Přeskočit na hlavní obsah

Předvolební asfaltové tsunami

„Ty nési žádná hospodyňa“, káral čistou hanáčtinou můj dědeček mou maminku, když už musel zhodnotit její výkony. Nebývalo to, pravda, nijak často, a přede mnou už skoro vůbec ne. Přesto jsem jednou s jistým údivem zaslechl, jak můj vlastní rodič dostává, jak se říká „po uších“. Budiž mámě ke cti, že jí to řekl jen výjimečně, ten náš prvorepublikový živnostník a kapitalistický vydřiduch, vykořisťující ovšem jen sám sebe. Dědeček zkrátka správným hospodářem přirozeně byl, přinejmenším duchem, když už ne polnostmi. 


O kvalitách hospodářů a hospodyní se snadněji přesvědčíte spíš na vesnici než třeba v paneláku, tam toho ze stavu prošoupanosti rohožky člověk moc nevyčte. To na dědině je přeci jen vidět, kdo má jak posekanou zahradu, spravenou střechu a naštípaného dřeva na zimu. Ještě více na očích jsou pak hospodáři, starající se o celou obec, městečko či metropoli. Tady je opravená autobusová zastávka, onde předlážděný chodník, tady nová cyklostezka, tu nové workoutové hřiště a támhle zase atletický stadion nebo rovnou nový překrásný koncertní sál. Možnosti jsou omezené jen a jen rozpočtem a schopností správců s ním zodpovědně nakládat.  
 
Sleduji to už dlouho, jak tihle naši obecní hospodáři s urputnou pravidelností navyšují svou investiční aktivitu každé čtyři roky. Na rytmus stavebního cvrkotu se můžeme spolehnout jako na smrt: jakmile se blíží volební rok, tak i v té nejzapadlejší dědině se jistě jen shodou náhod léto před podzimními komunálkami bourá, staví, asfaltuje či alespoň dláždí a natírá jako o život. Takové letní olympijské hry ve snažení dát na odiv, co všechno se povedlo. 
 
Zdůvodnění těchto aktivit je bohužel snadné: radní dobře ví, že lidská paměť je prchavá a uznalý pohled voliče na opravený obecní chodník či novou sportovní halu nevydrží věčně. Není proto náhoda, že místní hospodáři si vhodným časováním některých investic mohou takticky vylepšit image a připsat si nějakou tu obecní zásluhu zrovinka před volbami.
 
Ano, můžeme se tady bavit o tom, že to tak bylo přece vždy a všude. Popřípadě naopak, že to vůbec není vždy a všude, a hodně věcí se dělalo i jindy než poslední rok. Asi ano, dělalo se, nechci zbytečně křivdit. Šlo by i namítnout, že investice se musí dlouhodobě připravovat a je nemožné, aby byly hned. Rovněž tak že se čerpá po letech a nikdo nemá peníze na čtyři roky dopředu a je potřeba trochu křečkovat. Jistě by se našla spousta i jiných, v podstatě dokonale logických důvodů, proč se to či ono muselo realizovat ausgerechnet několik měsíců před volbami. Každé čtyři roky.
 
Vlastně by o nějakou velkou tragédii nešlo a nad tímto vychytralým marketingem by šlo přivřít oko. Až doposud. Loni a letos vyskákaly ceny stavebních prací a materiálů do nebes, o pět až deset procent meziročně. A co hůř: tohle se tušilo, tohle se vědělo, že líp nebude. V soukromém sektoru proto každý hospodář při smyslech dostavěl či prostavěl už loni a předloni co mohl. A proto také každá desátá cihla a každý desátý milion investic, se kterými se případně z nějakých důvodů „na obecním“ čekalo až na poslední chvíli, vyletěl tím obecním komínem pěkně ven.

Dost možná, že jsme svědky nejdražší volební kampaně v dějinách Česka, navíc placené z našich kapes. Výdaje všech českých obcí se totiž pohybují měsíčně ve vyšších desítkách miliard korun. Jakých ztrát se asi podařilo dosáhnout tím, že byť i jen malá část takového obřího balíku byla takticky přesunuta na volební rok? Kdyby byl býval můj dědeček ještě žil, asi by k takovým manažerským výkonům něco měl. Počítám, že by to mohlo začínat těmito slovy: „To nésó žádni hospodáři.“



Dnešní opruzi: řidič, který překročil povolenou rychlost asi dvojnásobně, a ještě se tvářil ublíženě.
Dnešní andělé: ten, co mi pomohl zafačovat zlomenou větvičku obecního stromku. Nemusel, ale pomohl.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.