Občas začínám blog tím, že si vypisuji jeho všemožné nadpisy jeden pod druhý a čekám, kdy přijde ten pravý. Snad mi nebožka televizní věštkyně Jolanda promine, ale ještě než jsem dopsal řádek, bylo mi jasné, že je to on. Kapitola osmá coby symbol znovuzrození se k tématu hodí a na číslo dvanáct ve verši také dojde. A o čem to bude? O objevování založených knih, filmů a vlastně ledasčeho „až někdy“.
Čtete-li tohle, pak je pravděpodobné, že jste tak trochu knižní feťáci, kteří čtou všude a všechno, od Dostojevského až po obal čokoládové tyčinky. Přesto si troufám tvrdit, že i vám pár knih nějakým záhadným způsobem uniklo. Že jste je sice drželi v ruce, zalistovali v nich, přebal si přečetli, ještě jednou potěžkali, ale pak vrátili zpět na místo. Možná za to mohl jakýsi nedefinovaný nepříjemný pocit, málo času, špatná barva nebo vůně, důvodů je na tisíc. A přesto taková kniha na nás stále ještě trpělivě čeká.
Mám oblíbeného autora, Jaroslava Velinského, jehož příběhy jsem hltal a miloval. Pak ovšem přišli Engerligové a byl jsem zmatem. Knihu jsem převaloval v ruce, potěžkal a zklamaně odložil. Nebyl jsem schopen, plný rozhořčeného zklamání, probít se přes několik prvních stran. Co je to za strašlivou hloupost? Engerlingové se stali mým soukromým synonymem, Kapitáne Kide prosím odpusťte mi to, pro „totální bullshit“.
Uběhlo pár let. Vidím sám sebe, jak sedím v křesle, a hltám Engerlingy od obálky k obálce. Úžasná sociální dystopie, krásná práce, čte se to jedním dechem. Dost možná, že je to nejlepší věc, kterou napsal. Kromě Dzwille, protože to byla jeho následující kniha a u té jsem měl pocit, že jsem celou dobu buďto na drogách já, nebo autor.
Co se tedy s Engerlingy stalo? Změnila se snad ta kniha? Nějak se v ní za ta léta samovolně přeskládala písmenka? Ne, změnil jsem se já. Něco se přeskládalo ve mně. A přišly další takové knihy. Naučil jsem se některé z nich odkládat nikoli hluboko, ale takhle spíš na stranu, a po čase se k nim vracet. Podívat se, jestli už nazrál čas. Jako když zraje ovoce. Na počátku je jablko poznání malé, zelené a tvrdé. Přišel jsem příliš brzy. Nevadí. Ovšem je třeba občas nakouknout, jak pokračuje zrání. Nebo přijdu příliš pozdě a nebude to ani do calvadosu.
Nejsou to jen knihy. Co třeba filmy? Vezměme nějakou klasiku, například Dvanáct rozhněvaných mužů. Poprvé jsem je viděl jako kluk a řeč je tedy o verzi z roku 1957. Namlsán Sedmi statečnými čekal jsem, že Dvanáctka bude ještě o polovinu větší, jak se říkalo mezi námi kluky, pořádná „řežba“. Těšil jsem se. Ovšem hned z kraje přišla studená sprcha. Žádný z těch dvanácti mužů neměl meč nebo pistoli, jen jakýsi architekt měl vystřelovák. Sice pěkný, ale stále to bylo zoufale málo na pořádnou řežbu. A také ten Voskovec, jak si na něj rodiče tehdy vzrušeně ukazovali prstem, to byl divný chlápek s pleškou a knírem, co na něm probůh viděli? Utrpení nesmírné.
Přitom stačilo jen čtyřicet let (checht) a máme tu úžasné drama s perfektními hereckými výkony, prokreslenými charaktery a dějem bez jediného hluchého místa, které vás společně s dvanácti porotci přenese do dusné poradní místnosti a hodinu a půl z ní nepustí ven. Více než pětašedesát let starý film vlastně nezestárl vlastně ani o den. Dejte jeho hercům jiná saka, seberte jim cigarety a nepoznáte nic. Jako nechtěný bonus navíc v tom můžete najít až nepříjemně konkrétní miniaturu dnešních typických „diskusí“ na Facebooku. Až vás z toho zamrazí, když si to uvědomíte. A Voskovec? Ten byl výborný, neztratil se ani vedle Henryho Fondy.
Jsou to knihy, jsou to filmy, jsou to obrazy, je to hudba, jsou to místa a věci a samozřejmě jsou to i lidé. O některých z nich vím, že jsem měl to úžasné štěstí, že jsem je potkal včas. Ani ne příliš brzy, ale ani ne příliš pozdě. Něco vychutnáš až někdy. Ovšem musíš občas zkontrolovat, jak zraješ. A někdy musíš také něco odložit, pravda.
Dnešní opruzi: všichni, kteří trpí pocitem, že jsou víc než všichni ostatní a smí víc než ostatní.