Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to.
Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte vyrobit za tři stovky podivnou verzi občanského průkazu neexistující Československé republiky [2] a mentálně odsud emigrujete do Království vzpomínek. Bohužel se mi zdá, že takových patologických projevů nostalgie přibývá.
Proč to? Za prvé uchýlit se do minulosti a vzpomínek je lákavé. Dá se tak zkusit uniknout před realitou dneška, kdy může být žití ve světě sužovaném krizemi, v některých věcech dočasně horší. Kdyby se tak mohlo vrátit, co už se vrátit nemůže, ách! [3] Ono daleka ne vše bylo dříve lepší, spousta věcí byla naopak mnohem horších, ale o té troše hezkého se krásně sní. S naším životem v minulosti nás rovněž váže silné emoční pouto. Jednak v samotném dětství nás od řady problémů, počínaje těmi existenčními, odstínila starostlivá náruč našich rodičů. Dále se také mnohem radostněji vzpomíná na dospívání a práh dospělosti, kdy jsme byli v nejlepší kondici. Tehdejší dívky měly ňadra dmoucí a chlapci mohli skály lámat. A ti samí dnes? Pojídají prášky po hrstech, aby mohli dojít sotva do obchodu a zpět, lamentujíce nad zdražením plen. To není nic, co byste si chtěli zapisovat do památníčku.
Dalším možné důvody našeho „retroušování“ mohou být vytěsnění [4] a výběrové až konfirmační zkreslení. [5] Naše mozky a myšlení jsou totiž uzpůsobeny tak, abychom frustrující zážitky nevědomě pohřbili hluboko v paměti. Pračlověk Janeček si proto znovu a znovu nechal zdát o tom, jak měla celá osada minulý měsíc uzeného mamuta, místo toho, že ho minulý týden málem sežral jeskynní medvěd. Doslova ho vytěsnil z paměti, jinak by se dočista zbláznil. Podobně fungují ona zkreslení – opět nevědomky během vzpomínání upřednostňujeme to dobré. Jen takové důkazy pak prochází naším mentálním sítem, a proto pouze je lovíme z paměti a vyhledáváme v okolí. Přesně tak jsme vytěsnili půlroční shánění barevného televizoru Tesla Color v absurdní ceně tehdejších deseti průměrných platů, [6] a vylovili z paměti spíš jen ty barevné Tři oříšky pro Popelku o Vánocích s miskou buráků.
Může to být i frustrací jako součástí generačního konfliktu. [7] Nejlepší obranou je potom čelní útok na ty mladé, drzé parchanty, bez špetky úcty, kteří mají život před sebou, spoustu sil a relativně dost peněz, aby si to ještě užili. Jak zaútočit? Například se snažit dokázat, že ta starší generace byla prostě lepší, ideálně ponížením té mladší. Obvykle stačí vyštrachat někde fotku starého klepače na koberce a prásknout pod ní komentář typu „Vidíte, takhle si dokázala hrát naše generace! Celý den venku, a ne sedět u těch vašich komputerů!“. Úspěch zaručen, do pár hodin tisíce lajků od podobně postižených, sedících mimochodem u komputerů. Marš na klepač!
Důvodů, proč se utíkáme do minulosti, je tedy celá řada. Je to náš obranný mechanismus, a do jisté míry je to tak v pořádku, občas si hezky zavzpomínat nebo si třeba koupit novou remosku. Špatné to je od okamžiku, kdy tomu „dřív bylo líp“ začínáme věřit až nakonec tomu klamu podlehneme a začneme si vytvářet falešnou minulost a lhát si o ní. Ono totiž lépe podle řady měřítek vůbec nebylo. Například jídla bylo méně na výběr a bylo horší. Nemělo lepší chuť a nebylo zdravější. [8] Léků bylo méně a méně účinných a umíralo se i na dnes téměř banální choroby. Měli jsme horší televize, ledničky i auta. Přestože se v těch dnešních autech vozíme mnohem častěji, zabíjíme se v nich a mrzačíme zároveň méně [9], protože dnes máme pásy, sedačky, airbagy nebo asistenty. Svět nešel od desíti k pěti, ale přesně naopak. Jenomže na lepší se vždy dobře zvyká a téměř vzápětí také nevděčně zapomene.
