Přeskočit na hlavní obsah

Největší prasárna, kterou jste jedli

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem.


Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podle Vaňka celkem ňamka.

Přečetl jsem si i diskuse pod recepty. Něco psala, s odpuštěním, zlenivělá hovádka, vyrábějící směsi z tatarky, kečupu a hořčice v podstatě k čemukoli, samozřejmě nemohli chybět jásající mimískové a čvachtající si manžové z mimibazaru a mezitím se čas od času ozvaly i nesmělé hlásky, že vyhazovat se přeci nemůže a šetřit musí a z knedlíků s vejci oběd pro děti nevyčaruješ (omyl, já zažil už i rádoby hogofogo restauraci, kde chléb s vejci povýšili na „teplý obědový salát“).

Zpět ke stolu. „Hluboko do žlabu? Nevím,“ navázal další hodovník, „ještě stále se máme lépe než kdykoli jindy. Kdo chce pracovat, ten práci má a žije si relativně dobře“. Ano, to je pravda. V republice je jen dvě stě tisíc nezaměstnaných a kdo chce pracovat, ten prostě pracuje. A má se relativně dobře. Třeba jako prodavačka v potravinách s osmnácti tisícovkami hrubého, dvěma haranty na krku a jejich otcem bůhvíkde. Nebo jako navlékačka korálků za sedmnáct. Uklízečka za šestnáct. Hudebník ve folklorním souboru za patnáct.

S knížecími radami je jediný problém. Že jsou knížecí. Se sytými je také jediný problém. Že zapomněli, co je to hlad. A s výší průměrné mzdy, že je to průměr všech mezd. S obviňováním, že je to obviňování. A obrazem reality, tak jak ji vnímáme my, že je to jen obraz, který jsme si načrtli někde mezi uzeným lososem a sektem, což třeba byla má snídaně. Chci vidět dál. Chci vidět víc. Pak budu soudit všechno a všechny mnohem lépe a kdo ví, třeba jednoho dne už nebudu soudit vůbec.


Dnešní opruzi: expert, který poté, co vydoloval ze své nosní dírky Praotce Maxiholuba, rozšmantal ho po převáděcím Apple iPhone 11 Pro Max. Nikdy, nikdy, nikdy si nekoupím „rozbalený“ Apple iPhone 11 Pro Max. Vlastně nikdy si nekoupím mobil v ceně dvou výplat jedné prodavačky.

Dnešní andělé: ta roztomilá maličká holčička, která si mě spletla s průvodčím, a předložila mi jízdenku (nebýt nepohotový trouba, mohl jsem ji jako „zkontrolovat“ a doopravdy jí zasalutovat).

Přečtěte si další zápisky

Novoroční předsevzetí: not great, not terrible

Je druhého ledna brzy ráno. Od výbuchu poslední silvestrovské petardy uplynulo necelých třicet hodin a podle průzkumů už pět tisíc Čechů stihlo porušit svá novoroční předsevzetí. Každou hodinu jich přibude dalších dvě stě, kteří si už zapálili „jen jednu“ cigaretku, dají pivko navíc, vynechají další lekci angličtiny, protože v práci byl dnes šílený frmol, jak jinak, těch deset večerních kliků přesunou na ráno a vůbec neudělají cokoli z toho co chtěli, protože, důvod se vždy nějaký najde. Takhle to bude pokračovat a narůstat dále a dále, dokud někdy mezi lednem a únorem počet nešťastníků, kteří sami sobě dobrovolně něco slíbili, ale absolutně to nesplnili, nevystoupá na čtvrt milionu. Dobrá zpráva je, že oproti nim bude stát bezmála dalšího čtvrt milionu šťastlivců, kteří se na konci ledna budou těšit z toho, že zatím dodrželi vše, co si předsevzali. A někde mezi těmito dvěma póly budou čtyři miliony těch, kteří svá předsevzetí, jak se říká, prozatím „nějak pytlíkují“. Sám js...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...