Přeskočit na hlavní obsah

Policistčiny nové šaty

V předvánoční tlačenici mnou po obchodním centru smýkal dav bezohledně sem a tam. Proplul jsem divokými peřejemi kolem absurdní fronty na stříbrné šmoky, minul krám, kde se přes noc kvůli punčochám nechává zavírat Julia Roberts, pak jsem byl přitlačen na výlohu s dámským prádélkem (hlavou mi v ten moment problesklo mé o čtyřicet let mladší já, tisknoucí stejný čumák na výlohu s vláčky) až mě nakonec přílivová vlna koupěchtivých vyvrhla na kruhovém objezdu v samém srdci galerie, kde to docela hezky voní a šustí jemné látky.


Tam jsem ji zahlédl – malou disharmonii v předvánoční náladě chrámu konzumu. Zahlédl jsem dámu s krátkými blond vlasym nesměle vyčuhujícími zpod služební čepice, v lehce neforemné tmavomodré uniformě, šedých kalhotách, v pevnějších botách, do kterých by Popelka mohla skočit snožmo, a pořádnou pistolí u pasu. Policistka tedy nevypadala jako strašák do zelí, ale v té uniformě jí to zároveň jaksi neslušelo. Není divu. Vypadala tvrdě až nežensky, ať už si tady o emancipaci a genderových stereotypech budeme povídat cokoli.

Stála pevně rozkročena, ruce v bok a palce za opaskem, avšak nikoli směrem k davu. Stála otočena směrem do obchodu, těsně před vystavenou figurínou s červenými večerními šaty. Překrásnými šaty.  Stála a uprostřed té vřavy snila. Služba-neslužba, teď se tu flákala malá holčička a dychtivě zírala na princeznovské šaty. Přišlo mi to až nepatřičné. Ten kontrast mezi na jedné straně strohostí až tvrdostí policejní uniformy a na druhé straně jemného dvojitého volánku, krátkých ramínek a roztomilé mašle ve výstřihu šatů křehkých jako okvětní plátky růže. Jako by se zde střetly dva živly, dva principy, dva světy. Skoro jsem až cítil tu chuť svléknout uniformu, obléct si ty šaty a jít tančit a vyzpívat do světa své křehké, něžné já.

Ovšem, co z té scény cítím já, to je jen tipování hadače, pohled pozorovatele zvnějšku.  Co cítila ona, na co myslela, po čem toužila a o čem snila, to už se nedozvím. Oslovil mě ten okamžik, ten malý moment, kdy se potkala tvrďačka s holčičkou. Někdo, kdo je vycvičen, aby když na to přijde, v mžiku nakopal zloduchovi zadek, nasadil mu želízka a nastrkal ho na zadní sedadlo služebního auta, tak ten aby zároveň mohl toužit po věcech jako je být obdivován, milován a cítit se křehce. Líbilo se mi to právo mít touhu a sen, zastavit se, nechat vynořit na hladinu své já. Chtít žít svůj život, nenechat se spoutat tím, kdo zrovna teď jsem, nebo kdo druzí chtějí abych byl, nebo na koho si hraji sám před sebou.

A tak tu všichni stojíme, zmrazeni na malý okamžik, než mě vlna opět stáhne do koryta divoké řeky nakupujících. Stojí tu figurína v krásných šatech. Policistka, která ji pozorně sleduje. Sleduje a možná sní. Kdopak ví o čem. Jestli o tom, co mohla být, měla být, chtěla být, jaký by byl život, kdyby se stalo tohle či onohle, coby se stalo, kdyby si tyhle šaty vzala na sebe… A kousek za ní jsem já. Sleduji figurínu, sleduji policistku. A sním. Kdopak ví o čem. Jestli o tom, jaké je to psát příběhy, co bych mohl být, chtěl být, jaký by byl život, kdyby se stalo tohle či onohle. A kousek za mnou jste vy. Deset, dvacet, sto, tisíc čtenářů. A pozorujete figurínu, policistku a teď už i mě. A také sníte. Kdopak ví o čem?


Dnešní opruzi: Pan lékárník, který se mi snažil prodat co největší balení mastičky, aniž se se zajímal, co vlastně namazat potřebuji. Klidně na mě tlačte, ale nedělejte to tak okatě.

Dnešní andělé: večerní sněžení. Když ve světle pouličního osvětlení snáší sněhové vločky k zemi a všude je klid a mír, to mi pokaždé moc a moc spraví náladu.

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...