Přeskočit na hlavní obsah

Kouzelné tlačítko pro opravdový život

Telefonujeme během milování, tvítujeme na rande, rozvádíme se messengerem uprostřed pracovních porad. Prožíváme vlastní vztahy bez citů. A cizí city bez vztahů. Vyprahlí hltáme televizní seriály, plné panáků s umělými životy, abychom doplnili deficit vlastních citů. Nevadí nám ani, že každý jejich krok a každé slovo jsou napsány tak, aby nás udržely u obrazovky do další reklamy, dalšího dílu, další sezóny, a že to není jaksi ono.


Pak je tu onlajn. Tam už není takový problém vylovit v záplavě fejků i autentické okamžiky štěstí, smutku, hrůzy, bolesti, smíchu, napětí a dojetí. Pravda, cizího. Během výlovu pilně komunikujeme. Ideálně v diskusích. Zcela samozřejmě vstupujeme do rozprav cizích lidí a vnucujeme jim své vlastní názory a city. Žadoníme o pozornost a uznání, o kredit a slávu. Vyhrožujeme, křičíme, slibujeme, lákáme, svádíme, svlékáme svá těla i duše do naha, vychloubáme se, citujeme, argumentujeme, manipulujeme, nadáváme a prosíme. A to jaksi není ono.

A také fotíme. Fotíme všechno, všechny, vždy a všude. Fotíme labuť o velikosti špendlíkové hlavičky na druhé straně rybníka, miliontou variaci na západ slunce nad naším městysem s kostelní věží nakřivo, přepálené psí hovínko na trávníku a špatně zaparkovanou sousedovu škodovku s kompozicí na střed. Ale nejvíce fotíme sebe. Já. Já. Já a já v zrcadle. Já u kusu nějakého antického šutru, pak zase já, já v taverničce, já na pláži, já s tím srandovním průvodcem. Zkrátka letošní dovolená, asi v Řecku. Nebo loňská v Turecku? A přitom všem máme v mobilech zoufale málo fotek, které jsme viděli více než jednou. Jo, to jaksi není ono. 

A bavíme se. Cizí lidé nám čtou několikanásobně vykrácené životní příběhy jiných cizích lidí z knih tak, abychom to stihli během cesty do práce. Vtipy si nevyprávíme, my si je ukazujeme na mobilech. A taky videa. Někdy mám pocit, že by jen stačilo poslat si playlisty a je vzájemně si rovnou olajkovat. K čemu smích, že. Neposloucháme muziku, kterou máme rádi. Posloucháme výběr z padesáti milionů songů na Spotify, o kterých si neuronové sítě někde v datacentrech na druhém konci světa spočetly, že je asi máme rádi. Což jaksi není ono.

Žijeme v Matrixu už teď, zaražení do něj až po nosní dírky. Prostě jsme to tak chtěli. Neumíme už sami nahlas mluvit, smát se, plakat, mít rádi a milovat, prostě žít? Hloupost. Jistě, že umíme. Protože je však snadné prožívat skrz naše displeje vypůjčené životy druhých, je tu riziko, že zůstaneme u těch cizích, a v našich budeme něco postrádat. Naštěstí existuje kouzelné tlačítko. Stačí ho čas od času stisknout, a dostaneme, po čem jsme tak toužili: plnohodnotný život. Tlačítko bývá většinou nahoře nebo na boku, někdy i vzadu. Častokrát je na něm symbol kolečka, s čárkou nahoře, jako ciferník s dvanácti hodinami. Ovšem ne za pět minut dvanáct. Rovných dvanáct.


Dnešní opruzi: ten génius, který se domnívá, že aktuálně nejlepší pracovní nabídka je „Kuriér gastro donášky v Trnave (práca vyžaduje cestovanie)“ a nebojí se mi ji poslat emailem.
Dnešní andělé: dnes to není člověk, ale pocit. Pocit klidu, míru, vyrovnanosti a lásky, i když venku není zrovna dvakrát, píše se zima 2020 a slyšíš vlky kašlavě výt. Jde o ten pocit. Doporučuji a přeji.

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...