Řekněme, že žijete v bytovce na hezkém místě, kolem tří tuctů partají, docela se tam dá se všemi vyjít. Tedy až na jednoho nepovedeného souseda, říkejme mu třeba Putnař. Ach, tenhle Putnař, s ním to prostě nikdy moc nešlo. Týden co týden se zlil pod obraz a pak do noci vykřikoval na schodech, že tenhle barák, když už ne celý, tak minimálně jeho patro mu historicky patří a že se ještě sakra ukáže, kdo je tady carem. Všichni si pokaždé jen poťukali na čelo a žilo se klidně dál.
Zhruba před osmi lety Putnař zabral sousedovi Krajíčkovi balkón. Jen tak. Jednou nebo dvakrát mu na něj prostě vlezl a když ho z něj Krajíček hned neshodil, jen slušně protestoval, tak ho zabral a jednoduše a sprostě propojil se svým balkónem. Prý mu patřil odedávna, vždycky měl vlastně dvojbalkon, a Krajíček měl ten balkon neoprávněně v užívání a vůbec kdesi cosi a na co je vlastně fašistovi balkon. Sousedé byli tehdy hodně naštvaní a Putnařovi to měli za zlé. Jenomže časem se na to tak nějak zapomnělo. Jen Krajíček chtěl na každé schůzi svůj balkon zpátky a hlasovalo se o tom, ale pak to přestalo sousedy zajímat, protože jejich balkony byly od toho Putnařova přeci jen daleko. Jednoho dne se o tom v baráku přestalo mluvit úplně.
Následovalo několik dalších let relativního klidu, jen Putnař vyřvával po večerech na chodbě více a více o tom, co všechno mu ještě všichni dluží. A pak, na konci února, se to prostě stalo. Putnař vykopl Krajíčkům dveře, do krve zmlátil jejich syna, znásilnil dceru, ukradl všechny cennosti, taky pračku s televizí, vyžral ledničku a zabral obývák, do kterého si proboural dveře ze svého bytu. Všichni byli v naprostém šoku. Tohle se přece nesmí, tohle je šílené, honem něco udělejme! A tak se lidi složili Krajíčkům na pomoc a s Putnařem přestali mluvit. Tedy skoro všichni, až na Ing. Feketeho z přízemí a jistého Miloušoviče z prvního patra. Putnařovi také přestala chodit pošta, nepustili ho ani do obchodu ani do hospody, účet v bance mu obstavili a kdyby měl rohožku, měl by ji dozajista počůranou. Nevedlo se mu zrovna nejlépe.
Jenomže to na darebáka nestačilo, prostě projídá své úspory. Krajíčkovi se sice Putnařovi po prvním šoku statečně brání, seč můžou, naneštěstí Putnař je hromotluk, na kterého si hned tak každý netroufne. Kromě toho, když je Putnař v ráži, začne všem v domě vyhrožovat, že jestli se do toho někdo vloží, tak ten pitomej barák prostě podpálí a bude. Sehnal si na to dokonce takový červený kanystr a každý pátek obejde všechny partaje a významně tím kanystrem zatřese, aby každý slyšel, jak v něm šplouchá. Lidé mu to věří a nevěří. Shořel by mu totiž i jeho vlastní byt, jenomže Putnař je zase takový magor, že by mu to možná ani nevadilo.
Je to špatné, celkem dost špatné. Každý má strach, Krajíčkovic strašně trpí, Putnař se jim rozvaluje na gauči a nevypadá to, že by chtěl odtáhnout. Navíc teď přišel s další fintou. Dal nový zámek na společnou kotelnu a centrální uzávěr plynu. Tvrdí, že se to musí opravit a jen on že tomu rozumí a opraví to. Ovšem musí se to vypnout a on neví, jak dlouho to bude trvat. Teplá voda teče jen pár hodin denně, podobně tak plyn na vaření a lidé se oprávněně bojí, co bude v zimě. Navíc Fekete z přízemí se snad nechal slyšet, že by možná nemuselo být tak zle. Prý kdyby se tak nějak řeklo, že Putnař není darebák a Krajíček ať už konečně sklapne a ten obývák mu nechá, že by mohl být zase klídek a teplíčko.
Končí léto roku dva tisíce dvacet dva. Putnař stále šplouchá kanystrem, chřestí klíči od kotelny a někteří sousedé ho už začali potichu, když kolem nebylo moc lidí, zase zdravit. Nebývala to až tak špatná bytovka a nemusela by být. Ovšem zbytek jejího příběhu dopisujeme právě teď. Jednou si tohle znovu přečteme a uvidíme, co se s nám všechno událo a jací jsme přitom byli.
Dnešní opruzi: není většího než Putnař. A všichni, co by mu chtěli ručičku líbat. Tak snadný je to počet.
Dnešní andělé: ten, co ho teď tady máme, díky kterému na našich patrech Putnař nedělá peklo.