Přeskočit na hlavní obsah

Černá mše konzumní

Přihodilo se to chvíli poté, co se začal rodit nový den. „Klep!“ varovně a hlasitě ťuklo cosi-kdesi v mém spícím bytě, zahaleném v černočerné tmě. V další vteřině jsem už seděl na posteli, dokonale probuzený a se všemi chlupy v pozoru. Být takto probuzen věru není příjemné. Popravdě, kdyby se ten tajemný zvuk ozval ještě jednou, asi bych si musel vyměnit pyžámko.


Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.

Přečtěte si další zápisky

Největší prasárna, kterou jste jedli

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem. Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podl...
Celý článek »

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...
Celý článek »