Naposledy jsem je pohladil a v duchu jim ještě jednou poděkoval za všechno to dobré, co mi v životě daly, a odpustil jim to méně hezké, co mi pro změnu vyvedly. Pak přišel rychlý konec, plechová opona a má stará klávesnice a myš se vydaly na poslední cestu do křemíkového nebe, skrze kontejner na elektro odpad. Proběhl tak další z mých rituálů, tentokrát děkovné loučení. Tenhle obyčej dodržuji už docela dlouho a z dobrých důvodů na něj nedám dopustit.
Ona ta klávesnice i s její parťačkou myší mě posledních pár týdnů pěkně zlobily. Nedlouho po záruční době, což je jistě jen shoda náhod, začaly jančit. Klávesnice občas vynechala písmenko a někdy si zase brala čas na rozmyšlenou. Její družka pak začala některé kliky dvojit až trojit. Takže čas od času, nečekaně a zákeřně, něco sama přiklikla navíc. A tak se mi třeba stalo, že mi kurýr z Rohlíku přivezl v nákupu místo jednoho zákusku hned tři, v dalším e-shopu jsem hodil do košíku hned dva stejné vánoční dárky a dokumenty jsem místo náhledu rovnou otevíral. Samé radosti.
Jednoho dne mi proto dorazila do Alzaboxu klávesnice nová, která píše vzorně a krásně klape, společně s myškou, která svižně rejdí po stole a kliká na jedničku. Mám z nich radost, nicméně takovou přiměřenou. Jsem prostě rád, že je mám. Nic víc, nic míň. A k jejich předchůdkyním už necítím zlobu. Jednak i ony byly kdysi krásné, křepké a nové, za druhé jsem s nimi napsal pár hezkých i důležitých věcí no a za třetí jsem řekněme malinko pověrčivý.
Jde totiž o to, že jsem časem vysledoval, co mi v těchto věcech škodí a co prospívá. Ne, že bych se tím vždy důsledně řídil, svatý tedy nejsem, ale pár krůčků za poznáním jsem už urazil. A tak vím, že v mém světě existují minimálně dvě silné emoce, které mě střídavě stahují dolů, nebo naopak táhnou nahoru. Tou první je vychloubačná pýcha, druhou je naopak tichý vděk. Kdykoli jsem jeden z těchto stavů posílil, posílila se i odpovídající reakce Vesmíru. Chlubíš se, panáčku? Napravíme. Děkuješ pěkně? Potěšíme.
Po vychloubání slovem, písmem nebo dnes oblíbeným obrazem, avšak pozor, zrovna tak snadno to lze učinit i pouhou myšlenkou, tedy po takovém vychloubání často následovala korekce. Tu se mi něco nového rozbilo, tamhle zase znelíbilo, nebo jsem o to rovnou přišel. A pozor, nemusí se jednat jen o hmotnou záležitost. Když jsem například přestal kouřit poprvé, byl jsem na to ukrutně pyšný. Mezi námi je i na co, to vám potvrdí každý ex kuřák. Ovšem já byl pyšný až tak moc, že jsem musel přestat kouřit ještě asi stokrát. Nedivte se mi proto, že už mnoho let, pěkně každé ráno po probuzení, pronáším v duchu dlouhou řadu díků, z nichž jeden zní takto: „Díky, že jsem přestal kouřit.“ A od té doby, jak se říká, už ani šluka.
Jistě že to celé není až tak jednoduché. Za každé vychloubáníčko automaticky nepřichází „spravedlivý trest“ a za každý vděk ihned jakási „zasloužená odměna“. Někdy se na to zapomene a přivře se očenko, jindy se to naopak pěkně kumuluje na hromadu, i když se navenek zdánlivě nic neděje. Záleží také na opravdovosti oněch citů a emocí a jejich hloubce. Když vám například někdo šlápne v tlačenici na nohu a vy řeknete „díky“, sotva v tom bude ryzí nadšení. Ale kdyby snad bylo, a ještě silné, můžete se vsadit, že brzy budete mít místo nohou solidní ploutve. Vždyť jste to tak moc chtěli.
Nepopírám, že poučen mnoha kotrmelci, je můj vděk založen i na zkušenostech, které si už nechci znovu prožít. Tedy vlastně na strachu, nebo ještě lépe na respektu. A tak i proto, avšak samozřejmě nejen proto, se snažím za všechno děkovat a jen děkovat. Děkuji starým věcem, které už dosloužily. Děkuji a omlouvám se dokonce i prošlým potravinám, za to že jsem je nestihl sníst. Děkuji starým zlozvykům a opruzům, že už nejsou. Samozřejmě děkuji také novým věcem, dobrým zvykům i andělům, že tu se mnou jsou a budou. Starým klávesnicím děkuji za to, co jsem s nimi napsal. Novým pak za to, co s nimi teprve napíšu. A zrovna to samé udělám na Silvestra jak se starým rokem, tak i s tím novým.
Dnešní opruzi: já sám; něco jsem teď zvrtal, zle jsem vrčel a vůbec nepěkné kousky vyváděl. Díky, že už je to pryč.
Dnešní andělé: ten pocit, že mi mé tělo opět dobře funguje a že se mi navzdory všemu zlému kráčí lehounce vpřed. Že by snad do té posilující dávky Pfizera přidávali nějaké další dobroty? Díky za to!