Třetí největší nákupní dům na světě, eBay, vám na dotaz „silicone shoelaces“ vrátí téměř 10 000 nabídek silikonových tkaniček do bot. Asi je znáte – takové ty umělohmotné, všelijak barevné žížalky, které si natáhnete místo obyčejných tkaniček a pak sbohem zavazování. 10 000 tkaniček je hodně. Kdybyste každému páru z nich věnovali jen dvě mrknutí oka, což trvá asi čtvrt sekundy, trvalo by jejich defilé jako celovečerní film. Tak nějak vypadá konec světa. Já dnes ale viděl ještě jedny, na živo a na pár vteřin. Přesto změnily životy dvou lidí o malý kousek k lepšímu.
Dnešní opruzi: Premiér této země a jeho čím dál tím arogantnější projev. Příště se na vás doufám „vyskašleme“, jak by řekla vaše ministryně financí chvilku před tím, než by se za to šla omluvit.
Dnešní andělé: Ta, která má střevíčků vrchovatě a navíc milý úsměv pro mě, ale všechno tohle o životě také moc dobře ví a nezapomíná, a i proto ji mám rád.
Rychlík Českých drah si to šinul zatím stále ještě koronavirovou krajinou k Brnu. V každém kupé po roušce či dvou a šance na vlastní soukromí malá. Vstoupil jsem do předposledního kupé a po pozdravu se svalil po úhlopříčce do rohu, v co největší vzdálenosti od své nové spolucestující ve chlívečku, co snad už svážel svazáky za Husáka na spartakiádu. Zkrátka byli jsme na to kupé dva: žena a muž středního věku, oba pod rouškou, oba spíše si hledící svých vlastních virů. To bylo vše, co si pamatuji, protože vycvičen mnohaletým tréningem jsem téměř okamžitě usnul. Úplně poslední, co jsem před tou malou smrtí, kterou někteří z nás zvou spánkem, zahlédl, pak byly silikonové tkaničky mé spolucestující.
Několik minut před cílem jsem se opět probral. Kouzelná sluchátka s elektronickými tlumiči dohrávala svůj proud muziky, Brno vítalo své venkovany a já se znovu nastartoval. A to první, na co mi sklouzl pohled, byly silikonové tkaničky spolucestující. Zadíval jsem se pozorněji. Miniaturní proužky duhy na modrých látkových teniskách, vyčuhujících z obyčejných džín, překrytých lehounce vytahaným svetrem, byly takovou malou barevnou rebelií v jinak nepříliš jásavých barvách skromného pracovního outfitu mé spolucestující, Popelky Silikonové.
Ty tkaničky mi nedaly. „Zajímavé šňůrky do bot, kdepak se dají koupit?“, položil jsem po menším váhání lehce zvídavý a snad i pochvalný dotaz směrem k Popelce. A bác! Dostal jsem vodopád odpovědí. Kde se dají koupit, kolik stály ty tenisky (mimochodem některé z tkaniček v nabídce eBay, které jsem si pak večer nalistoval, byly i o korunu dražší, ale ještě se dozvíte proč), jaké ortopedické vložky jsou uvnitř, aby v nich šlo vůbec chodit a jak se Popelka snaží nezatížit rodinný rozpočet (tak už to víte). Pochopil jsem hodně. Kdo naproti mně sedí, jak je šikovná a nápaditá, kolik má asi dětí, kolik toho ty děti sní a roztrhají, jak nedobře placenou práci má, jakého prince má asi doma, je-li vůbec nějaký princ a jak nelehký život také umí být.
Jak prý řekl Oscar Wilde: otázky nikdy nejsou indiskrétní, ale odpovědi na ně mohou být. Byl jsem zvědavý a má zvědavost byla vrchovatě uspokojena. Co však bylo ještě zajímavější byl docela hezký pocit, že otázka byla přivítána kladně a že snad udělala malinkou radost. Což Popelka vzápětí potvrdila tím, že mi za zeptání poděkovala a popřála hezký den. A to zase udělalo radost mně.
Děkuji vám, Popelko Silikonová, za to, že jste mi připomněla, jak důležité je v životě nic nevzdávat, i kdyby to mělo být jen malými proužky barvy. Jak je důležité pocítit, že na světě nejsme úplně sami. Stačí když nám někdo daruje i jen vteřinu své pozornosti, když se nám dostane i té nejmenší pochvaly, a už-už se i za nejtemnějším mrakem může zablesknout stříbrný tenoučký vlásek zářivější budoucnosti nebo „jen“ hezčího dne. Přeji vám takových okamžiků čím dál více a rodinný rozpočet jednoho dne takový, že vám na krásné střevíčky nebude stačit ani botník jako kráva. A prince k tomu, není-li, nebo není-li princem. Nikdy není pozdě. Nikdy.
Dnešní opruzi: Premiér této země a jeho čím dál tím arogantnější projev. Příště se na vás doufám „vyskašleme“, jak by řekla vaše ministryně financí chvilku před tím, než by se za to šla omluvit.
Dnešní andělé: Ta, která má střevíčků vrchovatě a navíc milý úsměv pro mě, ale všechno tohle o životě také moc dobře ví a nezapomíná, a i proto ji mám rád.