Přeskočit na hlavní obsah

Největší prasárna, kterou jste jedli

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem.


Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podle Vaňka celkem ňamka.

Přečetl jsem si i diskuse pod recepty. Něco psala, s odpuštěním, zlenivělá hovádka, vyrábějící směsi z tatarky, kečupu a hořčice v podstatě k čemukoli, samozřejmě nemohli chybět jásající mimískové a čvachtající si manžové z mimibazaru a mezitím se čas od času ozvaly i nesmělé hlásky, že vyhazovat se přeci nemůže a šetřit musí a z knedlíků s vejci oběd pro děti nevyčaruješ (omyl, já zažil už i rádoby hogofogo restauraci, kde chléb s vejci povýšili na „teplý obědový salát“).

Zpět ke stolu. „Hluboko do žlabu? Nevím,“ navázal další hodovník, „ještě stále se máme lépe než kdykoli jindy. Kdo chce pracovat, ten práci má a žije si relativně dobře“. Ano, to je pravda. V republice je jen dvě stě tisíc nezaměstnaných a kdo chce pracovat, ten prostě pracuje. A má se relativně dobře. Třeba jako prodavačka v potravinách s osmnácti tisícovkami hrubého, dvěma haranty na krku a jejich otcem bůhvíkde. Nebo jako navlékačka korálků za sedmnáct. Uklízečka za šestnáct. Hudebník ve folklorním souboru za patnáct.

S knížecími radami je jediný problém. Že jsou knížecí. Se sytými je také jediný problém. Že zapomněli, co je to hlad. A s výší průměrné mzdy, že je to průměr všech mezd. S obviňováním, že je to obviňování. A obrazem reality, tak jak ji vnímáme my, že je to jen obraz, který jsme si načrtli někde mezi uzeným lososem a sektem, což třeba byla má snídaně. Chci vidět dál. Chci vidět víc. Pak budu soudit všechno a všechny mnohem lépe a kdo ví, třeba jednoho dne už nebudu soudit vůbec.


Dnešní opruzi: expert, který poté, co vydoloval ze své nosní dírky Praotce Maxiholuba, rozšmantal ho po převáděcím Apple iPhone 11 Pro Max. Nikdy, nikdy, nikdy si nekoupím „rozbalený“ Apple iPhone 11 Pro Max. Vlastně nikdy si nekoupím mobil v ceně dvou výplat jedné prodavačky.

Dnešní andělé: ta roztomilá maličká holčička, která si mě spletla s průvodčím, a předložila mi jízdenku (nebýt nepohotový trouba, mohl jsem ji jako „zkontrolovat“ a doopravdy jí zasalutovat).

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...