Přeskočit na hlavní obsah

Jaký je nejšťastnější den v životě

Chci-li někoho blíže poznat, zeptám se ho, jaký byl nejšťastnější den v jeho životě. Dozvím se ledasco, skoro pokaždé je to ale v souvislosti s jeho věkem, pohlavím nebo rodinným stavem. Tázaných bylo hodně a zatím nikdo neodpověděl správně. Tedy existuje-li vůbec správná odpověď. Anebo ještě jinak: existuje-li vůbec správná otázka. Jestli se takhle ptát není hloupost. Nebo hřích.


Říkáte si, o čem teď plácám? Že v životě není žádný šťastný den? Ani jeden? Co já vím o tom, co to je například devět měsíců nosit dítě a pak porodit? Co vím o takovém pocitu štěstí? Popravdě, vůbec nic. I když občas vypadám jako březí hroch, mateřskou zkušenost nemám. Ovšem, narození dítěte patří mezi nejšťastnější dny každého rodiče. Naposledy mě o tom přesvědčovala reklama nějaké pojišťovny, takže to zcela jistě musí být pravda. Ti by neriskovali nějakou věc, která by se lidem nelíbila. Reklamy musí hezky drnkat na city a říkat věci, co jsou „jasná pravda“ a co se zkrátka líbí.

Máme tu tedy narození dítěte. Nejšťastnější den v životě každého rodiče. A pak třeba přijde i druhé dítě. A zcela logicky je to zase nejšťastnější den každého rodiče. Moment. Nejšťastnější den je jen jeden, zrovna jako je nejvyšší hora na světě jen jedna. Mount Everest, 8848 metrů nad mořem. Cokoli dalšího je druhé, menší, méně významné, méně šťastné. A pak je tu prvorozený Pepíček Novák, 51 cm, 3400 gramů, zdravě řvoucí. Cokoli dalšího, bude-li tedy v dynastii Nováků někdo další, je už „jen ten druhý“.

Tohle se zkrátka nedá uhrát. Nedá se to rozdělit. Nej- je vždy jen jeden. A otázka zněla jasně, který to je. Budeme-li řešit už jen dilema dvou nejšťastnějších dnů narození dvou dětí, otázka jiných nejšťastnějších dnů života vedle toho trochu pobledne. Je to snad den prvního rande, dosažení dospělosti, maturity, promoce, svatby, povýšení, dalšího povýšení, soulože desetiletí, ještě jednoho povýšení, prvního rozvodu, druhé svatby, narození prvního vnoučete, ukončení výkonu trestu v nápravně výchovném zařízení, den ukončení první úspěšné chemoterapie, třetí manželství, ukončení druhé úspěšné chemoterapie, zděděný statek s lesem a rybníkem, abiturientský večírek po padesáti letech bez poloviny spolužáků a bez plen, zlatá svatba nebo snad stovka na
narozeninovém dortu. Co myslíte, který z nich byl ten nejšťastnější den?

Pesimista by odpověděl, že žádný. Optimista, že jich ještě spousta bude. Buddhista, že je to každý okamžik našeho bytí. Naštvaná matka by mi ještě jen tak z principu nezapomněla to první dítě, zatímco mladý, zdravý, svobodný frajer bez závazků, který si v sázkové kanceláři přebírá padesát milionů, by si nejspíš o nejkrásnějším dni v životě také myslel své. Zrovna jako chlap, co by právě teď vstal z invalidního vozíku anebo strojvedoucí, který úspěšně přibrzdil rychlík na přejezdu před sebevražedným kamioňákem.

Na svou otázku jsem dostal různé odpovědi. Od jednoznačných, přímočarých a jednoduchých až po přiznání, že tázaný prostě neví. A to včetně přiznání několika matek. Nejvíce váhavé a přemýšlivé odpovědi jsem dostal od lidí, kterých si vážím a mám je rád. Vypadá to tak, že život je sled mnoha dní, dlouhá přímka od kolébky do hrobu, do které nejde jen tak zapíchnout špendlík a říct, že nejšťastnější den se nachází právě zde. Život nepoznáš, dokud ho neprožiješ. A když prožiješ, už jsi po smrti.

Myslím si, že když na to přijde, snad správná odpověď je, že nejšťastnější den našeho života není. Protože každý je šťastný, nejšťastnější. Když se probudíš, žiješ. To je to největší štěstí, když ti sladký hlásek uvnitř tebe sama hned po ránu laskavě sdělí, že svět je v pořádku a popřeje ti krásný den. Zbytek je na tobě. Ne snad, že bys nějak mohl to, co přijde, stoprocentně ovlivnit. Ale můžeš to stoprocentně přijmout. Třeba teď by mi úplně stačilo, kdyby mě přestalo bolet břicho poté, co jsem se přejedl čokoládovým dortem. Sice moc dobrým, ale také moc přejedl. Tak trochu si splasknout. To by byl také moc šťastný den!


Dnešní opruzi: ten hejhula z Facebooku, co díky slovíčku „premiér“ označil můj předchozí příspěvek za politickou reklamu. Premiér! Premiér! Premiér! Nabouchej si ho do trenýrek, cenzore cenzorská.

Dnešní andělé: ten sladký hlásek uvnitř nás, co hned po ránu zašeptá, že je vše v pořádku a že začíná nejšťastnější den našeho života. Občas ho také zaslechnu.

Přečtěte si další zápisky

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...

Chodník se v zimě nemyje, nečeše, ani se neholí

S blížící se zimou, náledím a sněhem přibývá kvalifikačních kol na olympijskou disciplínu „skluz na zadek s dvojitým Salchowem“. To si pak ve zlomku sekundy připomínáte lokaci kostrče a skrz rotující hvězdičky mžouráte na ceduli s výmluvou typu „Chodník se v zimě neudržuje“. Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.