Na rovinu: jsem citlivý na spoustu věcí a jedna z nich jsou nezavřené dveře. Jakékoli. Kdekoli. Bůh nám dal dveře, abychom je zavírali, speciálně v zimě. Viděl bych to něco jako „Zde jsouť dvéře tvé a ty budiž zavřené, abys je otevírati mohl jen když hosta v domě svém vítati budeš“ nebo tak něco starozákonného. Protože jsme však národ bezvěrců, s tím ctěním dveří to není bůhví jaká sláva. Přitom ale my Češi nejsme zlí. Naopak, jsme hodní, dobromyslní, rozdali bychom se, nejlíp radou, těch máme vždy po ruce dost, zkrátka my bychom to v pohodě zavřeli, když na to přijde. Jenom jsme také jaksi až moc přizpůsobiví.
V praxi se to projevuje tak, že rádi následujeme a dodržujeme. Následujeme ochotně a pilně každý příklad, vzor, vyhlášku, nařízení, zvyk, úzus, dohodu, normu, předpis, názor … é, no vždyť říkám, přizpůsobiví. Ukaž Čechovi kus papíru s kulatým razítkem a začne strašlivě držkovat. Jenže až dodržkuje, tak se sebere, a udělá do puntíku vše, co je tam napsáno, a pokud to snad nemá, tak si to vyrobí. A ještě stihne zkontrolovat souseda, jestli něco z toho nevynechal. Ano, to jsme také my. A kromě toho ještě umíme, jak se říká, šlapat v brázdě. Hlavně nevyčuhovat z řady, držet hubu a krok, žrát ale nemlaskat, nehasit co nás nepálí a nadávat jen na to, na co nadávají i ostatní.
A takhle mentálně vyzbrojeni máme občas problém. Například s dveřmi. To se řekne dveře. No jo, ale mají být otevřené nebo zavřené? Co na to vyhláška? Co bezpečnost práce? Protipožární předpis? Společenské normy? Nechal by ty dveře otevřené pan prezident a jestli pak by je za sebou zavřel Karel Gott, kdyby ještě žil? A co na to ostatní v místnosti, jak se jim bude zamlouvat, když je zavřu? Nebo je mám raději nechat otevřené? Šmarjá, jak vlastně byly, než jsem přišel? Abych tak ještě udělal něco jinak? To by mohl být pěkný průšvih.
Mám vysledováno na dveřích ve vlaku, ať už ve voze nebo v kupé, že senioři za sebou většinou zavírají. Holt jim ještě v těch dávných dobách dal Hospodin dvéře a maminka nádavkem pár pohlavků, když je nezavřeli, protože uhlí bylo drahé a netřeba bylo topit pánubohu do oken. Oproti junioři mají všechno na háku a dveře většinou nezavírají. Obě skupiny mají svým způsobem můj respekt. Mají svůj názor a nějak se ho drží, byť by to byl názor, že je třeba mít všechno v paži, a hlavně nemít žádný názor. I když názor na zavírání dveří dokážu juniorům vhodně modulovaným tónem občas našťouchat do hlavy, když už to nezvládly jejich matičky.
Někde mezi těmito dvěma póly pak cirkuluje nemalá sekta konformistů, kteří otevřou či zavřou dveře podle okolí, podle toho „jak ostatní“, „jak ten přede mnou“, „hlavně neurazit“ a „nevybočit z brázdy“, anžto on už to za nás někdo vymyslel. Takže to nechají „jak to bylo“ a „hlavně pořádek a žádné novoty“. Tím se nic nepokazí, že. A to mě zajímá. Protože tihle zavřou nebo nezavřou jako ten před nimi. A ten jako jiný před ním. A ještě jiný před ním. A ještě jeden a ještě jeden, až se dostaneme na začátek celé té dlouhé fronty, na jejíž čele stojí Blb, který ač zima a vyjící vlci kolem, jako první nezavřel. První Blb. A mně je pak tady v tom našem Česku kapánek zima.
Jestli jsem celou dobu psal o dveřích? Ba pravda, to také. Ale dost možná o i jiném kusu nábytku, zhruba o velikosti a tvaru volební urny. A Prvního Blba s jeho prefabrikovanými pravdami a unylými věštbami asi také poznáte. Nebo ne?
Dnešní opruzi: průvodčí RegioJetu, která usilovně posunovala dveřmi sem a tam a ječela na nás jako kapesní siréna, když jsme jí vyložili, že s naší krajskou jízdenkou II. třídy se tedy rozhodně nepřesuneme do jejich vozu III. třídy, i kdyby mu na dveře stokrát nalepili cedulku s nápisem „II. třída“. Zase až tak přizpůsobiví Češi jsme tentokrát nebyli. No, diskutovala o tom, nesouhlasila s tím, a to bylo asi tak všechno, co s tím mohla dělat.
