Přeskočit na hlavní obsah

O Silikonové Popelce

Třetí největší nákupní dům na světě, eBay, vám na dotaz „silicone shoelaces“ vrátí téměř 10 000 nabídek silikonových tkaniček do bot. Asi je znáte – takové ty umělohmotné, všelijak barevné žížalky, které si natáhnete místo obyčejných tkaniček a pak sbohem zavazování. 10 000 tkaniček je hodně. Kdybyste každému páru z nich věnovali jen dvě mrknutí oka, což trvá asi čtvrt sekundy, trvalo by jejich defilé jako celovečerní film. Tak nějak vypadá konec světa. Já dnes ale viděl ještě jedny, na živo a na pár vteřin. Přesto změnily životy dvou lidí o malý kousek k lepšímu. 


Rychlík Českých drah si to šinul zatím stále ještě koronavirovou krajinou k Brnu. V každém kupé po roušce či dvou a šance na vlastní soukromí malá. Vstoupil jsem do předposledního kupé a po pozdravu se svalil po úhlopříčce do rohu, v co největší vzdálenosti od své nové spolucestující ve chlívečku, co snad už svážel svazáky za Husáka na spartakiádu. Zkrátka byli jsme na to kupé dva: žena a muž středního věku, oba pod rouškou, oba spíše si hledící svých vlastních virů. To bylo vše, co si pamatuji, protože vycvičen mnohaletým tréningem jsem téměř okamžitě usnul. Úplně poslední, co jsem před tou malou smrtí, kterou někteří z nás zvou spánkem, zahlédl, pak byly silikonové tkaničky mé spolucestující.

Několik minut před cílem jsem se opět probral. Kouzelná sluchátka s elektronickými tlumiči dohrávala svůj proud muziky, Brno vítalo své venkovany a já se znovu nastartoval. A to první, na co mi sklouzl pohled, byly silikonové tkaničky spolucestující. Zadíval jsem se pozorněji. Miniaturní proužky duhy na modrých látkových teniskách, vyčuhujících z obyčejných džín, překrytých lehounce vytahaným svetrem, byly takovou malou barevnou rebelií v jinak nepříliš jásavých barvách skromného pracovního outfitu mé spolucestující, Popelky Silikonové.

Ty tkaničky mi nedaly. „Zajímavé šňůrky do bot, kdepak se dají koupit?“, položil jsem po menším váhání lehce zvídavý a snad i pochvalný dotaz směrem k Popelce. A bác! Dostal jsem vodopád odpovědí. Kde se dají koupit, kolik stály ty tenisky (mimochodem některé z tkaniček v nabídce eBay, které jsem si pak večer nalistoval, byly i o korunu dražší, ale ještě se dozvíte proč), jaké ortopedické vložky jsou uvnitř, aby v nich šlo vůbec chodit a jak se Popelka snaží nezatížit rodinný rozpočet (tak už to víte). Pochopil jsem hodně. Kdo naproti mně sedí, jak je šikovná a nápaditá, kolik má asi dětí, kolik toho ty děti sní a roztrhají, jak nedobře placenou práci má, jakého prince má asi doma, je-li vůbec nějaký princ a jak nelehký život také umí být.

Jak prý řekl Oscar Wilde: otázky nikdy nejsou indiskrétní, ale odpovědi na ně mohou být. Byl jsem zvědavý a má zvědavost byla vrchovatě uspokojena. Co však bylo ještě zajímavější byl docela hezký pocit, že otázka byla přivítána kladně a že snad udělala malinkou radost. Což Popelka vzápětí potvrdila tím, že mi za zeptání poděkovala a popřála hezký den. A to zase udělalo radost mně.

Děkuji vám, Popelko Silikonová, za to, že jste mi připomněla, jak důležité je v životě nic nevzdávat, i kdyby to mělo být jen malými proužky barvy. Jak je důležité pocítit, že na světě nejsme úplně sami. Stačí když nám někdo daruje i jen vteřinu své pozornosti, když se nám dostane i té nejmenší pochvaly, a už-už se i za nejtemnějším mrakem může zablesknout stříbrný tenoučký vlásek zářivější budoucnosti nebo „jen“ hezčího dne. Přeji vám takových okamžiků čím dál více a rodinný rozpočet jednoho dne takový, že vám na krásné střevíčky nebude stačit ani botník jako kráva. A prince k tomu, není-li, nebo není-li princem. Nikdy není pozdě. Nikdy.


Dnešní opruzi: Premiér této země a jeho čím dál tím arogantnější projev. Příště se na vás doufám „vyskašleme“, jak by řekla vaše ministryně financí chvilku před tím, než by se za to šla omluvit.

Dnešní andělé: Ta, která má střevíčků vrchovatě a navíc milý úsměv pro mě, ale všechno tohle o životě také moc dobře ví a nezapomíná, a i proto ji mám rád.

Přečtěte si další zápisky

Novoroční předsevzetí: not great, not terrible

Je druhého ledna brzy ráno. Od výbuchu poslední silvestrovské petardy uplynulo necelých třicet hodin a podle průzkumů už pět tisíc Čechů stihlo porušit svá novoroční předsevzetí. Každou hodinu jich přibude dalších dvě stě, kteří si už zapálili „jen jednu“ cigaretku, dají pivko navíc, vynechají další lekci angličtiny, protože v práci byl dnes šílený frmol, jak jinak, těch deset večerních kliků přesunou na ráno a vůbec neudělají cokoli z toho co chtěli, protože, důvod se vždy nějaký najde. Takhle to bude pokračovat a narůstat dále a dále, dokud někdy mezi lednem a únorem počet nešťastníků, kteří sami sobě dobrovolně něco slíbili, ale absolutně to nesplnili, nevystoupá na čtvrt milionu. Dobrá zpráva je, že oproti nim bude stát bezmála dalšího čtvrt milionu šťastlivců, kteří se na konci ledna budou těšit z toho, že zatím dodrželi vše, co si předsevzali. A někde mezi těmito dvěma póly budou čtyři miliony těch, kteří svá předsevzetí, jak se říká, prozatím „nějak pytlíkují“. Sám js...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...