Kdyby se konalo mistrovství světa v prokrastinaci, dostal bych se do reprezentace. Velmi rád totiž soustředěně pozoruji, jak druzí pilně pracují. Pohodlně usazen vydržím celou věčnost zírat na videa, ve kterých někdo například restauruje starý kráječ na chleba, staví úžasný srub v lese, nebo tvoří dioráma z bitvy o Normandii, s úplně malinkým nácíčkem, lezoucím z poklopu napůl rozmašírovaného Tigera. Popřípadě někdo někomu poseče trávník před barákem. Naprosto zdarma.
Sečení gratis je teď mimochodem v onlajnu hodně in. Chlápci s přezdívkami jako Spencer-SB-Moving nebo Tim-The-Lawnmover-Man, podnikají nájezdy na nebohé majitele džunglí, bujících před jejich domky. Klepou jim na dveře a nabízí patřičné zvelebení, jen tak. Vyjevení domácí často překvapeně souhlasí. Neznámý dobrodinec pak řádí kolem jejich domečků a jako o život seče, prořezává, stříhá, hrabe, vyfoukává a někdy dokonce, přisámbůh, barví sluníčkem vyšisovaný trávník speciální barvou na zeleno.
Proč to? Svou snahu si pánové natáčí na video, to pak hezky zrychlí a sestříhají a nechají opentlit nůší internetových reklam. Když je potom u této činnosti bude šmírovat dostatečné množství prokrastinujících lemplů, kteří neví, jak vypadá srp, mohou přijít ke štěstí. Jeden z těch dobrovolníků se dřel celý víkend zdarma, avšak výnosem z reklam si nakonec přišel odhadem na tisíce dolarů. Průměrná taxa za posekání trávy je přitom kolem padesáti dolarů za hodinu, takže z toho byl nakonec slušný kšeft.
„Kšeft“ je ovšem v této souvislosti jaksi nepatřičné slovo, viďte? Je přece určitě dobře, když někdo udělá dobrý čin!
Popravdě ano, v řadě videí tihle pánové skutečně posekali trávu potřebným. Nemohoucím starým dámám, také těm, kteří těch pár set přebytečných dolarů neměli, nebo dokonce sekali u nemovitostí, které byly opuštěné. Takový čin, vykoupený vlastním časem, potem i mozoly, je po zásluze dobrým skutkem.
Na druhé straně jsem však viděl, že zkrášlení bylo nabídnuto také mladému páru se zdravýma rukama, nebo týpkovi, který vypadal, že první flašku načal už před obědem. Tito lidé však měli baráky obrostlé takovým pralesem, že by v něm po setmění ani Mauglí netrefil od vchodu k brance. Více než o pomoc šlo tedy o výzvu pro mistry sekaček, jak dobře takovou džungli přemohou a jak atraktivní potom jejich videa budou. Byznys.
Dalším aspektem je samotný akt darování. Je správné někomu jen tak něco dát? Zaťukat na dveře a „Hele, ostříhám vám trávník.“? To je ale hloupá otázka, viďte? Tak přidám jinou. Kdo ho tomu nemohoucímu seniorovi ostříhá za dalšího půl roku? A kdo vysvětlí tomu násoskovi, že žádné další příště už nebude, a pečení holubi do huby dolétali? Ono pomoci bližnímu je bohulibé, ovšem je ta pomoc i smysluplně udržitelná? Jaké to je například být vytažen na chvilku z bahna, trochu se nadechnout a pak tam být zase hozen zpět? Z těchto důvodů nemusí být náhodné ostříhání trávníku vždy to pravé ořechové.
Zdá se, že hranice mezi charitou a kšeftem, dobrým úmyslem a ještě lepším kalkulem jsou tenké a ošemetné. Na jedné straně se z dobrého skutku stala, pardon my French, zneužitá děvka, a to je špatně. Došlo k degradaci pomoci. Na druhé straně však to skutečně pomohlo řadě lidí, a to je dobře. Logicky to pak vede k otázce, jak se my muži, kteří zíráme na práci druhých, můžeme zapojit. Místo pouhého zírání jsem se rozhodl přijmout nová opatření a více pomáhat. Zrušil jsem předplatné na HBO Max (sorry, kdybych měl Netflix, tak bych zrušil Netflix, jenomže tohle jsem udělal před rokem) a rozdělil jsem ty peníze na pravidelné příspěvky pro Charitu, Člověka v tísni a Fond ohrožených dětí. Málo? Jak se to vezme – po roce to bude víc, než jsem dával v jiných letech.
Dnešní opruzi: ten pán, co tak moc dobře věděl a pamatoval si, jak bylo za komunistů dobře, jídlo bylo chutné, levné, zdravé…
Dnešní andělé: asi ten, jak se mi ho podařilo ukecat, že kombinace bouřky a mého cyklovýletu není moc fajn, a zařídil mi suchý a bezpečný dojezd.