Přeskočit na hlavní obsah

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte?



Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku. 

Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je zde tedy něco definitivního, neupřímného, utínajícího konverzaci s citem soudního exekutora. Má to podobnou grácii, jako když vám diskusní trol předhodí ono slůvko „tečka“, „basta fidli“ či „finito“ nebo jiný podobný vynález na samotném konci jeho „argumentace“. Nyní se do této pochybné společnosti zařadila i sama nebohá tečka. Vedle toho ale vykřičník naopak „vyjadřuje emoce“ a je „pozitivní“ (kadí přitom Bílý tesák na to, že vykřičník je od „vykřičet“, což sice emoce vyjadřuje, ale ne vždy nutně příjemné). 

Uvedené prý platí především v elektronické komunikaci. V té „klasické“ tečka na konci věty prý (zatím) ještě nevadí. Dáme si příklad velmi nevhodně a zcela necitlivě použité tečky v chatu, ano?

- máš mě rád?
- moc.
- có? ty někoho máš??
- jakosorry!
- no proto!!!

Fascinuje mě, jak několik set let budovaný aparát interpunkce dokáže být smeten během několika let. Jak vzniká svět nový, ve kterém někomu ublížíte tím nejmenším možným znakem, malým mušincem na displeji. Dnes se tomu směji, ale už zítra to budu muset respektovat. Při mávání standarty se uplaťnjuje zákon sylnějšího, vše je f pohybu , čerejší jistoty se do rána rospadnou ,jěto sjednodušeno takabi čovjek nemusel hodinu přemíšled jagsetopýše (bacha druhá vjeta) to je skrátka život (bacha toto už je fakt konec jako hlavně nedávat tečku)

Dal jsem si kávu a jen tak pro jistotu prošel Messenger s mými dětmi. Ach můj bože, skutečně tam ty tečky chyběly! Absenci teček u pánů ještě tak nějak chápu, ale že i ta prvorozená, mladá to dáma širokého rozhledu a klasického vzdělání, svému otci neposlala ani jednu tečku na konci posledních vět, mě nutí k zamyšlení. I ty, Brute? A moment, zrovna mi pípla online odpověď na inzerát na Facebooku. Píše paní, že chce koupit to zlaté prasátko. Jsa poučen pozorně hledám v její odpovědi tečky. Ha, nejsou! Honem pozor, ať je nepíšu také. Jsem přeci důvěryhodný, milý prodejce!


Dnešní opruzi: ten dobrák co vymyslel, že topit se začne až od šesti od rána.  
Dnešní andělé: krásná procházka s krásným člověkem, co tak ještě všechno od života chtít?

Přečtěte si další zápisky

Za každou facku dvě pohlazení

Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...

Commedia kafkaesque (našim byrokratům)

Stojím u přepážky a vysvětluji poštovní úřednici, že jí nechci ukázat občanku. Z principu. Na druhé straně papírku, který mi pošťák hodil do schránky, když jsem byl celý den doma, ale on mě i přesto nezastihl, je totiž takové přikázání. A v něm stojí, že u obyčejných zásilek stačí jen tento papírek a sláva, dostanu za něj svůj balíček. Pošťačka na to, že zadní stranu toho formuláře nikdy nečetla. Pokouším si představit si řidiče autobusu, který nikdy nečetl jízdní řád nebo soudkyni, která v životě neviděla trestní zákoník.  Snažím se poznámku o informační neposkvrněnosti dotyčné nějak přejít a opakuji, že já tu zadní stranu četl, a proto jsem-li osoba starší patnácti let a prokážu-li se Výzvou (přesně tak, s velkým vé to tam píšou, podobně jako třeba Desatero), tak u obyčejných zásilek není nic dalšího potřeba. Jsou to jejich pravidla, ne moje. Panna Maria Poštovská se ovšem dál pídí po plastikovém obdélníčku s mým jménem s podobnou vervou, s jakou se alkoholik snaží po ránu najít ...