Přeskočit na hlavní obsah

Jak mnou proudila pozitivní kosmická energie

Paní prodavačka byla moc hodná a trpělivá. Část nákupu mne nechala platit Visou (spotřebitelská soutěž o nový iPhone) a zbytek Mastercardkou (spotřebitelská soutěž o nového Volkswagena). Byla tak hodná, že jsem zrovna cítil, jak mezi námi proudí ta pozitivní kosmická energie.


Při balení nákupu jsem našel na zemi korunu. Zvednu ji a podávám prodavačce: „Korunka pro štěstí a ještě jednou díky za ty platby!“ Ona se usmála, já se usmál a Vesmír si ještě jednou ubrkl krapítek toho pozitivna.

Druhý den jsem našel na zemi před jiným obchodem dvoukorunu. „Vidíš Tomáši, takhle to funguje. Jednou dáš a Vesmír ti naloží dvojnásob. Vesmírná energie proudí a proudí.“

Třetí den jdu kolem pekárny a dostanu chuť na rohlík. Jdu dovnitř a hádejte, co jsem našel v kapse? Ale nedosti na tom, paní pekařka mi za tu dvoukorunu-nalezence podává hned dva rohlíky: „Víte co, my ty rohlíky máme dnes nějaký malý, já vám dám rovnou dva“.

Pekařka se hezky usmívá, její kolegyně se hezky usmívá, já se hezky usmívám, celý svět je krásný, dobro se opět sluníčkově zdvojnásobilo a vesmírná pozitivní energie mi zrovinka stříká ušima.

A co byste čekali, že bude dál? Copak mi osud přinesl a jakpak mi to štěstíčko zdvojnásobil dnes? Podělil jsem se o rohlíky s krásnou neznámou při krmení kachen? Nechal jsem je ztvrdnout, nastrouhal je a udělal z nich řízek pro Dalajlamu? Víte co? Já je dnes ráno oba sežral s deseti deka uzeného. Jeden by měl vědět, kdy má shrábnout sázky a zvednout se od hracího stolu…


Dnešní opruzi: žádní, dnes byl přeci Den Pozitivní Kosmické Energie.

Dnešní andělé: paní prodavačky. Všechny.

Přečtěte si další zápisky

Za každou facku dvě pohlazení

Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...
Celý článek »

Commedia kafkaesque (našim byrokratům)

Stojím u přepážky a vysvětluji poštovní úřednici, že jí nechci ukázat občanku. Z principu. Na druhé straně papírku, který mi pošťák hodil do schránky, když jsem byl celý den doma, ale on mě i přesto nezastihl, je totiž takové přikázání. A v něm stojí, že u obyčejných zásilek stačí jen tento papírek a sláva, dostanu za něj svůj balíček. Pošťačka na to, že zadní stranu toho formuláře nikdy nečetla. Pokouším si představit si řidiče autobusu, který nikdy nečetl jízdní řád nebo soudkyni, která v životě neviděla trestní zákoník.  Snažím se poznámku o informační neposkvrněnosti dotyčné nějak přejít a opakuji, že já tu zadní stranu četl, a proto jsem-li osoba starší patnácti let a prokážu-li se Výzvou (přesně tak, s velkým vé to tam píšou, podobně jako třeba Desatero), tak u obyčejných zásilek není nic dalšího potřeba. Jsou to jejich pravidla, ne moje. Panna Maria Poštovská se ovšem dál pídí po plastikovém obdélníčku s mým jménem s podobnou vervou, s jakou se alkoholik snaží po ránu najít ...
Celý článek »