Přeskočit na hlavní obsah

Předvolební asfaltové tsunami

„Ty nési žádná hospodyňa“, káral čistou hanáčtinou můj dědeček mou maminku, když už musel zhodnotit její výkony. Nebývalo to, pravda, nijak často, a přede mnou už skoro vůbec ne. Přesto jsem jednou s jistým údivem zaslechl, jak můj vlastní rodič dostává, jak se říká „po uších“. Budiž mámě ke cti, že jí to řekl jen výjimečně, ten náš prvorepublikový živnostník a kapitalistický vydřiduch, vykořisťující ovšem jen sám sebe. Dědeček zkrátka správným hospodářem přirozeně byl, přinejmenším duchem, když už ne polnostmi. 


O kvalitách hospodářů a hospodyní se snadněji přesvědčíte spíš na vesnici než třeba v paneláku, tam toho ze stavu prošoupanosti rohožky člověk moc nevyčte. To na dědině je přeci jen vidět, kdo má jak posekanou zahradu, spravenou střechu a naštípaného dřeva na zimu. Ještě více na očích jsou pak hospodáři, starající se o celou obec, městečko či metropoli. Tady je opravená autobusová zastávka, onde předlážděný chodník, tady nová cyklostezka, tu nové workoutové hřiště a támhle zase atletický stadion nebo rovnou nový překrásný koncertní sál. Možnosti jsou omezené jen a jen rozpočtem a schopností správců s ním zodpovědně nakládat.  
 
Sleduji to už dlouho, jak tihle naši obecní hospodáři s urputnou pravidelností navyšují svou investiční aktivitu každé čtyři roky. Na rytmus stavebního cvrkotu se můžeme spolehnout jako na smrt: jakmile se blíží volební rok, tak i v té nejzapadlejší dědině se jistě jen shodou náhod léto před podzimními komunálkami bourá, staví, asfaltuje či alespoň dláždí a natírá jako o život. Takové letní olympijské hry ve snažení dát na odiv, co všechno se povedlo. 
 
Zdůvodnění těchto aktivit je bohužel snadné: radní dobře ví, že lidská paměť je prchavá a uznalý pohled voliče na opravený obecní chodník či novou sportovní halu nevydrží věčně. Není proto náhoda, že místní hospodáři si vhodným časováním některých investic mohou takticky vylepšit image a připsat si nějakou tu obecní zásluhu zrovinka před volbami.
 
Ano, můžeme se tady bavit o tom, že to tak bylo přece vždy a všude. Popřípadě naopak, že to vůbec není vždy a všude, a hodně věcí se dělalo i jindy než poslední rok. Asi ano, dělalo se, nechci zbytečně křivdit. Šlo by i namítnout, že investice se musí dlouhodobě připravovat a je nemožné, aby byly hned. Rovněž tak že se čerpá po letech a nikdo nemá peníze na čtyři roky dopředu a je potřeba trochu křečkovat. Jistě by se našla spousta i jiných, v podstatě dokonale logických důvodů, proč se to či ono muselo realizovat ausgerechnet několik měsíců před volbami. Každé čtyři roky.
 
Vlastně by o nějakou velkou tragédii nešlo a nad tímto vychytralým marketingem by šlo přivřít oko. Až doposud. Loni a letos vyskákaly ceny stavebních prací a materiálů do nebes, o pět až deset procent meziročně. A co hůř: tohle se tušilo, tohle se vědělo, že líp nebude. V soukromém sektoru proto každý hospodář při smyslech dostavěl či prostavěl už loni a předloni co mohl. A proto také každá desátá cihla a každý desátý milion investic, se kterými se případně z nějakých důvodů „na obecním“ čekalo až na poslední chvíli, vyletěl tím obecním komínem pěkně ven.

Dost možná, že jsme svědky nejdražší volební kampaně v dějinách Česka, navíc placené z našich kapes. Výdaje všech českých obcí se totiž pohybují měsíčně ve vyšších desítkách miliard korun. Jakých ztrát se asi podařilo dosáhnout tím, že byť i jen malá část takového obřího balíku byla takticky přesunuta na volební rok? Kdyby byl býval můj dědeček ještě žil, asi by k takovým manažerským výkonům něco měl. Počítám, že by to mohlo začínat těmito slovy: „To nésó žádni hospodáři.“



Dnešní opruzi: řidič, který překročil povolenou rychlost asi dvojnásobně, a ještě se tvářil ublíženě.
Dnešní andělé: ten, co mi pomohl zafačovat zlomenou větvičku obecního stromku. Nemusel, ale pomohl.

Přečtěte si další zápisky

Za každou facku dvě pohlazení

Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...

Commedia kafkaesque (našim byrokratům)

Stojím u přepážky a vysvětluji poštovní úřednici, že jí nechci ukázat občanku. Z principu. Na druhé straně papírku, který mi pošťák hodil do schránky, když jsem byl celý den doma, ale on mě i přesto nezastihl, je totiž takové přikázání. A v něm stojí, že u obyčejných zásilek stačí jen tento papírek a sláva, dostanu za něj svůj balíček. Pošťačka na to, že zadní stranu toho formuláře nikdy nečetla. Pokouším si představit si řidiče autobusu, který nikdy nečetl jízdní řád nebo soudkyni, která v životě neviděla trestní zákoník.  Snažím se poznámku o informační neposkvrněnosti dotyčné nějak přejít a opakuji, že já tu zadní stranu četl, a proto jsem-li osoba starší patnácti let a prokážu-li se Výzvou (přesně tak, s velkým vé to tam píšou, podobně jako třeba Desatero), tak u obyčejných zásilek není nic dalšího potřeba. Jsou to jejich pravidla, ne moje. Panna Maria Poštovská se ovšem dál pídí po plastikovém obdélníčku s mým jménem s podobnou vervou, s jakou se alkoholik snaží po ránu najít ...