Přeskočit na hlavní obsah

Novoroční předsevzetí: not great, not terrible

Je druhého ledna brzy ráno. Od výbuchu poslední silvestrovské petardy uplynulo necelých třicet hodin a podle průzkumů už pět tisíc Čechů stihlo porušit svá novoroční předsevzetí. Každou hodinu jich přibude dalších dvě stě, kteří si už zapálili „jen jednu“ cigaretku, dají pivko navíc, vynechají další lekci angličtiny, protože v práci byl dnes šílený frmol, jak jinak, těch deset večerních kliků přesunou na ráno a vůbec neudělají cokoli z toho co chtěli, protože, důvod se vždy nějaký najde.


Takhle to bude pokračovat a narůstat dále a dále, dokud někdy mezi lednem a únorem počet nešťastníků, kteří sami sobě dobrovolně něco slíbili, ale absolutně to nesplnili, nevystoupá na čtvrt milionu. Dobrá zpráva je, že oproti nim bude stát bezmála dalšího čtvrt milionu šťastlivců, kteří se na konci ledna budou těšit z toho, že zatím dodrželi vše, co si předsevzali. A někde mezi těmito dvěma póly budou čtyři miliony těch, kteří svá předsevzetí, jak se říká, prozatím „nějak pytlíkují“.

Sám jsem patříval spíše mezi ty pytlíkáře. Něco mi vycházelo více, něco jaksi ne. Not great, not terrible („žádná sláva, žádná hrůza“), chtělo by se trochu hořce dodat, ale to si na druhé straně říkali (minimálně v umělecké licenci v seriálu HBO) i tehdy, když Rusům blafl Černobyl. Ovšem tam to vydrželi jen chvilku, než se dozvěděli celou pravdu. Pak se, tváří v tvář jedné z největších katastrof té velké a nešťastné země, začali křižovat i ti nejzavilejší komunisté.

Přemýšlel jsem, čím to, že na Silvestra si dokážeme tak skvěle nastavit laťku a již o několik hodin později epicky selhat (pamatuji, jak jsem si jednou zapálil už na Nový rok, protože jsem to „už nemohl vydržet“). Jedna z teorií je, že ten příslib, to předsevzetí, člověk dává lehkovážně s tím, že to vypadá moc hezky. Že by sice rád, ale někde v koutku duše tomu sám vlastně moc nevěří. Jen se utěšuje nebo dokonce opájí tou představou, že letos konečně udělá v životě ohromný skok, a bude už definitivně šťastný. A někdy tomu člověk i věří a chtěl by, ale naloží si toho zase tolik, že tu tíhu zkrátka neunese.

Je to pár let nazpátek, co jsem radikálně proškrtal svá novoroční předsevzetí. Pytlíkovat něco nemá moc smysl. Not great. Terrible. Vyházel jsem ty zásadní a „povinné“ položky jako “zhubnu“, „přestanu kouřit“ (vyplnil jsem si je jindy a jinak) a místo nich dosadil něco hezkého, co jsem opravdu celým srdcem chtěl a udělalo by mi to radost. V mých seznamech předsevzetí se proto tehdy objevily věci jako „letos navštívím alespoň jednu cizí metropoli“, „naučím se jezdit na inlinech“ nebo „budu se víc smát“. A dodržel jsem to. Kde, kde je psáno, že předsevzetí musí bolet, že to musí být radost z námahy, a ne radost z radosti? A hlavně jsem si jich nedával moc.

Šlo to dobře, ta nová předsevzetí. Během pár let jsem postoupil z kategorie „pytlíkáři“ do kategorie „pytlíkáři+“, což v řeči ratingových agentur znamená, že když to takhle půjde dál, budu se moci dostat i do kategorie „supermani-“. A mohl jsem postupně přitlačit. Letos mám proto na seznamu „budu víc v klidu“, „budu vděčný za vše dobré“, “místo abych se zlobil, zkusím se tomu zasmát“ a nakonec „jeden každý den udělám třeba i jen drobnost, do které se mi až tak moc nechtělo“. Not great, not terrible? Povím si to na Silvestra. Tuším, že kouzlo je v tom užít si to dalších 364 dní. Užít, ne přežít…


Dnešní opruzi: soused, který prudil s hlasitou muzikou po celý Nový rok. Nakonec jsem si řekl, že je asi chudák hluchý a nechal to být.

Dnešní andělé: Sergej Jakušev a jeho obrázky zvířátek, které mi pokaždé připomenou, že mám být více v klidu a být vděčný za všechno dobré a jak jsem je před Silvestrem pověsil, i když jsem byl unavený a moc se mi už nechtělo a pak jsem z toho měl radost.

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...