Ukažte mi někoho, kdo si nikdy nic nepřál. Celý náš život je lemován přáními – od autíčka pro kluky nebo Kena k Barbie pro holky v dětství, až po Mercedes-Benz S Maybach a MUDr. Kena, primáře kliniky plastické chirurgie, za manžela. Někde mezi tím, podle intenzity a frekvence životních kotrmelců, se pak čas od objevují i přání jako „bože ať mě nebolí to či ono“ či „ať mě ještě neopouští ten či onen blízký“. Ovšem to už bývá většinou pozdě, to si měl člověk přát mnohem dřív. Vděk se tomu říká. Vděk. Plus asi milion dalších přání typu „ať mi to neujde“ nebo „ať mají ještě plzeň“ nebo „uhlíková neutralita“.
Na přání existuje přímo celá „přánívěda“. Desítky, dost možná i stovky a tisíce knih, kurzů a filmů, od Coelhova Alchymisty přes notoricky profláklé Tajemství, po Francka a kvantové aktivisty, zkrátka zdá se, že každý ví, jak na to. Stačí dodržet tuhleto a támhleto, tady hezky poprosit, tam svá přání správně „poslat“ a Vesmír, Osud, Ježíšek, Bůh, Nejvyšší vědomí, Kosmický řád (nehodící se škrtněte a dopište svého oblíbeného plniče) to už zařídí. Nevěříte? Tak začněte. Na světě je to skutečně zařízené tak, že se splní vše, co si přejeme. Nevím jak přesně, ale funguje to.
Nebyl jsem a nejsem jiný a přál jsem si kde co. Od zlatého křečka přes autodráhu, umělé hovno (hele, to nebylo za Husáka až tak snadné přání), přes noc strávenou s německou instruktorkou na dětském táboře (dobře, bylo mi necelých patnáct, byl jsem panic s nesnesitelným pnutím a byl jsem do ní zamilován až po uši; hergot dotyčná už musí být v postavě a věku Andrei Merkel – Ježíšku tohle přání ruším) až po „ať přežiju tohle či ono“.
Jednou jsem si dal tu práci a svá přání zevrubně prošel. Splnilo se téměř vše, a ne vždy to bylo zrovna snadné přání. Snad jen položky „stát se kosmonautem“ a „taky mohli rodiče emigrovat do Západního Berlína dřív, než si mě pořídili“ (prozatím) tak trochu haprují. Pravda, taky kvůli tomu novému bytu musel Vesmír nejprve rozpoutat hypoteční krizi a legendární počítač Apple Macintosh Classic jsem dostal až za 25 let, ale nakonec jsem ho přeci jen dostal.
Co jsem vysledoval, vyčetl, pochytil a zažil, nejlépe se přání plní, když vím úplně, ale naprosto úplně přesně co chci. „Být šťastný“ ještě není úplně přesně, věřte mi, zrovna jako „být bohatý“. Úplně přesně by to bylo „jsem zdravý, mám lásku, kamarády a dobrou práci“ a pokud si myslíte, že štěstí si koupíte za prachy, pak „milion dolarů v bance a hrst čtvrťáků v kapse, abych měl před tou bankou kde zaparkovat“. A čím přesněji je přání vymalováno, popsáno, určeno, vykresleno a vybásněno, tím snadněji a rychleji se to plní. Vesmír má totiž rád, když to odsýpá a nemusí nad tím moc koumat.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem kupoval vánoční dárek jedné mladé dámě z dětského domova. Přála si chytré hodinky, přesně takové a přesně makové, zcela konkrétní typ, barvu i řemínek, takže nebylo nad čím dumat a jen stačilo, když Vesmír vytáhl mou kreditní kartu (pravda, tohle bylo od něj docela rafinované) a „cink!“, do deseti minut byl vánoční dárek na cestě z eshopu za slečnou, co si uměla dobře přát.
Také se dobře plní, když to přání mám, jak se říká, tak trochu v paži neboli na háku a neotravuji s ním Vesmír každou chvilku. Ne tak abych mu ještě radil, jak mi ho má splnit – to on už ví nejlíp sám. A samozřejmě musím splnění svého přání bezpodmínečně věřit. To je to nejdůležitější.
Ono, pokud nejsem přesvědčený, že se mi to může plnit, je to vlastně také přání, a Vesmír mi ochotně splní i tohle. Je vážně moc hodnej a splní mi, co mi na očích vidí. Což bude asi důvod, proč jsem nikdy nevyhrál první cenu ve Sportce. Už chápete? Já si tu první cenu vždy „moc přeji“, ale někde vzadu v palici sem mi zároveň motá i jiné přáníčko: „No, jo, ale když ono to zase nevyjde“. Vesmír to takhle shora pozoruje a říká si: „Fajn, pán si přeje vyhrát ve Sportce, ale zároveň si přeje, že mu to zase nevyjde“. „Cink!“, přání splněno. Přeji vám, ať si umíte přát tak, aby měl s vámi Vesmír co nejméně práce a šel rovnou na věc.
Dnešní opruzi: venčič ne zrovna malého psa bez náhubku a bez vodítka, který se tu obludu pokoušel neúspěšně ovládat na dálku hlasem.
