Telefonujeme během milování, tvítujeme na rande, rozvádíme se messengerem uprostřed pracovních porad. Prožíváme vlastní vztahy bez citů. A cizí city bez vztahů. Vyprahlí hltáme televizní seriály, plné panáků s umělými životy, abychom doplnili deficit vlastních citů. Nevadí nám ani, že každý jejich krok a každé slovo jsou napsány tak, aby nás udržely u obrazovky do další reklamy, dalšího dílu, další sezóny, a že to není jaksi ono.
Pak je tu onlajn. Tam už není takový problém vylovit v záplavě fejků i autentické okamžiky štěstí, smutku, hrůzy, bolesti, smíchu, napětí a dojetí. Pravda, cizího. Během výlovu pilně komunikujeme. Ideálně v diskusích. Zcela samozřejmě vstupujeme do rozprav cizích lidí a vnucujeme jim své vlastní názory a city. Žadoníme o pozornost a uznání, o kredit a slávu. Vyhrožujeme, křičíme, slibujeme, lákáme, svádíme, svlékáme svá těla i duše do naha, vychloubáme se, citujeme, argumentujeme, manipulujeme, nadáváme a prosíme. A to jaksi není ono.
A také fotíme. Fotíme všechno, všechny, vždy a všude. Fotíme labuť o velikosti špendlíkové hlavičky na druhé straně rybníka, miliontou variaci na západ slunce nad naším městysem s kostelní věží nakřivo, přepálené psí hovínko na trávníku a špatně zaparkovanou sousedovu škodovku s kompozicí na střed. Ale nejvíce fotíme sebe. Já. Já. Já a já v zrcadle. Já u kusu nějakého antického šutru, pak zase já, já v taverničce, já na pláži, já s tím srandovním průvodcem. Zkrátka letošní dovolená, asi v Řecku. Nebo loňská v Turecku? A přitom všem máme v mobilech zoufale málo fotek, které jsme viděli více než jednou. Jo, to jaksi není ono.
A bavíme se. Cizí lidé nám čtou několikanásobně vykrácené životní příběhy jiných cizích lidí z knih tak, abychom to stihli během cesty do práce. Vtipy si nevyprávíme, my si je ukazujeme na mobilech. A taky videa. Někdy mám pocit, že by jen stačilo poslat si playlisty a je vzájemně si rovnou olajkovat. K čemu smích, že. Neposloucháme muziku, kterou máme rádi. Posloucháme výběr z padesáti milionů songů na Spotify, o kterých si neuronové sítě někde v datacentrech na druhém konci světa spočetly, že je asi máme rádi. Což jaksi není ono.
Žijeme v Matrixu už teď, zaražení do něj až po nosní dírky. Prostě jsme to tak chtěli. Neumíme už sami nahlas mluvit, smát se, plakat, mít rádi a milovat, prostě žít? Hloupost. Jistě, že umíme. Protože je však snadné prožívat skrz naše displeje vypůjčené životy druhých, je tu riziko, že zůstaneme u těch cizích, a v našich budeme něco postrádat. Naštěstí existuje kouzelné tlačítko. Stačí ho čas od času stisknout, a dostaneme, po čem jsme tak toužili: plnohodnotný život. Tlačítko bývá většinou nahoře nebo na boku, někdy i vzadu. Častokrát je na něm symbol kolečka, s čárkou nahoře, jako ciferník s dvanácti hodinami. Ovšem ne za pět minut dvanáct. Rovných dvanáct.
Dnešní opruzi: ten génius, který se domnívá, že aktuálně nejlepší pracovní nabídka je „Kuriér gastro donášky v Trnave (práca vyžaduje cestovanie)“ a nebojí se mi ji poslat emailem.
Dnešní andělé: dnes to není člověk, ale pocit. Pocit klidu, míru, vyrovnanosti a lásky, i když venku není zrovna dvakrát, píše se zima 2020 a slyšíš vlky kašlavě výt. Jde o ten pocit. Doporučuji a přeji.