Přeskočit na hlavní obsah

Předvolební asfaltové tsunami

„Ty nési žádná hospodyňa“, káral čistou hanáčtinou můj dědeček mou maminku, když už musel zhodnotit její výkony. Nebývalo to, pravda, nijak často, a přede mnou už skoro vůbec ne. Přesto jsem jednou s jistým údivem zaslechl, jak můj vlastní rodič dostává, jak se říká „po uších“. Budiž mámě ke cti, že jí to řekl jen výjimečně, ten náš prvorepublikový živnostník a kapitalistický vydřiduch, vykořisťující ovšem jen sám sebe. Dědeček zkrátka správným hospodářem přirozeně byl, přinejmenším duchem, když už ne polnostmi. 


O kvalitách hospodářů a hospodyní se snadněji přesvědčíte spíš na vesnici než třeba v paneláku, tam toho ze stavu prošoupanosti rohožky člověk moc nevyčte. To na dědině je přeci jen vidět, kdo má jak posekanou zahradu, spravenou střechu a naštípaného dřeva na zimu. Ještě více na očích jsou pak hospodáři, starající se o celou obec, městečko či metropoli. Tady je opravená autobusová zastávka, onde předlážděný chodník, tady nová cyklostezka, tu nové workoutové hřiště a támhle zase atletický stadion nebo rovnou nový překrásný koncertní sál. Možnosti jsou omezené jen a jen rozpočtem a schopností správců s ním zodpovědně nakládat.  
 
Sleduji to už dlouho, jak tihle naši obecní hospodáři s urputnou pravidelností navyšují svou investiční aktivitu každé čtyři roky. Na rytmus stavebního cvrkotu se můžeme spolehnout jako na smrt: jakmile se blíží volební rok, tak i v té nejzapadlejší dědině se jistě jen shodou náhod léto před podzimními komunálkami bourá, staví, asfaltuje či alespoň dláždí a natírá jako o život. Takové letní olympijské hry ve snažení dát na odiv, co všechno se povedlo. 
 
Zdůvodnění těchto aktivit je bohužel snadné: radní dobře ví, že lidská paměť je prchavá a uznalý pohled voliče na opravený obecní chodník či novou sportovní halu nevydrží věčně. Není proto náhoda, že místní hospodáři si vhodným časováním některých investic mohou takticky vylepšit image a připsat si nějakou tu obecní zásluhu zrovinka před volbami.
 
Ano, můžeme se tady bavit o tom, že to tak bylo přece vždy a všude. Popřípadě naopak, že to vůbec není vždy a všude, a hodně věcí se dělalo i jindy než poslední rok. Asi ano, dělalo se, nechci zbytečně křivdit. Šlo by i namítnout, že investice se musí dlouhodobě připravovat a je nemožné, aby byly hned. Rovněž tak že se čerpá po letech a nikdo nemá peníze na čtyři roky dopředu a je potřeba trochu křečkovat. Jistě by se našla spousta i jiných, v podstatě dokonale logických důvodů, proč se to či ono muselo realizovat ausgerechnet několik měsíců před volbami. Každé čtyři roky.
 
Vlastně by o nějakou velkou tragédii nešlo a nad tímto vychytralým marketingem by šlo přivřít oko. Až doposud. Loni a letos vyskákaly ceny stavebních prací a materiálů do nebes, o pět až deset procent meziročně. A co hůř: tohle se tušilo, tohle se vědělo, že líp nebude. V soukromém sektoru proto každý hospodář při smyslech dostavěl či prostavěl už loni a předloni co mohl. A proto také každá desátá cihla a každý desátý milion investic, se kterými se případně z nějakých důvodů „na obecním“ čekalo až na poslední chvíli, vyletěl tím obecním komínem pěkně ven.

Dost možná, že jsme svědky nejdražší volební kampaně v dějinách Česka, navíc placené z našich kapes. Výdaje všech českých obcí se totiž pohybují měsíčně ve vyšších desítkách miliard korun. Jakých ztrát se asi podařilo dosáhnout tím, že byť i jen malá část takového obřího balíku byla takticky přesunuta na volební rok? Kdyby byl býval můj dědeček ještě žil, asi by k takovým manažerským výkonům něco měl. Počítám, že by to mohlo začínat těmito slovy: „To nésó žádni hospodáři.“



Dnešní opruzi: řidič, který překročil povolenou rychlost asi dvojnásobně, a ještě se tvářil ublíženě.
Dnešní andělé: ten, co mi pomohl zafačovat zlomenou větvičku obecního stromku. Nemusel, ale pomohl.

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Jak jsem poprvé soudruhoval

Jedna z výhod randění s partnerkou přibližně stejného věku (u nás na Moravě též „sténě staró babó“, obecně žena je pak „baba“ a zbytek se dohání vhodnými adjektivy, takže např. „parádni baba“ je „krásná žena“, podobně tak mužský se řekne „jakési chlap“, a například opilecký děvkař „sviňa chlap“), tedy jedna z mnoha výhod přibližné věkové rovnosti je, že si máte o čemsi společném povídat. Jste-li například oba Husákovy děti, dokážete zavzpomínat na ledasco, počínaje červenými a modrými trenýrkami v tělocviku, přes tvrdost žíněnek až po pach dezinfekce plynových masek, zatímco v případě partnera o kupříkladu dvacet let mladšího („hodně mladá baba“, popř. „jakésik kolóšek“) byste mu museli nejdříve vnutit patřičný díl seriálu Vyprávěj, dát mu u toho čichnout toho neředěného sajrajtu na koronavirus a tajemně naznačit, že večer budete mít na sobě šokující prádlo.   Stalo se, že jsme během procházky došli v našem vzpomínání až k soudruhování. Zkrátka ke všem těm soudružkám učitelkám...