Přeskočit na hlavní obsah

Kouzelné tlačítko pro opravdový život

Telefonujeme během milování, tvítujeme na rande, rozvádíme se messengerem uprostřed pracovních porad. Prožíváme vlastní vztahy bez citů. A cizí city bez vztahů. Vyprahlí hltáme televizní seriály, plné panáků s umělými životy, abychom doplnili deficit vlastních citů. Nevadí nám ani, že každý jejich krok a každé slovo jsou napsány tak, aby nás udržely u obrazovky do další reklamy, dalšího dílu, další sezóny, a že to není jaksi ono.


Pak je tu onlajn. Tam už není takový problém vylovit v záplavě fejků i autentické okamžiky štěstí, smutku, hrůzy, bolesti, smíchu, napětí a dojetí. Pravda, cizího. Během výlovu pilně komunikujeme. Ideálně v diskusích. Zcela samozřejmě vstupujeme do rozprav cizích lidí a vnucujeme jim své vlastní názory a city. Žadoníme o pozornost a uznání, o kredit a slávu. Vyhrožujeme, křičíme, slibujeme, lákáme, svádíme, svlékáme svá těla i duše do naha, vychloubáme se, citujeme, argumentujeme, manipulujeme, nadáváme a prosíme. A to jaksi není ono.

A také fotíme. Fotíme všechno, všechny, vždy a všude. Fotíme labuť o velikosti špendlíkové hlavičky na druhé straně rybníka, miliontou variaci na západ slunce nad naším městysem s kostelní věží nakřivo, přepálené psí hovínko na trávníku a špatně zaparkovanou sousedovu škodovku s kompozicí na střed. Ale nejvíce fotíme sebe. Já. Já. Já a já v zrcadle. Já u kusu nějakého antického šutru, pak zase já, já v taverničce, já na pláži, já s tím srandovním průvodcem. Zkrátka letošní dovolená, asi v Řecku. Nebo loňská v Turecku? A přitom všem máme v mobilech zoufale málo fotek, které jsme viděli více než jednou. Jo, to jaksi není ono. 

A bavíme se. Cizí lidé nám čtou několikanásobně vykrácené životní příběhy jiných cizích lidí z knih tak, abychom to stihli během cesty do práce. Vtipy si nevyprávíme, my si je ukazujeme na mobilech. A taky videa. Někdy mám pocit, že by jen stačilo poslat si playlisty a je vzájemně si rovnou olajkovat. K čemu smích, že. Neposloucháme muziku, kterou máme rádi. Posloucháme výběr z padesáti milionů songů na Spotify, o kterých si neuronové sítě někde v datacentrech na druhém konci světa spočetly, že je asi máme rádi. Což jaksi není ono.

Žijeme v Matrixu už teď, zaražení do něj až po nosní dírky. Prostě jsme to tak chtěli. Neumíme už sami nahlas mluvit, smát se, plakat, mít rádi a milovat, prostě žít? Hloupost. Jistě, že umíme. Protože je však snadné prožívat skrz naše displeje vypůjčené životy druhých, je tu riziko, že zůstaneme u těch cizích, a v našich budeme něco postrádat. Naštěstí existuje kouzelné tlačítko. Stačí ho čas od času stisknout, a dostaneme, po čem jsme tak toužili: plnohodnotný život. Tlačítko bývá většinou nahoře nebo na boku, někdy i vzadu. Častokrát je na něm symbol kolečka, s čárkou nahoře, jako ciferník s dvanácti hodinami. Ovšem ne za pět minut dvanáct. Rovných dvanáct.


Dnešní opruzi: ten génius, který se domnívá, že aktuálně nejlepší pracovní nabídka je „Kuriér gastro donášky v Trnave (práca vyžaduje cestovanie)“ a nebojí se mi ji poslat emailem.
Dnešní andělé: dnes to není člověk, ale pocit. Pocit klidu, míru, vyrovnanosti a lásky, i když venku není zrovna dvakrát, píše se zima 2020 a slyšíš vlky kašlavě výt. Jde o ten pocit. Doporučuji a přeji.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Největší prasárna, kterou jste jedli

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem. Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podl...