Přeskočit na hlavní obsah

Předvolební asfaltové tsunami

„Ty nési žádná hospodyňa“, káral čistou hanáčtinou můj dědeček mou maminku, když už musel zhodnotit její výkony. Nebývalo to, pravda, nijak často, a přede mnou už skoro vůbec ne. Přesto jsem jednou s jistým údivem zaslechl, jak můj vlastní rodič dostává, jak se říká „po uších“. Budiž mámě ke cti, že jí to řekl jen výjimečně, ten náš prvorepublikový živnostník a kapitalistický vydřiduch, vykořisťující ovšem jen sám sebe. Dědeček zkrátka správným hospodářem přirozeně byl, přinejmenším duchem, když už ne polnostmi. 


O kvalitách hospodářů a hospodyní se snadněji přesvědčíte spíš na vesnici než třeba v paneláku, tam toho ze stavu prošoupanosti rohožky člověk moc nevyčte. To na dědině je přeci jen vidět, kdo má jak posekanou zahradu, spravenou střechu a naštípaného dřeva na zimu. Ještě více na očích jsou pak hospodáři, starající se o celou obec, městečko či metropoli. Tady je opravená autobusová zastávka, onde předlážděný chodník, tady nová cyklostezka, tu nové workoutové hřiště a támhle zase atletický stadion nebo rovnou nový překrásný koncertní sál. Možnosti jsou omezené jen a jen rozpočtem a schopností správců s ním zodpovědně nakládat.  
 
Sleduji to už dlouho, jak tihle naši obecní hospodáři s urputnou pravidelností navyšují svou investiční aktivitu každé čtyři roky. Na rytmus stavebního cvrkotu se můžeme spolehnout jako na smrt: jakmile se blíží volební rok, tak i v té nejzapadlejší dědině se jistě jen shodou náhod léto před podzimními komunálkami bourá, staví, asfaltuje či alespoň dláždí a natírá jako o život. Takové letní olympijské hry ve snažení dát na odiv, co všechno se povedlo. 
 
Zdůvodnění těchto aktivit je bohužel snadné: radní dobře ví, že lidská paměť je prchavá a uznalý pohled voliče na opravený obecní chodník či novou sportovní halu nevydrží věčně. Není proto náhoda, že místní hospodáři si vhodným časováním některých investic mohou takticky vylepšit image a připsat si nějakou tu obecní zásluhu zrovinka před volbami.
 
Ano, můžeme se tady bavit o tom, že to tak bylo přece vždy a všude. Popřípadě naopak, že to vůbec není vždy a všude, a hodně věcí se dělalo i jindy než poslední rok. Asi ano, dělalo se, nechci zbytečně křivdit. Šlo by i namítnout, že investice se musí dlouhodobě připravovat a je nemožné, aby byly hned. Rovněž tak že se čerpá po letech a nikdo nemá peníze na čtyři roky dopředu a je potřeba trochu křečkovat. Jistě by se našla spousta i jiných, v podstatě dokonale logických důvodů, proč se to či ono muselo realizovat ausgerechnet několik měsíců před volbami. Každé čtyři roky.
 
Vlastně by o nějakou velkou tragédii nešlo a nad tímto vychytralým marketingem by šlo přivřít oko. Až doposud. Loni a letos vyskákaly ceny stavebních prací a materiálů do nebes, o pět až deset procent meziročně. A co hůř: tohle se tušilo, tohle se vědělo, že líp nebude. V soukromém sektoru proto každý hospodář při smyslech dostavěl či prostavěl už loni a předloni co mohl. A proto také každá desátá cihla a každý desátý milion investic, se kterými se případně z nějakých důvodů „na obecním“ čekalo až na poslední chvíli, vyletěl tím obecním komínem pěkně ven.

Dost možná, že jsme svědky nejdražší volební kampaně v dějinách Česka, navíc placené z našich kapes. Výdaje všech českých obcí se totiž pohybují měsíčně ve vyšších desítkách miliard korun. Jakých ztrát se asi podařilo dosáhnout tím, že byť i jen malá část takového obřího balíku byla takticky přesunuta na volební rok? Kdyby byl býval můj dědeček ještě žil, asi by k takovým manažerským výkonům něco měl. Počítám, že by to mohlo začínat těmito slovy: „To nésó žádni hospodáři.“



Dnešní opruzi: řidič, který překročil povolenou rychlost asi dvojnásobně, a ještě se tvářil ublíženě.
Dnešní andělé: ten, co mi pomohl zafačovat zlomenou větvičku obecního stromku. Nemusel, ale pomohl.

Přečtěte si další zápisky

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...

Chodník se v zimě nemyje, nečeše, ani se neholí

S blížící se zimou, náledím a sněhem přibývá kvalifikačních kol na olympijskou disciplínu „skluz na zadek s dvojitým Salchowem“. To si pak ve zlomku sekundy připomínáte lokaci kostrče a skrz rotující hvězdičky mžouráte na ceduli s výmluvou typu „Chodník se v zimě neudržuje“. Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.