Z palubního rozhlasu na spoji nejmenovaného železničního dopravce se ozvalo nejprve zakašlání a pak rozhodné ujištění, že cestující si stále ještě nemohou sundat respirátory a kdo tak učiní, bude vyloučen z přepravy a to třeba i s pomocí policie. Představoval jsem si, jak po zuby ozbrojení pochopové odvádí nebezpečného provinilce za lokomotivu a pak následuje tlumený výstřel a tupé žuchnutí těla do příkopu. Abychom si rozuměli: jsem spíše pro ochranu než volnost, ať už s tím souhlasíte nebo ne, a nošení respirátorů a roušek mi proto spíše nevadí. Vadí mi bezohlednost, hloupost a sobeckost.
Seděli jsme v tom kupé tři. Já, jedna sympatická dáma naproti a u okna mladá slečna, taková ta malá šedivá myška, co si jí sotva všimnete. Všichni jsme byli patřičně orespirátorováni, jak jinak. Reproduktor dochrchlal své temné hrozby a my pokývali hlavou, jako že je to sice malinko přehnané, ale nakonec to chápeme, respektujeme a vlastně dobře tak. Alespoň jsem tak usuzoval z absence vypoulených očí, kroucení hlavou nebo opakovaného syčení slůvka „šikriste“. Ostatně ten přepravce své varování nehlásil jen tak o své vůli, z plezíru, ale protože musel, ve všeobecném zájmu. Cítil jsem v tom zkrátka jakýsi souhlas a odevzdání, konsenzus našeho kupé ve věci vyššího principu. A pak si slečna u okna svůj respirátor jednoduše sundala a už nenasadila.
Popravdě on jen málokdo dokáže sníst zeleninový salát s kuřecími nugetky a výrazným česnekovým dresingem s respirátorem na puse. Malé kupátko se v tu ránu zaplnilo intenzivním smrádkem, který by za vůni dokázal označit jen strávník samotný, zatímco zbytku osazenstva se unisono zhoupnou žaludky. Stalo se zkrátka to, co pokaždé: slečna odpálila pěknou smradobombu. V kupé to prostě funguje spolehlivě s téměř jakýmkoli jídlem, snad kromě buchet od maminky. Nejhorší jsou smažené příšernosti s asijským čímkoli, ze kterých olej ještě stříká, pokračuje to zdánlivě decentními sendviči s variací na leklého tuňáka a končí to osmahnutými kousky mrtvých slepic s lehce tlející zeleninou, česnekem a majonézou ve složení, které prostě nechcete znát. Zakroutil jsem hlavou, vypoulil oči, otevřel dveře do chodbičky a vysyčel do ní jedno „šikriste“.
Hele, já tomu na druhé straně docela rozumím, vždyť jsem odsud. Česká cestovní gultúra je postavená na gáblíku. Jakmile sebou našinec plácne na sedadlo vlaku na štrece delší než dvě zastávky, vybalí řízek. Že to smrdí sice tuší, ale dokáže to vytěsnit. To přece není jeho problém, jíst se může, ono se ve vlaku vždycky jedlo, víme? To je mimochodem argument k zulíbání, to „se vždycky“; on se také třeba svého času vždycky vyléval nočník z okna rovnou na ulici, víme? Spolucestující nechť pak strávníkovi laskavě nezávidí a zasmrádnou si to tady vlastním gáblíkem (nebo nočníkem). Neměli být tak blbí, mohli se také zásobit na cestu. To by tak hrálo, ještě se ostatních dovolovat a doprošovat, jestli vadí nebo nevadí. Mám právo se najíst. Mám právo konzumu! A respirátor? No ten přece musí dolů, když se baští, dá rozum. Nebo snad chcete, aby člověk během těch dvou a půl hodin z Brna do Ostravy pošel hlady, rovnou tady v tom kupé? Absurdní komedie, viďte?
Přesuňme se teď do jiného kupé, které má takovou zvláštní vlastnost, že se do něj vleze celý svět. Na sedadlech se v něm mačkají tři Číňané, dva Američané a po jednom Ind, Rus, Japonec a takový trochu menší Němec. Zrovna odpálili své CO2 smradobomby a přidusili celé kupé. Pod sedadly, ve škvírách mezi nimi, za záclonkami, pod rohožkou, v nosičích na zavazadla, u stropu, pod koberečkem, ve světlech, topení a ventilačních průduších se pak zoufale tísní zhruba další dvě stovky národů, které tvoří zbývajících čtyřicet procent místních smradobomb. V tomto kupé se už nedá dýchat a všichni se dusí. Ozývají se hlasy, že tohle není v pořádku, pořádají se konference, klimastávky a sepisují protokoly, otevírají se okénka a tak vůbec, jenže běda jak někomu sáhneš na jeho kung pao, steak, čočku s fazolema, pirožek, suši nebo trochu menšího vuřta. Hele, já tomu docela rozumím, vždyť ta naše světová gultúra je postavená na růstu a na spotřebě…
Dnešní opruzi: jestli existuje nějaký „všemocný vládce všech osobních vah“, pak je dnešní opruz on. Včera jsem tvrdě makal a skoro nežral, a co z toho mám? No co to bylo ráno na tom displeji?!
Dnešní andělé: ten který mi pomohl poskládat stavebnici z IKEA aniž bych (výrazněji) poškodil sebe nebo ten nebohý kus nábytku.