Ukažte mi někoho, kdo si nikdy nic nepřál. Celý náš život je lemován přáními – od autíčka pro kluky nebo Kena k Barbie pro holky v dětství, až po Mercedes-Benz S Maybach a MUDr. Kena, primáře kliniky plastické chirurgie, za manžela. Někde mezi tím, podle intenzity a frekvence životních kotrmelců, se pak čas od objevují i přání jako „bože ať mě nebolí to či ono“ či „ať mě ještě neopouští ten či onen blízký“. Ovšem to už bývá většinou pozdě, to si měl člověk přát mnohem dřív. Vděk se tomu říká. Vděk. Plus asi milion dalších přání typu „ať mi to neujde“ nebo „ať mají ještě plzeň“ nebo „uhlíková neutralita“. Na přání existuje přímo celá „přánívěda“. Desítky, dost možná i stovky a tisíce knih, kurzů a filmů, od Coelhova Alchymisty přes notoricky profláklé Tajemství, po Francka a kvantové aktivisty, zkrátka zdá se, že každý ví, jak na to. Stačí dodržet tuhleto a támhleto, tady hezky poprosit, tam svá přání správně „poslat“ a Vesmír, Osud, Ježíšek, Bůh, Nejvyšší vědomí, Kosmický řád (n...
