„Ty nési žádná hospodyňa“, káral čistou hanáčtinou můj dědeček mou maminku, když už musel zhodnotit její výkony. Nebývalo to, pravda, nijak často, a přede mnou už skoro vůbec ne. Přesto jsem jednou s jistým údivem zaslechl, jak můj vlastní rodič dostává, jak se říká „po uších“. Budiž mámě ke cti, že jí to řekl jen výjimečně, ten náš prvorepublikový živnostník a kapitalistický vydřiduch, vykořisťující ovšem jen sám sebe. Dědeček zkrátka správným hospodářem přirozeně byl, přinejmenším duchem, když už ne polnostmi. O kvalitách hospodářů a hospodyní se snadněji přesvědčíte spíš na vesnici než třeba v paneláku, tam toho ze stavu prošoupanosti rohožky člověk moc nevyčte. To na dědině je přeci jen vidět, kdo má jak posekanou zahradu, spravenou střechu a naštípaného dřeva na zimu. Ještě více na očích jsou pak hospodáři, starající se o celou obec, městečko či metropoli. Tady je opravená autobusová zastávka, onde předlážděný chodník, tady nová cyklostezka, tu nové workoutové hřiště a támhle...
