Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...
