Je druhého ledna brzy ráno. Od výbuchu poslední silvestrovské petardy uplynulo necelých třicet hodin a podle průzkumů už pět tisíc Čechů stihlo porušit svá novoroční předsevzetí. Každou hodinu jich přibude dalších dvě stě, kteří si už zapálili „jen jednu“ cigaretku, dají pivko navíc, vynechají další lekci angličtiny, protože v práci byl dnes šílený frmol, jak jinak, těch deset večerních kliků přesunou na ráno a vůbec neudělají cokoli z toho co chtěli, protože, důvod se vždy nějaký najde.
Takhle to bude pokračovat a narůstat dále a dále, dokud někdy mezi lednem a únorem počet nešťastníků, kteří sami sobě dobrovolně něco slíbili, ale absolutně to nesplnili, nevystoupá na čtvrt milionu. Dobrá zpráva je, že oproti nim bude stát bezmála dalšího čtvrt milionu šťastlivců, kteří se na konci ledna budou těšit z toho, že zatím dodrželi vše, co si předsevzali. A někde mezi těmito dvěma póly budou čtyři miliony těch, kteří svá předsevzetí, jak se říká, prozatím „nějak pytlíkují“.
Sám jsem patříval spíše mezi ty pytlíkáře. Něco mi vycházelo více, něco jaksi ne. Not great, not terrible („žádná sláva, žádná hrůza“), chtělo by se trochu hořce dodat, ale to si na druhé straně říkali (minimálně v umělecké licenci v seriálu HBO) i tehdy, když Rusům blafl Černobyl. Ovšem tam to vydrželi jen chvilku, než se dozvěděli celou pravdu. Pak se, tváří v tvář jedné z největších katastrof té velké a nešťastné země, začali křižovat i ti nejzavilejší komunisté.
Přemýšlel jsem, čím to, že na Silvestra si dokážeme tak skvěle nastavit laťku a již o několik hodin později epicky selhat (pamatuji, jak jsem si jednou zapálil už na Nový rok, protože jsem to „už nemohl vydržet“). Jedna z teorií je, že ten příslib, to předsevzetí, člověk dává lehkovážně s tím, že to vypadá moc hezky. Že by sice rád, ale někde v koutku duše tomu sám vlastně moc nevěří. Jen se utěšuje nebo dokonce opájí tou představou, že letos konečně udělá v životě ohromný skok, a bude už definitivně šťastný. A někdy tomu člověk i věří a chtěl by, ale naloží si toho zase tolik, že tu tíhu zkrátka neunese.
Je to pár let nazpátek, co jsem radikálně proškrtal svá novoroční předsevzetí. Pytlíkovat něco nemá moc smysl. Not great. Terrible. Vyházel jsem ty zásadní a „povinné“ položky jako “zhubnu“, „přestanu kouřit“ (vyplnil jsem si je jindy a jinak) a místo nich dosadil něco hezkého, co jsem opravdu celým srdcem chtěl a udělalo by mi to radost. V mých seznamech předsevzetí se proto tehdy objevily věci jako „letos navštívím alespoň jednu cizí metropoli“, „naučím se jezdit na inlinech“ nebo „budu se víc smát“. A dodržel jsem to. Kde, kde je psáno, že předsevzetí musí bolet, že to musí být radost z námahy, a ne radost z radosti? A hlavně jsem si jich nedával moc.
Šlo to dobře, ta nová předsevzetí. Během pár let jsem postoupil z kategorie „pytlíkáři“ do kategorie „pytlíkáři+“, což v řeči ratingových agentur znamená, že když to takhle půjde dál, budu se moci dostat i do kategorie „supermani-“. A mohl jsem postupně přitlačit. Letos mám proto na seznamu „budu víc v klidu“, „budu vděčný za vše dobré“, “místo abych se zlobil, zkusím se tomu zasmát“ a nakonec „jeden každý den udělám třeba i jen drobnost, do které se mi až tak moc nechtělo“. Not great, not terrible? Povím si to na Silvestra. Tuším, že kouzlo je v tom užít si to dalších 364 dní. Užít, ne přežít…
Dnešní opruzi: soused, který prudil s hlasitou muzikou po celý Nový rok. Nakonec jsem si řekl, že je asi chudák hluchý a nechal to být.
