Přeskočit na hlavní obsah

Když si před barákem postavíš ještě jeden

Je to celkem zajímavý fenomén, který se týká libovolné nemovitosti: od řadovky po babičce z vepřovic, která má půdorys jako dlaň, až po rádoby vilu Tugendhat v podnikatelském funkcionalismu a uvnitř tunami chladného, šedého betonu. Jde o to, že pokud máte kolem jen kousíček volného pozemku, dříve nebo později na něm vyroste ještě další stavba. Vidívám to den co den. Tady si někdo k domu přilepil kůlničku, zde vyrašil bazének, tuhle se zhmotnil altánek, onde se rozkydla dvojgaráž a támhle rovnou otevřeli zábavní park.


Samostatnou kategorií jsou pak garáže, coby takové domečky pro auta. Zajímavé je na nich snad jen to, že je majitelé dokážou vecpat v podstatě kamkoli. Ideálně na čestné přední místo a není dnes výjimkou, že dům je při pohledu z ulice tvořen toliko vraty a okénkem od záchodu, přičemž majitel se domů vkrádá bokem, podivnou kozí uličkou. Od malých domků po luxusní vily pak vídávám pozemky s těmito domečky pro auta, kde jsou od pohledu pány domu čtyřkoloví miláčci a lidé jen jejich trpěnými otroky. Takhle situovat garáž je jako koupit si barokní zámek s anglickým parkem a vepředu pak zasadit pět řádků brambor, nějaká ta rajčata a tuřín.

Na jedné straně chápu, že parkovat se někde musí a že v dobách, kdy vznikaly půdorysy našich městeček a měst se jaksi nepočítalo s tím, že v každém domě bude místo pro drožku a stáj pro koně. Ovšem stále je to častokrát velmi tristní pohled. Mimochodem tohle venkov naopak moc neřeší, dispozice mnoha vesnických stavení a domů je přizpůsobená tomu, aby se dalo projet dovnitř s fůrou sena, a směrem ven pak vyvézt fůru hnoje. Sem se tedy nějaké to auto vleze skoro samo, tedy pokud byli vaši předci sedláci, nebo alespoň chalupníci. 

Další kategorií jsou altánky. Od stavebnic z Baumaxu, přes vlastní tvorbu v podobě podivných pergol a besídek, držících pohromadě spíše díky náhodě, až po velkolepé zděné chrámy. Není mi tedy moc jasné, proč si jeden musí postavit něco o velikosti a vzhledu rekreační chaty sotva deset kroků od svého domu, ale přesně to se děje třeba právě teď u vašeho souseda.  Co ho k tomu vede nevím. Možná „mít klid“? Klid od někoho nebo třeba na práci? Možná. Škoda jen, že ho jaksi nenalezl ve svém krásném domě.

Vypadá to, že ta naše podivná potřeba zaplnit pozemek „ještě něčím“ může mít hned několik důvodů. Jednak to může být ono „mít klid a pohodu“, prostor pro sebe. Popřípadě „udělat si to hezčí“ nebo „užít si té přírody“. Za další je tu stále ono nerudovské „kam s ním“. Tedy s autem, druhým autem a především pak hromadou krámů, které jsme během života nasyslili jen proto, abychom zjistili, že zatímco jeden dům potřebujeme pro sebe, musíme mít ještě jeden i pro věci, kterých se nemůžeme nebo nechceme zbavit. Další jakési nutkání, připojit k jednomu domečku ještě jeden, může pramenit z toho, že na to prostě mám.
 
Mimochodem často teď jednu takovou vilu míjím. Krásná, velkolepá, na úžasném pozemku, zkrátka nic jí nechybí. Přesto vedle ní vzniká ještě jedna budova, kde by šlo ubytovat menší rodinu. Patrně bude sloužit jako „letní byt“ nebo „grilovačkárna“. Při dnešním raketovém růstu cen všeho docela rozmařilý počin, ovšem pokud jste kupříkladu zdědili fabriku po otci, který ji získal v podivné devadesátkové privatizaci, a zaměstnance platíte skutečně mizerně, nic není nemožné. 
 
Vypadá to, že naše touha „mít klid“, „užít si to“, „mít to“ a mít „to“ kam dát nás bude provázet i nadále, že je to součást našeho přístupu k životu. A teď mě prosím omluvte – musím jít na terasu před mým bytem zkontrolovat plastovou boudu z Jysku. Ta potvora zabírá dobrou šestinu onoho pozemečku, protože v ní mám zazimovaný zahradní nábytek a gril. To víte, uvnitř to nebylo kam dát, a přitom si to člověk chce udělat pěkné, takovou tu pohodičku a klídeček, hezky venku, na čerstvém vzduchu…



Dnešní opruzi: ten pán, co měl hloupé řeči o inflaci, a přitom vypadal, že si neumí spočítat vlastní výplatu.
Dnešní andělé: já, klidně si to přiznám. Udělal jsme nezištně dobrý skutek a zlepšil tak den dvěma lidem a mám z toho radost.

Přečtěte si další zápisky

Novoroční předsevzetí: not great, not terrible

Je druhého ledna brzy ráno. Od výbuchu poslední silvestrovské petardy uplynulo necelých třicet hodin a podle průzkumů už pět tisíc Čechů stihlo porušit svá novoroční předsevzetí. Každou hodinu jich přibude dalších dvě stě, kteří si už zapálili „jen jednu“ cigaretku, dají pivko navíc, vynechají další lekci angličtiny, protože v práci byl dnes šílený frmol, jak jinak, těch deset večerních kliků přesunou na ráno a vůbec neudělají cokoli z toho co chtěli, protože, důvod se vždy nějaký najde. Takhle to bude pokračovat a narůstat dále a dále, dokud někdy mezi lednem a únorem počet nešťastníků, kteří sami sobě dobrovolně něco slíbili, ale absolutně to nesplnili, nevystoupá na čtvrt milionu. Dobrá zpráva je, že oproti nim bude stát bezmála dalšího čtvrt milionu šťastlivců, kteří se na konci ledna budou těšit z toho, že zatím dodrželi vše, co si předsevzali. A někde mezi těmito dvěma póly budou čtyři miliony těch, kteří svá předsevzetí, jak se říká, prozatím „nějak pytlíkují“. Sám js...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...