Dnešní andělé: s dovolením já. Stoje na perónu trpělivě jsem čekal u dveří vagonu, než vystoupí asi tak milion lidí, abych pak mohl jedné cestující pomoci s kufrem, a celou tu dobu poslouchal její šílené držkování, jaká je to hrůza, co si to lidi všechno dovolují, takhle si vystupovat zrovinka jejími dveřmi. No učiněný anděl jsem byl, nemálo jiných by ji počítám zardousilo rovnou na tom perónu a její pomalu chladnoucí tělo nacpalo do toho kufru a hybaj do Bohumína, babo držkatá!
V praxi se to projevuje tak, že rádi následujeme a dodržujeme. Následujeme ochotně a pilně každý příklad, vzor, vyhlášku, nařízení, zvyk, úzus, dohodu, normu, předpis, názor … é, no vždyť říkám, přizpůsobiví. Ukaž Čechovi kus papíru s kulatým razítkem a začne strašlivě držkovat. Jenže až dodržkuje, tak se sebere, a udělá do puntíku vše, co je tam napsáno, a pokud to snad nemá, tak si to vyrobí. A ještě stihne zkontrolovat souseda, jestli něco z toho nevynechal. Ano, to jsme také my. A kromě toho ještě umíme, jak se říká, šlapat v brázdě. Hlavně nevyčuhovat z řady, držet hubu a krok, žrát ale nemlaskat, nehasit co nás nepálí a nadávat jen na to, na co nadávají i ostatní.
A takhle mentálně vyzbrojeni máme občas problém. Například s dveřmi. To se řekne dveře. No jo, ale mají být otevřené nebo zavřené? Co na to vyhláška? Co bezpečnost práce? Protipožární předpis? Společenské normy? Nechal by ty dveře otevřené pan prezident a jestli pak by je za sebou zavřel Karel Gott, kdyby ještě žil? A co na to ostatní v místnosti, jak se jim bude zamlouvat, když je zavřu? Nebo je mám raději nechat otevřené? Šmarjá, jak vlastně byly, než jsem přišel? Abych tak ještě udělal něco jinak? To by mohl být pěkný průšvih.
Mám vysledováno na dveřích ve vlaku, ať už ve voze nebo v kupé, že senioři za sebou většinou zavírají. Holt jim ještě v těch dávných dobách dal Hospodin dvéře a maminka nádavkem pár pohlavků, když je nezavřeli, protože uhlí bylo drahé a netřeba bylo topit pánubohu do oken. Oproti junioři mají všechno na háku a dveře většinou nezavírají. Obě skupiny mají svým způsobem můj respekt. Mají svůj názor a nějak se ho drží, byť by to byl názor, že je třeba mít všechno v paži, a hlavně nemít žádný názor. I když názor na zavírání dveří dokážu juniorům vhodně modulovaným tónem občas našťouchat do hlavy, když už to nezvládly jejich matičky.
Někde mezi těmito dvěma póly pak cirkuluje nemalá sekta konformistů, kteří otevřou či zavřou dveře podle okolí, podle toho „jak ostatní“, „jak ten přede mnou“, „hlavně neurazit“ a „nevybočit z brázdy“, anžto on už to za nás někdo vymyslel. Takže to nechají „jak to bylo“ a „hlavně pořádek a žádné novoty“. Tím se nic nepokazí, že. A to mě zajímá. Protože tihle zavřou nebo nezavřou jako ten před nimi. A ten jako jiný před ním. A ještě jiný před ním. A ještě jeden a ještě jeden, až se dostaneme na začátek celé té dlouhé fronty, na jejíž čele stojí Blb, který ač zima a vyjící vlci kolem, jako první nezavřel. První Blb. A mně je pak tady v tom našem Česku kapánek zima.
Jestli jsem celou dobu psal o dveřích? Ba pravda, to také. Ale dost možná o i jiném kusu nábytku, zhruba o velikosti a tvaru volební urny. A Prvního Blba s jeho prefabrikovanými pravdami a unylými věštbami asi také poznáte. Nebo ne?
Dnešní opruzi: průvodčí RegioJetu, která usilovně posunovala dveřmi sem a tam a ječela na nás jako kapesní siréna, když jsme jí vyložili, že s naší krajskou jízdenkou II. třídy se tedy rozhodně nepřesuneme do jejich vozu III. třídy, i kdyby mu na dveře stokrát nalepili cedulku s nápisem „II. třída“. Zase až tak přizpůsobiví Češi jsme tentokrát nebyli. No, diskutovala o tom, nesouhlasila s tím, a to bylo asi tak všechno, co s tím mohla dělat.
Dnešní andělé: s dovolením já. Stoje na perónu trpělivě jsem čekal u dveří vagonu, než vystoupí asi tak milion lidí, abych pak mohl jedné cestující pomoci s kufrem, a celou tu dobu poslouchal její šílené držkování, jaká je to hrůza, co si to lidi všechno dovolují, takhle si vystupovat zrovinka jejími dveřmi. No učiněný anděl jsem byl, nemálo jiných by ji počítám zardousilo rovnou na tom perónu a její pomalu chladnoucí tělo nacpalo do toho kufru a hybaj do Bohumína, babo držkatá!