Dnešní andělé: paní trafikantka, co mi věnovala krabičku od doutníčků jako rekvizitu na focení letošního PF a přidala úsměv a přání do nového roku. Byla to už třetí trafika a začínal jsem si trochu zoufat, protože krabičky nebyly. Ale pak jsem to pojal jako přáníčko, začal to mít tak trochu v paži, hezky pozdravil a ... krabička tam na mě už čekala.
Na přání existuje přímo celá „přánívěda“. Desítky, dost možná i stovky a tisíce knih, kurzů a filmů, od Coelhova Alchymisty přes notoricky profláklé Tajemství, po Francka a kvantové aktivisty, zkrátka zdá se, že každý ví, jak na to. Stačí dodržet tuhleto a támhleto, tady hezky poprosit, tam svá přání správně „poslat“ a Vesmír, Osud, Ježíšek, Bůh, Nejvyšší vědomí, Kosmický řád (nehodící se škrtněte a dopište svého oblíbeného plniče) to už zařídí. Nevěříte? Tak začněte. Na světě je to skutečně zařízené tak, že se splní vše, co si přejeme. Nevím jak přesně, ale funguje to.
Nebyl jsem a nejsem jiný a přál jsem si kde co. Od zlatého křečka přes autodráhu, umělé hovno (hele, to nebylo za Husáka až tak snadné přání), přes noc strávenou s německou instruktorkou na dětském táboře (dobře, bylo mi necelých patnáct, byl jsem panic s nesnesitelným pnutím a byl jsem do ní zamilován až po uši; hergot dotyčná už musí být v postavě a věku Andrei Merkel – Ježíšku tohle přání ruším) až po „ať přežiju tohle či ono“.
Jednou jsem si dal tu práci a svá přání zevrubně prošel. Splnilo se téměř vše, a ne vždy to bylo zrovna snadné přání. Snad jen položky „stát se kosmonautem“ a „taky mohli rodiče emigrovat do Západního Berlína dřív, než si mě pořídili“ (prozatím) tak trochu haprují. Pravda, taky kvůli tomu novému bytu musel Vesmír nejprve rozpoutat hypoteční krizi a legendární počítač Apple Macintosh Classic jsem dostal až za 25 let, ale nakonec jsem ho přeci jen dostal.
Co jsem vysledoval, vyčetl, pochytil a zažil, nejlépe se přání plní, když vím úplně, ale naprosto úplně přesně co chci. „Být šťastný“ ještě není úplně přesně, věřte mi, zrovna jako „být bohatý“. Úplně přesně by to bylo „jsem zdravý, mám lásku, kamarády a dobrou práci“ a pokud si myslíte, že štěstí si koupíte za prachy, pak „milion dolarů v bance a hrst čtvrťáků v kapse, abych měl před tou bankou kde zaparkovat“. A čím přesněji je přání vymalováno, popsáno, určeno, vykresleno a vybásněno, tím snadněji a rychleji se to plní. Vesmír má totiž rád, když to odsýpá a nemusí nad tím moc koumat.
Vzpomněl jsem si na to, když jsem kupoval vánoční dárek jedné mladé dámě z dětského domova. Přála si chytré hodinky, přesně takové a přesně makové, zcela konkrétní typ, barvu i řemínek, takže nebylo nad čím dumat a jen stačilo, když Vesmír vytáhl mou kreditní kartu (pravda, tohle bylo od něj docela rafinované) a „cink!“, do deseti minut byl vánoční dárek na cestě z eshopu za slečnou, co si uměla dobře přát.
Také se dobře plní, když to přání mám, jak se říká, tak trochu v paži neboli na háku a neotravuji s ním Vesmír každou chvilku. Ne tak abych mu ještě radil, jak mi ho má splnit – to on už ví nejlíp sám. A samozřejmě musím splnění svého přání bezpodmínečně věřit. To je to nejdůležitější.
Ono, pokud nejsem přesvědčený, že se mi to může plnit, je to vlastně také přání, a Vesmír mi ochotně splní i tohle. Je vážně moc hodnej a splní mi, co mi na očích vidí. Což bude asi důvod, proč jsem nikdy nevyhrál první cenu ve Sportce. Už chápete? Já si tu první cenu vždy „moc přeji“, ale někde vzadu v palici sem mi zároveň motá i jiné přáníčko: „No, jo, ale když ono to zase nevyjde“. Vesmír to takhle shora pozoruje a říká si: „Fajn, pán si přeje vyhrát ve Sportce, ale zároveň si přeje, že mu to zase nevyjde“. „Cink!“, přání splněno. Přeji vám, ať si umíte přát tak, aby měl s vámi Vesmír co nejméně práce a šel rovnou na věc.
Dnešní opruzi: venčič ne zrovna malého psa bez náhubku a bez vodítka, který se tu obludu pokoušel neúspěšně ovládat na dálku hlasem.
Dnešní andělé: paní trafikantka, co mi věnovala krabičku od doutníčků jako rekvizitu na focení letošního PF a přidala úsměv a přání do nového roku. Byla to už třetí trafika a začínal jsem si trochu zoufat, protože krabičky nebyly. Ale pak jsem to pojal jako přáníčko, začal to mít tak trochu v paži, hezky pozdravil a ... krabička tam na mě už čekala.