Přeskočit na hlavní obsah

Zdražujte si, ale nedělejte z nás blbce

Míval jsem tuze v oblibě čistič skel, který byl levný a účinný. Fungoval krásně, přičemž celá jeho alchymie spočívala v tom, že měl správný poměr vody a lihu. Ano, to je vše. Mezi nejlépe hodnocené čističe skel na trhu patří ty, které jsou složeny výhradně z vody a lihu. Recept je snadný: na jeden kýbl vody jedna flaška denaturáku a po lžičce tajných ingrediencí na barvu a vůni. Protřepat, zamíchat, cenu surovin vynásobit pěti až deseti, podle barevnosti etikety, a šup s tím na regály. 


Leta jsem ho kupoval, když byl v akci tak křečkoval zásoby, a náramně si ho pochvaloval. Až do včerejška. To jsem se po dlouhé době stavil v kamenném obchodu s tím, že naberu dalších pár litrů. Nakonec jsem vzal jeden jediný. Cena kouzelného čističe se totiž od posledně vyhoupla nahoru bratru o polovinu, na rozdíl od mé výplaty. Přípravek, pravda, doznal jistých změn a vylepšení. Například už není modrý, ale čirý. To by vysvětlovalo ten nový přídomek „natural“ a čtyřlístky kolem. Jednoduše z receptu škrtli barvivo. Rovněž tak pocitově méně intenzivní vůně zavdává důvody ke spekulaci o nižším podílu lihu.

Chápu, chápu, doba je přeci zlá. Covid, krize, válka a vůbec. Zdražují vstupy, energie, mzdy, řádí inflace. Co jiného pak zbývá nebohému výrobci? Inu nic než uvést na trh nový produkt se starým receptem: vezmi cenu surovin, ještě o trochu víc to nařeď, vynásob to jako pokaždé pěti až deseti a šup s tím do regálu. Kšeft musí být, zisky nesmí klesat a akcionáři si musí přijít na své. Vše musí být jako dřív. Rozuměno?

Rozuměno. Vycepován aktuální mediální smrští o tom, jak budeme muset všichni se vším šetřit, seznámil jsem se s cenami technického lihu a těmi nejlepšími recepty na domácí čističe skel. Myslím, že si budu schopen za tu pětinu ceny vyrobit vlastní. Láhev s rozprašovačem z původního přípravku si s dovolením ponechám i pro ten můj nový. Přeplatil jsem ji vážně mockrát. 

Jistěže nejde doma vyrobit všechno a vždy, to je nesmysl. Na druhé straně armáda domácích kutilů, sešikovaná pod odkazem Přemka Podlahy, pravděpodobně ještě dokáže překvapit tím, co všechno si dokáže odpustit, nahradit a samodomo vyrobit. Ty lidičky úplně na spodku byznysového potravního řetězce totiž chápou nejlépe, že ne vše musí být jako dřív a dost možná ještě dlouho ani nebude. A pokud je žralokům jedno, čím, se bude živit plankton, platí to i obráceně. Tenhle vzkaz se teď jako bumerang vrací zpět nahoru.


Dnešní opruzi: definitivně ta paní, která by se ráda stala senátorkou, „aby si hned ve dveřích pořádala o imunitu“, jak se bezelstně vyjádřila k celému národu na kameru hnedle po prvním kole voleb.
Dnešní andělé: jedna budoucí velká parádnice, která mě poprvé správně identifikovala jako „dědu“, kterýmžto vyjádřením mi udělala jak jinak než velkou radost.

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...