Přeskočit na hlavní obsah

Kouzelné tlačítko pro opravdový život

Telefonujeme během milování, tvítujeme na rande, rozvádíme se messengerem uprostřed pracovních porad. Prožíváme vlastní vztahy bez citů. A cizí city bez vztahů. Vyprahlí hltáme televizní seriály, plné panáků s umělými životy, abychom doplnili deficit vlastních citů. Nevadí nám ani, že každý jejich krok a každé slovo jsou napsány tak, aby nás udržely u obrazovky do další reklamy, dalšího dílu, další sezóny, a že to není jaksi ono.


Pak je tu onlajn. Tam už není takový problém vylovit v záplavě fejků i autentické okamžiky štěstí, smutku, hrůzy, bolesti, smíchu, napětí a dojetí. Pravda, cizího. Během výlovu pilně komunikujeme. Ideálně v diskusích. Zcela samozřejmě vstupujeme do rozprav cizích lidí a vnucujeme jim své vlastní názory a city. Žadoníme o pozornost a uznání, o kredit a slávu. Vyhrožujeme, křičíme, slibujeme, lákáme, svádíme, svlékáme svá těla i duše do naha, vychloubáme se, citujeme, argumentujeme, manipulujeme, nadáváme a prosíme. A to jaksi není ono.

A také fotíme. Fotíme všechno, všechny, vždy a všude. Fotíme labuť o velikosti špendlíkové hlavičky na druhé straně rybníka, miliontou variaci na západ slunce nad naším městysem s kostelní věží nakřivo, přepálené psí hovínko na trávníku a špatně zaparkovanou sousedovu škodovku s kompozicí na střed. Ale nejvíce fotíme sebe. Já. Já. Já a já v zrcadle. Já u kusu nějakého antického šutru, pak zase já, já v taverničce, já na pláži, já s tím srandovním průvodcem. Zkrátka letošní dovolená, asi v Řecku. Nebo loňská v Turecku? A přitom všem máme v mobilech zoufale málo fotek, které jsme viděli více než jednou. Jo, to jaksi není ono. 

A bavíme se. Cizí lidé nám čtou několikanásobně vykrácené životní příběhy jiných cizích lidí z knih tak, abychom to stihli během cesty do práce. Vtipy si nevyprávíme, my si je ukazujeme na mobilech. A taky videa. Někdy mám pocit, že by jen stačilo poslat si playlisty a je vzájemně si rovnou olajkovat. K čemu smích, že. Neposloucháme muziku, kterou máme rádi. Posloucháme výběr z padesáti milionů songů na Spotify, o kterých si neuronové sítě někde v datacentrech na druhém konci světa spočetly, že je asi máme rádi. Což jaksi není ono.

Žijeme v Matrixu už teď, zaražení do něj až po nosní dírky. Prostě jsme to tak chtěli. Neumíme už sami nahlas mluvit, smát se, plakat, mít rádi a milovat, prostě žít? Hloupost. Jistě, že umíme. Protože je však snadné prožívat skrz naše displeje vypůjčené životy druhých, je tu riziko, že zůstaneme u těch cizích, a v našich budeme něco postrádat. Naštěstí existuje kouzelné tlačítko. Stačí ho čas od času stisknout, a dostaneme, po čem jsme tak toužili: plnohodnotný život. Tlačítko bývá většinou nahoře nebo na boku, někdy i vzadu. Častokrát je na něm symbol kolečka, s čárkou nahoře, jako ciferník s dvanácti hodinami. Ovšem ne za pět minut dvanáct. Rovných dvanáct.


Dnešní opruzi: ten génius, který se domnívá, že aktuálně nejlepší pracovní nabídka je „Kuriér gastro donášky v Trnave (práca vyžaduje cestovanie)“ a nebojí se mi ji poslat emailem.
Dnešní andělé: dnes to není člověk, ale pocit. Pocit klidu, míru, vyrovnanosti a lásky, i když venku není zrovna dvakrát, píše se zima 2020 a slyšíš vlky kašlavě výt. Jde o ten pocit. Doporučuji a přeji.

Přečtěte si další zápisky

Největší prasárna, kterou jste jedli

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem. Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podl...

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...