Přeskočit na hlavní obsah

O kulervoucích vánočních dojácích

Někdy mezi Černým pátkem a Štědrým večerem se odehrává jedna z největších každoročních bitev. Bitva o naše peněženky. Dobro, láska a štěstí jsou použity jako lis na prachy, který z nás vymáčkne pár korun navíc. Skoro se zdá, že stačí jen zaplatit. Ideálně onlajn, přinejhorším kartou. Zkrátka mávnete kouzelnou kreditkou a abraka-dabra, vánoční štěstí je tu! To jste nevěděli? Nevadí. Hlavně zaplaťte.


Mezi zbraně nejtěžšího kalibru všech kupčíků s Vánoci pak patří Dojemná Vánoční Reklama s Příběhem. Ideálně s „kulervoucím příběhem“, jak se kdysi nechala slyšet kolegyně – dáma, která své emoce jaktěživ nevyjádřila expresivněji, než s užitím slovíček „jejda“ nebo „jujky“. Holt i Popelky mají své dny. Dodnes nevím, co přesně si pod tím orgánobraním představit, ale má to značně, značně emotivní náboj. Zpět k Příběhu.

Obsazení typického Vánočního Dojáku je klasické. Vrazíte do něj jednu rodinu, pochopitelně „tradiční“, jen žádné experimenty, tohle je přeci vánoční Reklama, tedy i kdyby byl otec tak trochu děvkař a domácí násilník, a matka tak trochu alkoholička, budou to zkrátka bílí, hetero křesťané, tedy Máma, Táta a Děti. Ideálně dvě. Dvě Holčičky, neviňátka. Doplníme Seniorem, ideálně Dědou, ať je rodinka takřka komplet. Na druhé straně nepřeslazujeme, přeci jen ať je tam na pozadí jakési dramatično, tedy Dědou Osamoceným Vdovcem. A nakonec pak přijde Brand nebo rovnou Produkt; probůh hlavně nezapomenout na Produkt. To by bylo jako kokosové kuličky bez rumu a bez kokosu. Čím více Produktu letos prodáte, tím šťastnější Vánoce, to dá přeci rozum.

Vybavena tímto receptem, vrhla světoznámá firma Apple na svět svůj letošní Kulervoucí Vánoční Doják s Produktem. Máma-dcera, táta-zeť, dvě holčičky-vnučky, děda-vdovec a tablet iPad v roli Produktu. V hlavní roli, pochopitelně, vždyť nejde o nic menšího než o prachy. O moc a moc a moc peněz.

Kamera, klapka, akce! Tabletem táta i máma na střídačku utěšili dvě zpovykané holčičky v autě na letiště, v letadle i u Osamělého Dědy, za kterým se jich všech pět přihrnulo o Vánocích. Tablet, takový třetí rodič v domácnosti, ha-ha. A děda? Byl smutný, moc smutný. Chyběla mu Babička, která letošní Vánoce oslaví v nebíčku. Moc se mu po ní stýskalo a tak si podle scénáře několikrát vzorně upláknul a těžce povzdychnul, což vnučky přesně podle scénáře také moc rozesmutnilo. Naštěstí však měly geniální nápad. A iPad k tomu, samozřejmě. Ještě že ho měly. Dál příběh neprozradím, podívejte se sami a podle potřeby si můžete také upláknout dojetím či znechucením.

Zákon úspěšného kšeftu je jasný. Koupit můžeš, prodat musíš. Že si k tomu v roli prodejce vezmeš za rukojmí i Vánoce, je sice nepěkné, ale logické.  Neznamená to ale, že tomu musíme podléhat. Tohle přece nejsou ty pravé Vánoce. Viďte, že ne? A teď vás o něco poprosím: zavřete oči, a zkuste si vzpomenout na své nejkrásnější vánoční svátky. Které to byly? Proč byly nejkrásnější? Kdo tam s vámi byl? Jak jste se tehdy cítili? A ještě jedna věc: potřebovali jste na to iPad?



Dnešní opruzi: muž se smradlavým cigárem na nástupišti. To je vždycky taková bezohlednost od těch sebevrahů, že nás do toho jejich umírání také zatahují. Nemůžou si s tou rakovinou jít někam jinam?

Dnešní andělé: ten ochrankář v Zaře, který v tom předvánočním shonu a šumu každého hezky pozdravil a usmál se na něj.

Přečtěte si další zápisky

Commedia kafkaesque (našim byrokratům)

Stojím u přepážky a vysvětluji poštovní úřednici, že jí nechci ukázat občanku. Z principu. Na druhé straně papírku, který mi pošťák hodil do schránky, když jsem byl celý den doma, ale on mě i přesto nezastihl, je totiž takové přikázání. A v něm stojí, že u obyčejných zásilek stačí jen tento papírek a sláva, dostanu za něj svůj balíček. Pošťačka na to, že zadní stranu toho formuláře nikdy nečetla. Pokouším si představit si řidiče autobusu, který nikdy nečetl jízdní řád nebo soudkyni, která v životě neviděla trestní zákoník.  Snažím se poznámku o informační neposkvrněnosti dotyčné nějak přejít a opakuji, že já tu zadní stranu četl, a proto jsem-li osoba starší patnácti let a prokážu-li se Výzvou (přesně tak, s velkým vé to tam píšou, podobně jako třeba Desatero), tak u obyčejných zásilek není nic dalšího potřeba. Jsou to jejich pravidla, ne moje. Panna Maria Poštovská se ovšem dál pídí po plastikovém obdélníčku s mým jménem s podobnou vervou, s jakou se alkoholik snaží po ránu najít ...

Jak jsem poprvé soudruhoval

Jedna z výhod randění s partnerkou přibližně stejného věku (u nás na Moravě též „sténě staró babó“, obecně žena je pak „baba“ a zbytek se dohání vhodnými adjektivy, takže např. „parádni baba“ je „krásná žena“, podobně tak mužský se řekne „jakési chlap“, a například opilecký děvkař „sviňa chlap“), tedy jedna z mnoha výhod přibližné věkové rovnosti je, že si máte o čemsi společném povídat. Jste-li například oba Husákovy děti, dokážete zavzpomínat na ledasco, počínaje červenými a modrými trenýrkami v tělocviku, přes tvrdost žíněnek až po pach dezinfekce plynových masek, zatímco v případě partnera o kupříkladu dvacet let mladšího („hodně mladá baba“, popř. „jakésik kolóšek“) byste mu museli nejdříve vnutit patřičný díl seriálu Vyprávěj, dát mu u toho čichnout toho neředěného sajrajtu na koronavirus a tajemně naznačit, že večer budete mít na sobě šokující prádlo.   Stalo se, že jsme během procházky došli v našem vzpomínání až k soudruhování. Zkrátka ke všem těm soudružkám učitelkám...