Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsem nepotkal královnu

Bylo to prvního října 2018, chvilku před obědem. "Buckingham Palace, please," nahlásil jsem taxikáři a rozvalil se na zadním sedadle. Nepošlapu přece za královnou pěšky. Taxikář mě vysadil na kruháči u Constitution Hill a Wellingtonova oblouku, protože dál už to nešlo, alespoň pro běžné smrtelníky ne. Zvlášť pak pro ty, kteří se předtím kochali v Britském muzeu a nekoukali po hodinkách. Bůh suď, jestli dnešní přehlídkovou parádu nějak stihnu. 


Sotva jsem vylezl z taxi, vyšikanoval mě jeden veledůležitý policista, jak jsem si jen dovolil blokovat kružák, když tudy za chvilku poklape královská jízdní garda. Snažil jsem se sice ukázat žalovným prstíčkem na řidiče taxi, ale ten filuta už byl dávno fuč. Polda si pak ode mne nechal mým těžkým hanáckým přízvukem třikrát zopakovat slůvko „palace“, aby pak nad tím zvukem pokaždé neuvěřitelně zhnuseně zakroutil hlavou. Nakonec mi však tento nadutec přeci jen dovolil vyfotit si vojáčky na koníčcích z takové blízkosti, o jaké se davům před královským palácem ani nesnilo. 

To bylo asi nejblíž, co jsem ke královně měl, a zároveň to bylo jediné setkání s ryzím, pardon my French, šuldou, v celém UK. Samozřejmě dostat tyhle dva tímto způsobem do jedné věty je mírně řečeno neomalenost. Na druhé straně tyto dva póly dobře ilustrují můj pocit, pravda založený na pouhých několika dech pobytu v jejich zemi, z Britů jako takových. Až na tuhle výjimku jsem měl totiž velmi dobrý dojem z "místních", a tím nemám na mysli jen dročkaře a prodavače. Myslím, že monarchie a královna nějakým zvláštním způsobem formovaly jejich chování, a to pak mělo téměř vždy tón jisté noblesy, nebo alespoň její špetky. 

Možná si to příliš idealizuji, ale přišlo mi jakoby se ta důstojnost a kultivovanost Jejího Veličenstva skutečně rozlévala v podobě blahého vlivu z Buckinghamského paláce do přilehlých částí Londýna, aby nakonec doběhla, v podobě malých pramínečků, až do toho posledního městečka v nejzapadlejším koutu Spojeného království. Zdá se mi rovněž, že toto lze vysledovat i v jiných krajinách a z jejich hlav států, ovšem v případě třeba té naší musím bohužel konstatovat naneštěstí. U nás se totiž z Hradu rozlévá pravý opak, v podobě stoky uvozdřeného buranství. Královna bude Britům chybět. A nám také.  



Dnešní opruzi: telefonní operátor, který mi ve dvě v noci odeslal SMS s potvrzením přijaté platby za jejich služby. Ano, bez této informace bych skutečně neusnul. Vlastně se mi pak nepodařilo znovu usnout ani s touto informací.
Dnešní andělé: někdy stačí zdánlivě málo. Třeba že vylezeš u postele, ve které s tebou neležely i noční můry, a pak ti někdo milý zavolá, a doopravdy se zajímá, jak se dnes máš.

Přečtěte si další zápisky

Sdílíte kraviny a cvrkáte si u toho do textilu

Milí facebookoví a emailoví sdíleči libovolného věku a pohlaví, mám na vás prosbu: nekažte sobě i nám život tím, že budete šířit kraviny o tom, jak bylo dřív lépe, ale teď to jde od desíti k pěti, a že se celý svět zbláznil. Nebylo líp, nikdy ne tak jako v posledních letech, dokonce  i přes kotrmelce typu Covid. Proto jsem si vzal na paškál jeden z vylhaných emailů na téma „jde to do kopru“, a rozebral ho hezky větu po větě. Ukázalo se, že co na počátku vypadalo jako vtipný popis reality, je ve skutečnosti hloupá lež. Kilo rohlíků stojí 59 korun, kilo mražené kachny jen 39 ❌ Nepravda: rohlík váží 40 g, tedy 25 kusů do kila, reálně je 1,90 Kč za kus, tedy 47,50 Kč za kilo. Cena byla nastřelena o čtvrtinu výše. Vedle toho mražená kachna dokonce i v akci nestojí (20.6.2021) méně než 75 Kč, tedy naopak její cena byla pro účely tohoto „srovnání“ sražena na téměř polovinu. To se nám to srovnává, když nám lidi věří, ale neprověřují… [ Rohlík ] [ Kachna ]  Brambory jsou dražší jak ban...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...