Není tedy divu, že se najde stále více a více těch, kteří pod vidinou ňader dmoucích, skal holýma rukama lámaných a sociálních jistot v podobě zaručeného mizerného výdělku budou tvrdit, jak bylo dobře, ej, moc dobře, juchuchů. Jak se mohlo jezdit bez pásů a airbagů a nikdo neumřel, jak byl na všech dvou televizních programech neutuchající veletok zábavy a jak skvěle chutnal před padesáti lety už tehdy moukou vylepšený Gothaj. [10] Prostě budou bezostyšně lhát.
Mimochodem, ruku na srdce: kdo si tady dokáže naprosto přesně vzpomenout třeba i jen na chuť oběda z minulého pondělka? Víte, já třeba také rád vzpomínám, jak fantasticky chutnal jablečný štrúdl od mé babičky, která za první republiky sloužila v jedné nobl domácnosti ve Vídni a ten předpisový štrúdl se tam naučila. Ale popravdě nemůžu zase odpřisáhnout (promiň, babi), jestli byl lepší nebo horší než třeba pravý Sacher dort ve světoznámém stejnojmenném vídeňském hotelu, který jsem tam ochutnal o půl století později. Nebo třeba takové pivo. Jeho chuť si údajně pamatujeme jen půl roku. [11] A teď to nějak šetrně sdělit pivaři – nostalgikovi, který vám dopodrobna vymaluje, jak chutnala lahvová desítka, kterou lemtal, když brigádničil na senoseči v roce 1963. To bylo, panečku, pivo! Ne jako teď.
Jdou tedy falešné vzpomínky nějak „léčit“? Docela těžko. Slovní důkazy a vlastní kontra zkušenosti v rámci diskuse většinou nezabírají – jsou odmítány, popírány a znovu vytěsňovány. O něco lépe jsou na tom přesné statistiky, dobové fotky a dokumenty. Část společnosti je už sice v tomto ohledu beznadějně ztracená, ale zbytek by šel do budoucna zachránit. Jak? Například mediální výchovou, vedením ke kritickému myšlení a lepšímu všeobecnému přehledu. Což se však, bohužel, zatím nějak extra nedaří. [12]
Má se tedy chorobná nostalgie tolerovat a jednoduše nechat vyhnít? Samozřejmě to lze, ale je to problematické až nebezpečné. Proč? Protože toho jde i zneužít. A to i napříč generacemi. Stačilo by kupříkladu pozměnit tón volební kampaně typu “Bude líp“ na „Bude zase jako dřív“ nebo z „Prostě to zařídíme“ na „Prostě to vrátíme“. Vzpomeňme na úspěch kampaně „Make America Great Again“.
[1] Hledanost slova retro v Česku od r. 2004 (Google Trends)
[2] Vydávají československé občanské průkazy. (zivotvcesku.cz)
[3] Nostalgie (Wikipedie)
[4] Vytěsnění (Wikipedie)
[7] Mezigenerační propast (Wikipedie), viz např. Nadávání na zkaženou mládež je společenský zvyk, co zvyšuje sebeúctu (idnes.cz)
[8] Chemička: Když se za socialismu zjistilo, že některá potravina obsahuje škodlivinu, tak se to většinou tajilo (lidovky.cz)
[9] Statistiky silniční bezpečnosti ČR (bezpecnecesty.cz)
[10] Gothaj a šunkový salám jsou dnes lepší než za socialismu (aktualne.cz)
[11] Že bylo pivo dříve lepší? Chuťová paměť na pivo je půl roku! (denik.cz)
[12] Oťukávání mediální výchovy. Experti ji doporučují, učitelé se jí obávají a rodiče v ní často vidí manipulaci s dětmi (aktualne.cz)
Dnešní opruzi: ten prohnaný hajzlík, který ve čtvrt na deset ráno nastavil sluneční termostat na třicítku a ve čtvrt na deset večer ho teprve vypnul. To za našich mladých let nebylo! (Checht)
Dnešní andělé: ten, který mě poňoukal, abych to vzal cestou z koupaliště novou neznámou stezkou kolem staré pískovny a ta mne pak zásobila luxusním sjezdem s epesními kochacími výhledy.