížící se zimou, náledím a sněhem přibývá kvalifikačních kol na olympijskou disciplínu „skluz na zadek s dvojitým Salchowem“. To si pak ve zlomku sekundy připomínáte lokaci kostrče a skrz rotující hvězdičky mžouráte na ceduli s výmluvou typu „Chodník se v zimě neudržuje“. Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.