„Ty nési žádná hospodyňa“, káral čistou hanáčtinou můj dědeček mou maminku, když už musel zhodnotit její výkony. Nebývalo to, pravda, nijak často, a přede mnou už skoro vůbec ne. Přesto jsem jednou s jistým údivem zaslechl, jak můj vlastní rodič dostává, jak se říká „po uších“. Budiž mámě ke cti, že jí to řekl jen výjimečně, ten náš prvorepublikový živnostník a kapitalistický vydřiduch, vykořisťující ovšem jen sám sebe. Dědeček zkrátka správným hospodářem přirozeně byl, přinejmenším duchem, když už ne polnostmi.
O kvalitách hospodářů a hospodyní se snadněji přesvědčíte spíš na vesnici než třeba v paneláku, tam toho ze stavu prošoupanosti rohožky člověk moc nevyčte. To na dědině je přeci jen vidět, kdo má jak posekanou zahradu, spravenou střechu a naštípaného dřeva na zimu. Ještě více na očích jsou pak hospodáři, starající se o celou obec, městečko či metropoli. Tady je opravená autobusová zastávka, onde předlážděný chodník, tady nová cyklostezka, tu nové workoutové hřiště a támhle zase atletický stadion nebo rovnou nový překrásný koncertní sál. Možnosti jsou omezené jen a jen rozpočtem a schopností správců s ním zodpovědně nakládat.
Sleduji to už dlouho, jak tihle naši obecní hospodáři s urputnou pravidelností navyšují svou investiční aktivitu každé čtyři roky. Na rytmus stavebního cvrkotu se můžeme spolehnout jako na smrt: jakmile se blíží volební rok, tak i v té nejzapadlejší dědině se jistě jen shodou náhod léto před podzimními komunálkami bourá, staví, asfaltuje či alespoň dláždí a natírá jako o život. Takové letní olympijské hry ve snažení dát na odiv, co všechno se povedlo.
Zdůvodnění těchto aktivit je bohužel snadné: radní dobře ví, že lidská paměť je prchavá a uznalý pohled voliče na opravený obecní chodník či novou sportovní halu nevydrží věčně. Není proto náhoda, že místní hospodáři si vhodným časováním některých investic mohou takticky vylepšit image a připsat si nějakou tu obecní zásluhu zrovinka před volbami.
Ano, můžeme se tady bavit o tom, že to tak bylo přece vždy a všude. Popřípadě naopak, že to vůbec není vždy a všude, a hodně věcí se dělalo i jindy než poslední rok. Asi ano, dělalo se, nechci zbytečně křivdit. Šlo by i namítnout, že investice se musí dlouhodobě připravovat a je nemožné, aby byly hned. Rovněž tak že se čerpá po letech a nikdo nemá peníze na čtyři roky dopředu a je potřeba trochu křečkovat. Jistě by se našla spousta i jiných, v podstatě dokonale logických důvodů, proč se to či ono muselo realizovat ausgerechnet několik měsíců před volbami. Každé čtyři roky.
Vlastně by o nějakou velkou tragédii nešlo a nad tímto vychytralým marketingem by šlo přivřít oko. Až doposud. Loni a letos vyskákaly ceny stavebních prací a materiálů do nebes, o pět až deset procent meziročně. A co hůř: tohle se tušilo, tohle se vědělo, že líp nebude. V soukromém sektoru proto každý hospodář při smyslech dostavěl či prostavěl už loni a předloni co mohl. A proto také každá desátá cihla a každý desátý milion investic, se kterými se případně z nějakých důvodů „na obecním“ čekalo až na poslední chvíli, vyletěl tím obecním komínem pěkně ven.
Dost možná, že jsme svědky nejdražší volební kampaně v dějinách Česka, navíc placené z našich kapes. Výdaje všech českých obcí se totiž pohybují měsíčně ve vyšších desítkách miliard korun. Jakých ztrát se asi podařilo dosáhnout tím, že byť i jen malá část takového obřího balíku byla takticky přesunuta na volební rok? Kdyby byl býval můj dědeček ještě žil, asi by k takovým manažerským výkonům něco měl. Počítám, že by to mohlo začínat těmito slovy: „To nésó žádni hospodáři.“