Přeskočit na hlavní obsah

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte?



Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku. 

Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je zde tedy něco definitivního, neupřímného, utínajícího konverzaci s citem soudního exekutora. Má to podobnou grácii, jako když vám diskusní trol předhodí ono slůvko „tečka“, „basta fidli“ či „finito“ nebo jiný podobný vynález na samotném konci jeho „argumentace“. Nyní se do této pochybné společnosti zařadila i sama nebohá tečka. Vedle toho ale vykřičník naopak „vyjadřuje emoce“ a je „pozitivní“ (kadí přitom Bílý tesák na to, že vykřičník je od „vykřičet“, což sice emoce vyjadřuje, ale ne vždy nutně příjemné). 

Uvedené prý platí především v elektronické komunikaci. V té „klasické“ tečka na konci věty prý (zatím) ještě nevadí. Dáme si příklad velmi nevhodně a zcela necitlivě použité tečky v chatu, ano?

- máš mě rád?
- moc.
- có? ty někoho máš??
- jakosorry!
- no proto!!!

Fascinuje mě, jak několik set let budovaný aparát interpunkce dokáže být smeten během několika let. Jak vzniká svět nový, ve kterém někomu ublížíte tím nejmenším možným znakem, malým mušincem na displeji. Dnes se tomu směji, ale už zítra to budu muset respektovat. Při mávání standarty se uplaťnjuje zákon sylnějšího, vše je f pohybu , čerejší jistoty se do rána rospadnou ,jěto sjednodušeno takabi čovjek nemusel hodinu přemíšled jagsetopýše (bacha druhá vjeta) to je skrátka život (bacha toto už je fakt konec jako hlavně nedávat tečku)

Dal jsem si kávu a jen tak pro jistotu prošel Messenger s mými dětmi. Ach můj bože, skutečně tam ty tečky chyběly! Absenci teček u pánů ještě tak nějak chápu, ale že i ta prvorozená, mladá to dáma širokého rozhledu a klasického vzdělání, svému otci neposlala ani jednu tečku na konci posledních vět, mě nutí k zamyšlení. I ty, Brute? A moment, zrovna mi pípla online odpověď na inzerát na Facebooku. Píše paní, že chce koupit to zlaté prasátko. Jsa poučen pozorně hledám v její odpovědi tečky. Ha, nejsou! Honem pozor, ať je nepíšu také. Jsem přeci důvěryhodný, milý prodejce!


Dnešní opruzi: ten dobrák co vymyslel, že topit se začne až od šesti od rána.  
Dnešní andělé: krásná procházka s krásným člověkem, co tak ještě všechno od života chtít?

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.