Dnešní andělé: Sergej Jakušev a jeho obrázky zvířátek, které mi pokaždé připomenou, že mám být více v klidu a být vděčný za všechno dobré a jak jsem je před Silvestrem pověsil, i když jsem byl unavený a moc se mi už nechtělo a pak jsem z toho měl radost.
Sám jsem patříval spíše mezi ty pytlíkáře. Něco mi vycházelo více, něco jaksi ne. Not great, not terrible („žádná sláva, žádná hrůza“), chtělo by se trochu hořce dodat, ale to si na druhé straně říkali (minimálně v umělecké licenci v seriálu HBO) i tehdy, když Rusům blafl Černobyl. Ovšem tam to vydrželi jen chvilku, než se dozvěděli celou pravdu. Pak se, tváří v tvář jedné z největších katastrof té velké a nešťastné země, začali křižovat i ti nejzavilejší komunisté.
Přemýšlel jsem, čím to, že na Silvestra si dokážeme tak skvěle nastavit laťku a již o několik hodin později epicky selhat (pamatuji, jak jsem si jednou zapálil už na Nový rok, protože jsem to „už nemohl vydržet“). Jedna z teorií je, že ten příslib, to předsevzetí, člověk dává lehkovážně s tím, že to vypadá moc hezky. Že by sice rád, ale někde v koutku duše tomu sám vlastně moc nevěří. Jen se utěšuje nebo dokonce opájí tou představou, že letos konečně udělá v životě ohromný skok, a bude už definitivně šťastný. A někdy tomu člověk i věří a chtěl by, ale naloží si toho zase tolik, že tu tíhu zkrátka neunese.
Je to pár let nazpátek, co jsem radikálně proškrtal svá novoroční předsevzetí. Pytlíkovat něco nemá moc smysl. Not great. Terrible. Vyházel jsem ty zásadní a „povinné“ položky jako “zhubnu“, „přestanu kouřit“ (vyplnil jsem si je jindy a jinak) a místo nich dosadil něco hezkého, co jsem opravdu celým srdcem chtěl a udělalo by mi to radost. V mých seznamech předsevzetí se proto tehdy objevily věci jako „letos navštívím alespoň jednu cizí metropoli“, „naučím se jezdit na inlinech“ nebo „budu se víc smát“. A dodržel jsem to. Kde, kde je psáno, že předsevzetí musí bolet, že to musí být radost z námahy, a ne radost z radosti? A hlavně jsem si jich nedával moc.
Šlo to dobře, ta nová předsevzetí. Během pár let jsem postoupil z kategorie „pytlíkáři“ do kategorie „pytlíkáři+“, což v řeči ratingových agentur znamená, že když to takhle půjde dál, budu se moci dostat i do kategorie „supermani-“. A mohl jsem postupně přitlačit. Letos mám proto na seznamu „budu víc v klidu“, „budu vděčný za vše dobré“, “místo abych se zlobil, zkusím se tomu zasmát“ a nakonec „jeden každý den udělám třeba i jen drobnost, do které se mi až tak moc nechtělo“. Not great, not terrible? Povím si to na Silvestra. Tuším, že kouzlo je v tom užít si to dalších 364 dní. Užít, ne přežít…
Dnešní opruzi: soused, který prudil s hlasitou muzikou po celý Nový rok. Nakonec jsem si řekl, že je asi chudák hluchý a nechal to být.
Dnešní andělé: Sergej Jakušev a jeho obrázky zvířátek, které mi pokaždé připomenou, že mám být více v klidu a být vděčný za všechno dobré a jak jsem je před Silvestrem pověsil, i když jsem byl unavený a moc se mi už nechtělo a pak jsem z toho měl radost.