Přeskočit na hlavní obsah

Úžasná chuť pistáciové zmrzliny

Je léto, doba zmrzlin. Jako Husákovo dítě jsem miloval tu pistáciovou. Barvou i méně známou chutí totiž vybočovala z toho ubohého průměru všech vodnatých vanilkových a čokoládových, neboli těch tradičních, jak nás o tom nedávno přesvědčoval jistý průhonických zmrzlinář, jinak též na vedlejšák předseda vlády. Ba ne, pistáciová byla jiná – krásně zelená a měla alespoň nějakou chuť, šmrc. Škoda jen, že to ani trochu nebyla pravá pistáciová zmrzlina. Byl to jak se říká fejk, neboli šalba, klam či padělek.


Ono není divu, v těch dobách minulých měli ve cukrárnách a ve stáncích povětšinou jen dva druhy točené zmrzliny, protože více kohoutků to nemělo, navíc kopečkovou dělal málokdo a obecně bylo pramálo kvalitních surovin na jejich výrobu. Takže vám obvykle nabídli něco jako rozkydle vodnatou vanilkovou a vyvanulou čokoládovou nebo nebo radioaktivně zelenou pistáciovou a překyselou citrónovou. Ta byla mimochodem obzvláště hnusná, ještě teď se mi při vzpomínce na ní, i po těch desítkách let, křiví ústa. 

Občas byla i jiná ovocná, ale i zde režim předstíral, že je to jako z ovoce, takže banánové moc nebylo, což dalo rozum, protože banány imrvere v obchodech nebyly, tak jak by mohlo být dost banánové zmrzliny, že? A když byla, všichni stejně věděli, že v ní není ani jeden banán, ale dělali jsme, že je to normální. Tak se ta hra tehdy hrála. My víme, že vy víte, ale všichni dohromady děláme, že to nevíme.

Oproti tomu například mango, avokádo, maracuja, kiwi, rakytník, kokos jinak než mletý nebo pistácie a další a další a další ovoce nebo ořechy nebyly (skoro) vůbec. To už byla naprosté exotika, že nebylo potřeba nic předstírat. Většina z toho oficiálně neexistovala – nebylo to v obchodech, neučilo se o nich ve škole, aby se děti zbytečně netrápily, co nikdy nebudou mlsat. Nikdo tak pořádně ani nevěděl, že nějaké pistácie vůbec existují a jak vypadají, takže paradoxně prodej té ochucené směsi mléka, chemikálií a zeleného barviva neměl už ani koho a jak naštvat. Prostě to byla pistáciová a já si jako dítě dlouho myslel, že je to jen označení pro zvláštní odstín zelené barvy, něco jako kopřivová.

Mimochodem to s tím principem „dva druhy na výběr“ byla od režimu docela povedená finta. Platilo to nejenom o zmrzlině, ale v podstatě o čemkoli. Od rohlíků přes mléko, pivo, cigarety až po jízdní kola a kdoví co ještě, byly povětšinou dva druhy na výběr. Člověk měl pak jakýsi iluzorní pocit, že si může vybírat. Bohužel častokrát to byla volba zoufalce, něco jako možnost se svobodně rozhodnout, zda se vrhnout do propasti, nebo se utopit v tůni. Mimochodem tohle poznání není z mé hlavy – trklo mě to při poslouchání reportáže ze Severní Koreje, kde Kimové ono „pravidlo dvou“ (a důsledně dvou) praktikují dodnes, občas pravda prokládané „pravidlem vůbec nic“. Holt některé vyzkoušené recepty, jak ovládnout prostý lid, se mezi režimy čile sdílí a dědí.

Včera jsem si dal pistáciovou. U stánku „našeho“ Chorvata, kterého život před mnoha lety zavál až sem k nám, do městečka uprostřed Moravy. Ten jeho podnik, dříve zvaný též „Korčula“ (dnes bohužel naprosto nenápaditě „Casa Mia“, český Google zná osmnáct a půl tisíce výskytů slov „restaurace Casa Mia“ od Děčína po Kuřim tam a zase zpátky), má takovou vlastnost, že výbornou zmrzlinu točí až do večera. Zatímco našinec vám odmítne dát kopeček, protože už přeci bude za minutu zavírat, Balkánec vám dá italskou zmrzlinu, protože se u něj zavírá, až když jeho zmrzlinu nikdo nechce anebo už je vážně pozdě. 

Porce velkorysé, kvalita výborná, banánová zmrzlina má bílou barvu a ne žlutou, protože ji holt dělá z banánů a ne ze slupek od banánů, v citronovém sorbetu (ano, i citronovou má dobrou a rehabilitoval ji před mým mlsným jazýčkem) občas najdu nějakou pecičku, zkrátka vždy si najdu dobrý důvod zajít sem, a ne k místnímu vlastenci s tím jeho „ale my už budeme končit“.

Posledně to byla pistáciová. Chutnala po pistácích, vypadala jako kdyby do ní někdo namlel pistácie, a byla dobrá. Zkrátka pravá, žádný fejk. Sice ne od našince, sice ne tradiční, ale možná o to rychleji ve mě mizela. Lhali mi tehdy za Husáka o tom, co je to pistáciová. Lžou mi dnes za Babiše o tom, co je to tradiční a „naše hodnota“. Ale jak to vidím já, důležitější spíš je, jak to chutná a z čeho to doopravdy je, než kdo to cpe do kelímku a jak moc si to vychvaluje. Mocipáni mají tendenci nám vysvětlovat, co je dobré, co je echt, a naše, ale my jim to naštěstí, jak se říká, moc nežereme. Nemusíme. Už to nejsou volby typu propast nebo tůň.


Dnešní opruzi: úplně poslední šroub v nové sedačce, díky kterému jedna její polovina (ne)držela pohromadě. Stržený závit, sedačka vypadá taky strženě, já vypadám strženě, no učiněná apokalypsa.
Dnešní andělé: synátor, který mi pomáhal s montáží a byl nedobrovolných svědkem mých mnoha temných a smrdutých kleteb na ty proklaté nábytkáře, kteří si nechávají v Číně vyrábět už i fejky ocelových šroubů, protože jsou levnější, jak mě posléze ubezpečili v železářství.

Přečtěte si další zápisky

Novoroční předsevzetí: not great, not terrible

Je druhého ledna brzy ráno. Od výbuchu poslední silvestrovské petardy uplynulo necelých třicet hodin a podle průzkumů už pět tisíc Čechů stihlo porušit svá novoroční předsevzetí. Každou hodinu jich přibude dalších dvě stě, kteří si už zapálili „jen jednu“ cigaretku, dají pivko navíc, vynechají další lekci angličtiny, protože v práci byl dnes šílený frmol, jak jinak, těch deset večerních kliků přesunou na ráno a vůbec neudělají cokoli z toho co chtěli, protože, důvod se vždy nějaký najde. Takhle to bude pokračovat a narůstat dále a dále, dokud někdy mezi lednem a únorem počet nešťastníků, kteří sami sobě dobrovolně něco slíbili, ale absolutně to nesplnili, nevystoupá na čtvrt milionu. Dobrá zpráva je, že oproti nim bude stát bezmála dalšího čtvrt milionu šťastlivců, kteří se na konci ledna budou těšit z toho, že zatím dodrželi vše, co si předsevzali. A někde mezi těmito dvěma póly budou čtyři miliony těch, kteří svá předsevzetí, jak se říká, prozatím „nějak pytlíkují“. Sám js...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...