Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout?
Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tudíž bych se musel zlobit jen na sebe. Ovšem na to se mám až příliš rád, abych sám sebe utiskoval. Tak jsem se na to zlobení prostě vykašlal.
A v tom to asi bylo. V tom „přestat se zbytečně zlobit“. Jako kdybych povolil nějakou zábranu, přestal Vesmíru zavazet v jeho plánech a už bylo zase dobře. Uklidnil jsem se, a večer si koupil rukavice nové. Hezčí, novější, teplejší, krásně voňavé. A jak už to na počátku ledna bývá, tak byly v akci. Velmi slušné akci, to zase nic proti. Za tuhle kvalitu stály mnohem méně, než jsem počítal. A navíc čekaly tam na věšáčku, úplně poslední v mé velikosti, už jen na mě. Neztratit staré neměl bych takhle výhodně tyhle nové. A popravdě i kdyby se mi ty staré podařilo nějak prodat a doplatit si za nové („upgrade“ se tomu říká), nevyšlo by mě to finančně líp.
Ale to Vesmíru ještě nebylo zadosti. Jestli jsem byl tak hodný nevím, ale poslal mi toho dne ještě několik dalších náplastí. V automatu, zvaným též „plechová máma“, mi kromě čokoládové tyčinky vypadla jako bonus i sýrová bageta. Celkem dobrá sýrová bageta. Našel jsem padesátikorunu. Jo, není to moc, ale s chutí jsem se pro ni ohnul. Není nad to jedním vrzem udělat něco pro zdraví i pro peněženku. Dostal jsem také dobrou cenu na správku podšívky kabátu, který mi paní krejčí navíc jako bonus dozateplila, přišila nové poutko, přešila knoflíky a vůbec ten mantl s homeopatickou příměsí kašmíru báječně „vytunila“. Je dobrá.
A to už vůbec nehledě na to, že známý elektrikář nechtěl za opravu tentokrát vůbec nic s tím, že si rád vyčistil hlavu látáním mých elektrických rozvodů. Pravda, jistou roli v tom asi hrál i ten nový lustr, co jsme ho věšeli, a který pak spadl. Ale on vlastně až tak docela nespadl, ale zůstal viset na těch príma rozvodech, a hele, nerozbil se. A ta pravá holeň, na které mi vyrostla boule jako druhé koleno, když jsem mu pomáhal držet ten lustr, a pak jsem sebou ukázkově jebnul ze židle na zem, tak ta mi do rána také perfektně splaskla, takže si teď úplně frajersky můžu dohopkat po svých na toaletu a zpět. No není to super?
Jak říkám, jeden by se neměl pořád zlobit, že se mu děje nějaké příkoří. Neměl by Vesmíru svým fňukáním překážet v jeho velkolepém plánu, v kterém to s námi myslí dobře, byť je ta cestička lemována občasnými nedorozuměními. Za každou facku nakonec dostaneme dvě pohlazení. Někdy i víc. Za každou ztrátou už na nás číhá nový zisk a za každým šlápnutím do psího hovínka nám už někde jinde pečou dort. Čekám dnes ještě mnoho dobrého!
Dnešní opruzi: Ten bubák, kterému ani dvě rohožky nestačily na to, aby si očistil boty, a "vylepšil" nám společnou chodbu do podoby menší cementárny a pískovny.
Dnešní andělé: Méďa Sněhurka. Jestli je to nějaká šifra? Ano, je to šifra.
Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tudíž bych se musel zlobit jen na sebe. Ovšem na to se mám až příliš rád, abych sám sebe utiskoval. Tak jsem se na to zlobení prostě vykašlal.
A v tom to asi bylo. V tom „přestat se zbytečně zlobit“. Jako kdybych povolil nějakou zábranu, přestal Vesmíru zavazet v jeho plánech a už bylo zase dobře. Uklidnil jsem se, a večer si koupil rukavice nové. Hezčí, novější, teplejší, krásně voňavé. A jak už to na počátku ledna bývá, tak byly v akci. Velmi slušné akci, to zase nic proti. Za tuhle kvalitu stály mnohem méně, než jsem počítal. A navíc čekaly tam na věšáčku, úplně poslední v mé velikosti, už jen na mě. Neztratit staré neměl bych takhle výhodně tyhle nové. A popravdě i kdyby se mi ty staré podařilo nějak prodat a doplatit si za nové („upgrade“ se tomu říká), nevyšlo by mě to finančně líp.
Ale to Vesmíru ještě nebylo zadosti. Jestli jsem byl tak hodný nevím, ale poslal mi toho dne ještě několik dalších náplastí. V automatu, zvaným též „plechová máma“, mi kromě čokoládové tyčinky vypadla jako bonus i sýrová bageta. Celkem dobrá sýrová bageta. Našel jsem padesátikorunu. Jo, není to moc, ale s chutí jsem se pro ni ohnul. Není nad to jedním vrzem udělat něco pro zdraví i pro peněženku. Dostal jsem také dobrou cenu na správku podšívky kabátu, který mi paní krejčí navíc jako bonus dozateplila, přišila nové poutko, přešila knoflíky a vůbec ten mantl s homeopatickou příměsí kašmíru báječně „vytunila“. Je dobrá.
A to už vůbec nehledě na to, že známý elektrikář nechtěl za opravu tentokrát vůbec nic s tím, že si rád vyčistil hlavu látáním mých elektrických rozvodů. Pravda, jistou roli v tom asi hrál i ten nový lustr, co jsme ho věšeli, a který pak spadl. Ale on vlastně až tak docela nespadl, ale zůstal viset na těch príma rozvodech, a hele, nerozbil se. A ta pravá holeň, na které mi vyrostla boule jako druhé koleno, když jsem mu pomáhal držet ten lustr, a pak jsem sebou ukázkově jebnul ze židle na zem, tak ta mi do rána také perfektně splaskla, takže si teď úplně frajersky můžu dohopkat po svých na toaletu a zpět. No není to super?
Jak říkám, jeden by se neměl pořád zlobit, že se mu děje nějaké příkoří. Neměl by Vesmíru svým fňukáním překážet v jeho velkolepém plánu, v kterém to s námi myslí dobře, byť je ta cestička lemována občasnými nedorozuměními. Za každou facku nakonec dostaneme dvě pohlazení. Někdy i víc. Za každou ztrátou už na nás číhá nový zisk a za každým šlápnutím do psího hovínka nám už někde jinde pečou dort. Čekám dnes ještě mnoho dobrého!
Dnešní opruzi: Ten bubák, kterému ani dvě rohožky nestačily na to, aby si očistil boty, a "vylepšil" nám společnou chodbu do podoby menší cementárny a pískovny.
Dnešní andělé: Méďa Sněhurka. Jestli je to nějaká šifra? Ano, je to šifra.