Je to celkem zajímavý fenomén, který se týká libovolné nemovitosti: od řadovky po babičce z vepřovic, která má půdorys jako dlaň, až po rádoby vilu Tugendhat v podnikatelském funkcionalismu a uvnitř tunami chladného, šedého betonu. Jde o to, že pokud máte kolem jen kousíček volného pozemku, dříve nebo později na něm vyroste ještě další stavba. Vidívám to den co den. Tady si někdo k domu přilepil kůlničku, zde vyrašil bazének, tuhle se zhmotnil altánek, onde se rozkydla dvojgaráž a támhle rovnou otevřeli zábavní park.
Samostatnou kategorií jsou pak garáže, coby takové domečky pro auta. Zajímavé je na nich snad jen to, že je majitelé dokážou vecpat v podstatě kamkoli. Ideálně na čestné přední místo a není dnes výjimkou, že dům je při pohledu z ulice tvořen toliko vraty a okénkem od záchodu, přičemž majitel se domů vkrádá bokem, podivnou kozí uličkou. Od malých domků po luxusní vily pak vídávám pozemky s těmito domečky pro auta, kde jsou od pohledu pány domu čtyřkoloví miláčci a lidé jen jejich trpěnými otroky. Takhle situovat garáž je jako koupit si barokní zámek s anglickým parkem a vepředu pak zasadit pět řádků brambor, nějaká ta rajčata a tuřín.
Na jedné straně chápu, že parkovat se někde musí a že v dobách, kdy vznikaly půdorysy našich městeček a měst se jaksi nepočítalo s tím, že v každém domě bude místo pro drožku a stáj pro koně. Ovšem stále je to častokrát velmi tristní pohled. Mimochodem tohle venkov naopak moc neřeší, dispozice mnoha vesnických stavení a domů je přizpůsobená tomu, aby se dalo projet dovnitř s fůrou sena, a směrem ven pak vyvézt fůru hnoje. Sem se tedy nějaké to auto vleze skoro samo, tedy pokud byli vaši předci sedláci, nebo alespoň chalupníci.
Další kategorií jsou altánky. Od stavebnic z Baumaxu, přes vlastní tvorbu v podobě podivných pergol a besídek, držících pohromadě spíše díky náhodě, až po velkolepé zděné chrámy. Není mi tedy moc jasné, proč si jeden musí postavit něco o velikosti a vzhledu rekreační chaty sotva deset kroků od svého domu, ale přesně to se děje třeba právě teď u vašeho souseda. Co ho k tomu vede nevím. Možná „mít klid“? Klid od někoho nebo třeba na práci? Možná. Škoda jen, že ho jaksi nenalezl ve svém krásném domě.
Vypadá to, že ta naše podivná potřeba zaplnit pozemek „ještě něčím“ může mít hned několik důvodů. Jednak to může být ono „mít klid a pohodu“, prostor pro sebe. Popřípadě „udělat si to hezčí“ nebo „užít si té přírody“. Za další je tu stále ono nerudovské „kam s ním“. Tedy s autem, druhým autem a především pak hromadou krámů, které jsme během života nasyslili jen proto, abychom zjistili, že zatímco jeden dům potřebujeme pro sebe, musíme mít ještě jeden i pro věci, kterých se nemůžeme nebo nechceme zbavit. Další jakési nutkání, připojit k jednomu domečku ještě jeden, může pramenit z toho, že na to prostě mám.
Mimochodem často teď jednu takovou vilu míjím. Krásná, velkolepá, na úžasném pozemku, zkrátka nic jí nechybí. Přesto vedle ní vzniká ještě jedna budova, kde by šlo ubytovat menší rodinu. Patrně bude sloužit jako „letní byt“ nebo „grilovačkárna“. Při dnešním raketovém růstu cen všeho docela rozmařilý počin, ovšem pokud jste kupříkladu zdědili fabriku po otci, který ji získal v podivné devadesátkové privatizaci, a zaměstnance platíte skutečně mizerně, nic není nemožné.
Vypadá to, že naše touha „mít klid“, „užít si to“, „mít to“ a mít „to“ kam dát nás bude provázet i nadále, že je to součást našeho přístupu k životu. A teď mě prosím omluvte – musím jít na terasu před mým bytem zkontrolovat plastovou boudu z Jysku. Ta potvora zabírá dobrou šestinu onoho pozemečku, protože v ní mám zazimovaný zahradní nábytek a gril. To víte, uvnitř to nebylo kam dát, a přitom si to člověk chce udělat pěkné, takovou tu pohodičku a klídeček, hezky venku, na čerstvém vzduchu…
Dnešní opruzi: ten pán, co měl hloupé řeči o inflaci, a přitom vypadal, že si neumí spočítat vlastní výplatu.
Dnešní andělé: já, klidně si to přiznám. Udělal jsme nezištně dobrý skutek a zlepšil tak den dvěma lidem a mám z toho radost.