Jedna z výhod randění s partnerkou přibližně stejného věku (u nás na Moravě též „sténě staró babó“, obecně žena je pak „baba“ a zbytek se dohání vhodnými adjektivy, takže např. „parádni baba“ je „krásná žena“, podobně tak mužský se řekne „jakési chlap“, a například opilecký děvkař „sviňa chlap“), tedy jedna z mnoha výhod přibližné věkové rovnosti je, že si máte o čemsi společném povídat.
Jste-li například oba Husákovy děti, dokážete zavzpomínat na ledasco, počínaje červenými a modrými trenýrkami v tělocviku, přes tvrdost žíněnek až po pach dezinfekce plynových masek, zatímco v případě partnera o kupříkladu dvacet let mladšího („hodně mladá baba“, popř. „jakésik kolóšek“) byste mu museli nejdříve vnutit patřičný díl seriálu Vyprávěj, dát mu u toho čichnout toho neředěného sajrajtu na koronavirus a tajemně naznačit, že večer budete mít na sobě šokující prádlo.
Stalo se, že jsme během procházky došli v našem vzpomínání až k soudruhování. Zkrátka ke všem těm soudružkám učitelkám a soudruhům ředitelům, přes soudruhy vedoucí a soudruhy náměstky až k soudruhům tajemníkům a předsedům čehokoli, od kolchozu až po ministerstvo. Všichni jsme tehdy byli tak nějak soudruzi.
Soudruhu se říkalo každému, ať už byl ve straně nebo ne. A ještě se u toho tykalo. Dojičce krav i jadernému inženýrovi. Připomínalo se nám tak, že jsme všichni na jedné lodi, jedné a jediné správné straně, v táboře míru, kde je už ráj na zemi, ve kterém se máme všichni stejně dobře, nebo alespoň všichni stejně, a pokud tomu snad není dnes, tak zítra již zcela určitě. Už zítra, milý pionýre.
Existovala snad jediná kasta, jejímž členům se soudruhu neříkalo a ani oni nesměli jiným soudruhům říkat soudruhu, ač evidentně soudruhy byli, a to byli odsouzení vězni. Tam se to jaksi nehodilo, jak nám po letech vysvětlil jeden spolužák, který takovým zařízením pro ne-soudruhy tehdy prošel, ale to už je jiný příběh.
S vlastním soudruhováním se začínalo brzy. Mně to potkalo už v mateřské školce. Do té jsem chodil v době urputné normalizace, pročež tedy bylo nezbytné všechny soudružky učitelky oslovovat soudružko učitelko. Učili nás to snad ještě dřív, než jíst lžící a zavázat si tkaničky. A uměli jsme to dobře. Já možná i ze všech nejlíp.
Stalo se, že na vycházce našeho útvaru mateřské školky, vedeného soudružkou učitelkou, jsme míjeli mého soudruha otčíma (u nás na Moravě též „tata“, podobně též „mama“). No a tehdy náš tata pocítil nutkání sdělit soudružce učitelce cosi důležitého stran mé výchovy, a oslovil ji proto „paní učitelko“. To byla ovšem příležitost pro malého Bobše! Zvedl jsem prstík a pravil zvučným pětiletým hlasem: „Říká se sódružko učitelko!“
Dvě věci mi tehdy nebyly úplně jasné. Za prvé že se náš tata tvářil zrovna jako tehdy, když jsem ho zamkl na pár hodin na záchodě (pouze nejevil tu urputnou snahu ze mě udělat dva ještě menší Bobše) a dále také, že mě soudružka učitelka nepochválila, jak hezky umím soudruhovat, i když ve školičce to dělala.
Dnes se divím ještě jedné věci. Jak moc jim to bylo tehdy vlastně trapné a jestli jim to vůbec bylo trapné? Nebo snad fakt, že tady rukou společnou vcelku úspěšně vychovávají poslušného socialistického zmrda, je nechával netečně klidnými? A ještě jedna věc mě zajímá. Co dnes nechává netečně klidnými nás?
Dnešní opruzi: učitel autoškoly, který se rozhodl, že minutí chodce u krajnice tak na těsno, že mu pravým předním blatníkem málem přeleští kalhoty, bude vyučovat stylem „Esli neslyšíš ranu, tož ani nezastavuj.“
Dnešní andělé: gratulanti k opožděným narozeninám, mám z vás radost.