Přeskočit na hlavní obsah

Jak mnou proudila pozitivní kosmická energie

Paní prodavačka byla moc hodná a trpělivá. Část nákupu mne nechala platit Visou (spotřebitelská soutěž o nový iPhone) a zbytek Mastercardkou (spotřebitelská soutěž o nového Volkswagena). Byla tak hodná, že jsem zrovna cítil, jak mezi námi proudí ta pozitivní kosmická energie.


Při balení nákupu jsem našel na zemi korunu. Zvednu ji a podávám prodavačce: „Korunka pro štěstí a ještě jednou díky za ty platby!“ Ona se usmála, já se usmál a Vesmír si ještě jednou ubrkl krapítek toho pozitivna.

Druhý den jsem našel na zemi před jiným obchodem dvoukorunu. „Vidíš Tomáši, takhle to funguje. Jednou dáš a Vesmír ti naloží dvojnásob. Vesmírná energie proudí a proudí.“

Třetí den jdu kolem pekárny a dostanu chuť na rohlík. Jdu dovnitř a hádejte, co jsem našel v kapse? Ale nedosti na tom, paní pekařka mi za tu dvoukorunu-nalezence podává hned dva rohlíky: „Víte co, my ty rohlíky máme dnes nějaký malý, já vám dám rovnou dva“.

Pekařka se hezky usmívá, její kolegyně se hezky usmívá, já se hezky usmívám, celý svět je krásný, dobro se opět sluníčkově zdvojnásobilo a vesmírná pozitivní energie mi zrovinka stříká ušima.

A co byste čekali, že bude dál? Copak mi osud přinesl a jakpak mi to štěstíčko zdvojnásobil dnes? Podělil jsem se o rohlíky s krásnou neznámou při krmení kachen? Nechal jsem je ztvrdnout, nastrouhal je a udělal z nich řízek pro Dalajlamu? Víte co? Já je dnes ráno oba sežral s deseti deka uzeného. Jeden by měl vědět, kdy má shrábnout sázky a zvednout se od hracího stolu…


Dnešní opruzi: žádní, dnes byl přeci Den Pozitivní Kosmické Energie.

Dnešní andělé: paní prodavačky. Všechny.

Přečtěte si další zápisky

Broskev a kašmír na naše zadnice

Bloumal jsem kolem regálů a vybíral mezi bílým, modrým a zeleným, mezi dvojvrstvým a třívrstvým, mezi jumbo a de luxe plus, hledaje nějaký ten velejemný. Vybíral jsem a přebíral, až mi padl do oka a následně i do košíku nóbl model deluxe-cashmere-peach-comfort-new-design. Což byl toaleťáček fajnový tak, že po jeho kašmírovém pohlazení s embosovaným logem vaše zadnice zavrní blahem a zázračně se rozvoní po broskvích. Nebo to tak alespoň podle obalu vypadalo. Vzal jsem jich balík bratru za dvě stovky. Vzal jsem úmyslně ten nejdražší a nejjemnější, protože už posledně jsem byl pochválen, že mám doma hlaďoulinký toaletní papírek. No a já si pochval cením, pamatuji si je, a jako dobře vycvičený pejsek dělám pak ten pochválený kousek zas a znova. A tak se mi teď v koupelně vyzývavě nakrucují v držáčku kašmír a broskev. Psal jsem dvě stovky? Necelé. Ptáte se, co je to dnes za peníze, a proč to vůbec zmiňuji? Tak to je dobrý dotaz. Protože za dvě stovky dnes už nedostanete skoro nic. Anebo...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...