Přeskočit na hlavní obsah

Největší prasárna, kterou jste jedli

Byl jeden jídelní stůl. A na něm jídla a pití a lahůdek plno. A kolem něj hodovníci a mlsali a cpali se a cpali. Přišla řeč na recepty. I na ty prapodivné, jako jsou třeba špagety s kečupem nebo obalované knedlíky. Počkat. Obalované? Knedlíky? Houskové? „Fuj, to může uvařit jen čuně“, pravil jeden, a zakousl si k vepřovému řízečku plátek tlačenky. „Pravda, lidi už neví, coby s čím by“, přisadil si druhý a spláchl hovězí gulášek bílým pozdním sběrem. „Nebo mají hluboko do žlabu?“ zaváhal třetí a zazdil tatarák koláčkem.


Google zná několik desítek receptů na všelijak smažené knedlíky. Pročetl jsem si je skoro všechny. Z některých se vám žaludek vydá na jízdu po horské dráze. („namaž to kečupem, mezi dva knedlíky vraž plátek juniora a eidamu třicítky, vymáchej to celé v trojobalu a šup s tím do friťáku“), nad jinými víceméně souhlasně pokývnete hlavou („opeč starý bramborový knedlík a přidej k novému špenátu“) až narazíte na klasické recykláty typu „knedlík s vejci“, což už je i podle Vaňka celkem ňamka.

Přečetl jsem si i diskuse pod recepty. Něco psala, s odpuštěním, zlenivělá hovádka, vyrábějící směsi z tatarky, kečupu a hořčice v podstatě k čemukoli, samozřejmě nemohli chybět jásající mimískové a čvachtající si manžové z mimibazaru a mezitím se čas od času ozvaly i nesmělé hlásky, že vyhazovat se přeci nemůže a šetřit musí a z knedlíků s vejci oběd pro děti nevyčaruješ (omyl, já zažil už i rádoby hogofogo restauraci, kde chléb s vejci povýšili na „teplý obědový salát“).

Zpět ke stolu. „Hluboko do žlabu? Nevím,“ navázal další hodovník, „ještě stále se máme lépe než kdykoli jindy. Kdo chce pracovat, ten práci má a žije si relativně dobře“. Ano, to je pravda. V republice je jen dvě stě tisíc nezaměstnaných a kdo chce pracovat, ten prostě pracuje. A má se relativně dobře. Třeba jako prodavačka v potravinách s osmnácti tisícovkami hrubého, dvěma haranty na krku a jejich otcem bůhvíkde. Nebo jako navlékačka korálků za sedmnáct. Uklízečka za šestnáct. Hudebník ve folklorním souboru za patnáct.

S knížecími radami je jediný problém. Že jsou knížecí. Se sytými je také jediný problém. Že zapomněli, co je to hlad. A s výší průměrné mzdy, že je to průměr všech mezd. S obviňováním, že je to obviňování. A obrazem reality, tak jak ji vnímáme my, že je to jen obraz, který jsme si načrtli někde mezi uzeným lososem a sektem, což třeba byla má snídaně. Chci vidět dál. Chci vidět víc. Pak budu soudit všechno a všechny mnohem lépe a kdo ví, třeba jednoho dne už nebudu soudit vůbec.


Dnešní opruzi: expert, který poté, co vydoloval ze své nosní dírky Praotce Maxiholuba, rozšmantal ho po převáděcím Apple iPhone 11 Pro Max. Nikdy, nikdy, nikdy si nekoupím „rozbalený“ Apple iPhone 11 Pro Max. Vlastně nikdy si nekoupím mobil v ceně dvou výplat jedné prodavačky.

Dnešní andělé: ta roztomilá maličká holčička, která si mě spletla s průvodčím, a předložila mi jízdenku (nebýt nepohotový trouba, mohl jsem ji jako „zkontrolovat“ a doopravdy jí zasalutovat).

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.