Z baterie v koupelně vyrazil úplně malinký vodotrysk. Zoufal jsem si, protože to bylo už potřetí. Holt výměna těsnění instalatérem amatérem. Stát se to před několika málo lety, měl bych chuť „opravit“ tu baterii spíše pořádným kladivem než hasákem. Naštěstí se pár věcí malinko změnilo, a tak jsem jen rezignovaně počítal, kolik sad těsnění mi ještě zůstalo. V tom najednou: „Crrr!“ Domovní zvonek.
Za dveřmi stály dvě. Byly mladé, hezky oblečené, přiměřeně usměvavé a jediné co chtěly, bylo nabídnout mi asistenci na nejsprávnější cestě k Bohu. Nebo cestě k nejlepšímu Bohu, případně k jedinému pravému, už nevím přesně. Nebo alespoň letáček, kdybych si prý vzal. Hezky jsem poděkoval, nepřijal ani dobrou radu, ani náborovou tiskovinu, a raději jsem se zatnutými zuby vypařil zpět k fontáně. Jinak by měl Jehova své dvě svědkyně toho odpoledne poněkud uplakané.
Dotáhl jsem závit a znovu vyzkoušel hlavní uzávěr vody. Miniaturní fontána opět vyzkoušela mé nervy, a měla se náramně čile k světu. Další „Crrr!“ Tak fajn, teď už vážně někoho rozpláču! Za dveřmi stepoval jakýsi Pepek Vyskoč. Mladý, neslaný nemastný, nehezky oblečený. Jediné co chtěl, bylo narvat do našich poštovních schránek letáčky, které měly posloužit k nejrychlejší cestě do nejbližšího supermarketu. Také náboženství. Jediné co jsem chtěl já, bylo narvat mu ty letáčky zpátky do vozíčku a dost možná i ještě někam jinam. Odplížil jsem se znechuceně zpět k vodotrysku.
V předklonu nad umyvadlem jsem opět vybíral mezi francouzákem a kladivem, mezi životem a smrtí. Po chvilce dumání jsem pak položil ruku na páku baterie a tichounce a pokorně spustil: „No tak, malá, mám tě moc rád a potřebuji tě, copak ti chybí? Proč mi tu tak tryskáš? Když tě budu muset zavřít úplně, nebudu se moci mýt ani sprchovat. Buď prosím tak hodná a pojď, dáme to zase nějak dohromady, co říkáš? A já se na oplátku nebudu zlobit. Na nic a na nikoho.“
Baterie tiše naslouchala a moc toho nenapovídala. Vlastně celou tu dobu mlčela, jen z perlátoru uronila malou kapku. Kapku čeho? Lítosti, soucitu, úlevy? Kdo ví. Tak nebo tak, po této malé rozpravě jsem byl schopen fungovat trochu jinak. Něco se změnilo.
Nasadil jsem poslední sadu těsnění. V klidu zvolil lepší úhel přiložení baterie na zeď, protože jak jsem si teď uvědomil, předtím byla maličko zešikma. Rovnoměrně a s citem jsem přitáhl obě matice, ne na doraz, abych nerval závity a těsnění abych nezarazil té chudince až hluboko dovnitř. Také jsem si všiml, že pravá strana se studenou vodou potřebuje dotáhnout o malinko více než levá. To mi před tím také uniklo.
Opět hlavní uzávěr a voilà, voda teče jen tudy, kudy má! Asi jsem trochu blázen, ale věřte mi, políbil jsem tu baterii rovnou na páku, pohladil ji a poděkoval jí za všechnu za teplou i studenou vodu, kterou mi dávala a bude dávat. A pak už jsem procházel ztichlým bytem a střídavě hladil a objímal vše, co mi přišlo pod ruku, od topinkovače po ledničku. A děkoval všem těm krásným věcem za to, jak mi dobře a věrně sloužily a všem jsem jim pošeptal, jak jsem rád, že fungují.
A má uklidněná duše u toho prozpěvovala ódu na vděčnost, jejíž tóny pak rezonovaly ještě několik dalších dní v drobných radostech a příjemných překvapeních mého života a nebudu-li úplný blbec, pak mohou takhle rezonovat až do smrti.
Dnešní opruzi: ten antivakcinista, který evidentně nehodlal umřít sám někde v koutku, a nebál se s tím pochlubit.
Dnešní andělé: ten který mi dovolil se pod rouškou tmy zhoupnout na epesní dětské houpačce tak, že to přežila ve zdraví ona i já.