Rozmohl se nám tu takový nešvar. Virální pamflet, nabádající k tomu, abychom zdravotníky během pandemie příliš nelitovali a nepřikrmovali. Přece si tu práci dobrovolně vybrali, jsou za ni královsky placeni na přesčasech a navíc, navíc mají jídlo za pakatel! Ježkovy ledvinky, tak to jídlo za pakatel mě málem rozplakalo závistí. Podle autora je pak vedle zdravotníků například takový řidič kamionu vlastně ještě větší chudák, protože dělá až patnáct hodin denně, šest dní v týdnu, a stravuje se, cituji, „na prochcaných parkovištích“. Asi moc nepřekvapí, že autor příspěvku, který se dočkal nečekaně velkého sdílení na Facebooku, je kamioňák.
Pravda, každý jsme si kdysi dobrovolně vybrali, co budeme chtít dělat. Teď nás to s jistou dávkou štěstí slušně živí a možná i baví. Ti šťastnější z nás pak mají i pocit, že jejich práce dává smysl. Horší varianta je, že jiné zase práce nebaví, živí všelijak, smysl v ní nevidí žádný a ten plný nočník frustrací pak nepravidelně vylévají na svůj Facebook. To je osud, který však můžeme sami přeci jen alespoň trochu ovlivnit. Chovám proto respekt k někomu, kdo pár let studoval vysokou školu, nebo také dvě, pak musel dlouho získávat praxi a dnes pomáhá s maximálním nasazením zachraňovat lidské zdraví a životy. Ovšem na druhé straně ani šmahem nehodnotím někoho, kdo si několik týdnů dělal řidičák C, nebo také C+E, pak musel několik let získávat praxi a dnes může s maximálním nasazením pendlovat mezi fabrikou a velkoskladem.
Naopak. Mám totiž mezi spolužáky a vrstevníky v našem městečku jak ty doktory, tak i ty kamioňáky. Ono fajn chlapy, zrovna jako úplné blbce, člověk najde tam i tam. Tohle totiž zdaleka není jen o tom, co člověk dělá. Je to hodně i o tom, jak dotyčný přemýšlí, čeho si váží, co mu chybí, co se mu v životě povedlo a co pohnojil. Čemu se rozhodl věřit a co se rozhodl popírat. Jak se mu zrovna vede. A z toho virálního šoférského žalozpěvu mám malinko pocit, že se dotyčnému v těchto dnech zrovna dvakrát nevede. Že by chtěl také potlesk, za včas doručený náklad granulovaného slepičího trusu. Nebo alespoň chlebíček.
Být nedoceněný, neoceněný a utahaný samozřejmě není vůbec fajn. Ještě horší je ale být měsíce příšerně unavený, fyzicky a psychicky vyčerpaný tak, že nemáš sílu už ani spát. Kdo nezažil, neuvěří. Nedobře je, tuze nedobře je mnohým v těchto covidových letech. Pokud se tedy někdo rozhodne, že sestrám a doktorům přinese do práce na přilepšenou třeba ty obložené chlebíčky, bude to z vážného důvodu. Lidi totiž nedělají něco navíc, o své vůli, jen tak, protože by se například kopali nudou do zadků, nebo jak se v tom dílku píše, že by „měli místo mozku přijímač televizního signálu“. Nebudeme jim tady proto kázat, co mají se svými penězi dělat a koho a proč podpořit.
Na sklonku našich životů přijde navíc období, kdy budeme doktory a hlavně sestry bohužel moc potřebovat. Můžeš jen hádat, kamioňáku, kdo ti pak v nemocnici vymění prochcané prostěradlo (aby se pak mohl v klidu napráskat „obědem za pakatel“), kdo tě nakrmí a třeba i podrží za ruku, až to budeš potřebovat. Mimochodem tyhle věci pro nás naposledy dělaly naše mámy, vzpomínáš? Vybraly si to dobrovolně, šichty pěkně dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, bez dovolených (na ty nás vláčely sebou) a ty přesčasy jim nikdo nikdy ani nesečetl, ani nezaplatil. Braly přece mateřskou, no ne? Kamioňáku zlatá, ty bys své mámě nekoupil ani ten blbý chlebíček?
Dnešní opruzi: ten hlásek, který mě podaroval větičkou „Už to mám namarkovaný, jako ty karty mi musíte hlásit dřív!“
Dnešní andělé: ten hlásek, který mi občas šeptá do ouška větičky jako „teď si zacvič“, „tohle nežer“ nebo „běž už spát“.