Přeskočit na hlavní obsah

Jak nevyhrát na Facebooku vilu, karavan ani stovky dalších cen

Čtete správně. Toto je návod, jak na Facebooku nevyhrát úžasnou cenu. Například vilku u moře, kterou výherci věnuje u příležitosti desetiletého výročí svého úspěšného businessu nějaká realitka. Škoda jen, že její stránka existuje teprve deset hodin, a dotyčný realitní makléř ještě pilně navštěvuje základní školu někde v Malajsii. Podobně nevyhrajete ani luxusní karavan, který jiná stránka zcela určitě dá vylosovanému šťastlivci, protože zrovna otevřela novou půjčovnu. Pravda, nikde se ale nedočteme, kde ji vlastně otevřela a kam tedy jít udělat tržbu, jak by jeden ve fungujícím kapitalismu čekal.


Zrovna tak nevyhrajete ani nový iPhone, dokonce i přes to, že jste si mohli vybrat jeho barvu, nevyhrajete pro své děti ani herní konzoli, kterých někomu přebývají ve skladu po inventuře mírnix-týrnix dvě palety, či snad pro sebe jen trošinečku naťuklou pračku se sušičkou, k čemuž je jako důkaz připojena jejich fotografie a považte, i s tím ťukanečkem. Nevyhrajete však ani jednu z té stovky roztomilých miniledniček na čtyři plechovky coly, jak to zrovna teď lajkovala vaše kamarádka s tím, jak jí bude krásně ladit k nové pergole s grilem. Panečku, přitom tady to bylo téměř jisté, vždyť to rozdává samotná Coca-Cola Company a výhra je to taková přiměřeně skromná. Nevyhrajete vůbec nic.

Scénář souher šťastných náhod a příběhů neuvěřitelné laskavosti velkorysých dárců je vždy shodný. Nějakému lidumilovi něco za pár tisíc až několik milionů korun čistě náhodou přebývá, a tak se to rozhodne věnovat dobrým lidem. Zcela zdarma. Na Facebooku. Například nový Range Rover s vyhřívanými a chlazenými sedadly, vpředu elektricky nastavitelnými ve dvaceti čtyřech směrech, včetně masážní funkce, a sedadly „Executive Class“ vzadu. Jediné, avšak velmi důležité, co musíte udělat, je dát like, stát se fanouškem a nasdílet tuto fantastickou akci v pěti dalších skupinách. A už zítra může být autíčko vaše. Dá rozum, takhle to přece v reálném životě běžně chodí. Chtěl bys luxusní SUV? Na, tady jsou klíčky.

Říkáte si, proč to ty stránky dělají? Pro peníze, samozřejmě. Obchod s fanoušky na Facebooku už sice má svá nejlepší léta za sebou, ale stále ještě funguje, a každý fanoušek má pro majitele stránky ne tak ještě skupiny cenu nějakého toho desetníku. Takže když je fanoušků deset, je to koruna. Když deset tisíc, tisícovka. Některé „výherní“ stránky tak stále ještě dokážou přes noc vydělat i pár tisícovek. A další noc zase a zase. Vy pak jednoho dne zjistíte, že na Facebooku už nefandíte stránce „rozdáváme fantastické televize“, ale „milujeme přípravek proti hemoroidům“. Popřípadě vás začnou nějaké skupiny, které vidíte prvně v životě, upozorňovat na nové reklamní příspěvky. Viděl jsem však i případy, kdy výherní stránky lákaly pro „registraci výhry“ na zavirované weby a v nejhorším případě se vás rovnou pokusí okrást o číslo kreditky. 

Vedle rizika zneužití vašeho kontaktu nebo vyluxování konta je tu ještě riziko v podobě ztrapnění se mezi vašimi přáteli, protože Facebook má tendenci je upozorňovat na to, co jste lajkovali. Můžete se pak nechtěně pochlubit, že v soutěži ve víru v cyber-Ježíška jste slušně zabodovali i ve svých třiceti, čtyřiceti, padesáti nebo i více letech. Někdy je to tak moc smutné, když vidím některé své známé, jinak též lidi veskrze moudré, jak uvěřili tomu, že když něco olajkují a doplní to dětsky upřímným „na tu novou televizi bych se tak rád koukal“, že ji pak i dostanou. Jen tak, za jedno kliknutí.

Prdlačky, nic nebude, koukat se bude leda tak z okna, kde je pošťák s tou televizí. A to ještě v tom lepším případě. V horším si nakonec člověk pořídí ty hemoroidy, nechá vybílit kreditku a jako bonus bude za naivní jahodu. Ale když ono věřit je tak sladké. Je to jako droga. Člověk snad ani nepotřebuje vyhrát, stačí mu jen ten pocit, že by vyhrát mohl. Je to podobné jako třeba těšení se na jackpot při vyplňování tiketu Sportky. Ale tam je pravděpodobnost výhry alespoň vyčíslitelná, nikoli nulová. Celé je to pak obraz absurdního světa, ve kterém sice nemůžete vyhrát nic, ale zase je to zadarmo, tak co by člověk ještě chtěl.

Znamená to tedy, že všechny soutěže na Facebooku jsou automaticky podvod? Ne, to také ne. Férové a uvěřitelné soutěže existují a dá se v nich něco rozumného vyhrát. Ovšem musí to být soutěž od důvěryhodného subjektu a o uvěřitelnou cenu. Sám jsem třeba v jedné takové soutěži vyhrál pěknou knihu, kterou jsem si přál, a protože jsem odpověděl nejlépe ze všech soutěžících, tak mi ji nakonec ten pošťák přinesl. Chtělo to několik věcí: soutěž pořádala věrohodná firma, v tomto případě známé české knihkupectví Kosmas. Jeho stránka existuje více než deset let, je spravovaná samozřejmě z Česka, má uvedený řádný kontakt, webovou stránku, telefon a více než stovku pozitivních recenzí. Její soutěž pak měla jasná pravidla, konkrétní termín i úkol.
 
Vedle toho stránka „Coca-Cola Fans“ měla leda tak vykutálený název (vůbec to není Coca-Cola, jen její jakoby fanoušci), v době vyhlášení „soutěže o ledničky“ byla stará přesně dva dny, měla jednu recenzi a absolutně žádný kontakt. To vše si mimochodem můžete zjistit o libovolné facebookovské stránce v menu „Informace“ a „Transparentnost stránek“ před tím, než se s ní začnete kamarádit. Přeji vám hodně štěstí a koukejte občas něco pěkného vyhrát. A jestli by to snad měla být i ta vilka na břehu Středozemního moře, tak mi proboha nezapomeňte napsat, co a kde a kolikrát mám olajkovat a nasdílet.


Dnešní opruzi: majitelka vlčáka a její výrok, že její miláček má teprve patnáct měsíců, takže si vlastně v parku může dělat, co chce.
Dnešní andělé: tichý hlásek v mé palici, který mi ve správný okamžik připomenul, co jsem vlastně natropil, a poradil mi, jak z toho ven a pak dokonce přišla zcela nečekaná sladká odměna.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.