Byla mladá, byla hezká a bylo jí to naprosto k ničemu. Cítil jsem to z té půl vteřiny, kterou mi mimoděk věnovala, i když sama podle všeho o něco přišla. A nebyl to smutek ze ztráty, nebyla to bolest osmičky vpravo dole, nebyly to zmařené naděje na postup v zaměstnání. Zdá se, že ji opustil někdo velmi blízký. Kde beru tu jistotu? Když ten smutek jednou sami prožijete, už ho pak poznáte všude.
Původně jsem chtěl naklapat do klávesnice něco jemně pozitivního třeba o posvátném tichu nedělního rána, o nekonečné kráse hvězd, rozsypaných po tmavomodrém sametu noční oblohy (všimli jste si, že nikdy není úplně černá?) a jiných přímočarých krásách života, takové to typické andělsko-opruzní psaníčko, které podle některých z vás hladí po duši. No, možná někdy jindy, protože dnes večer se mi do života připletla na necelou vteřinku tahle smutná blondýnka.
Seděla na sedadle u okna, seděla a tiše plakala, zatímco ji utěšoval její přítel či snad bratr, kdo ví. Myslím, že přes smuteční závoj slz ani nevnímala, co se dělo kolem ní. Míjel jsem ji jen tu půl vteřinu, co jsem procházel uličkou mezi sedadly rychlíku a i přes to mi bylo v tomto zlomku času jasné, jak strašně moc je smutná.
Bylo mi jí líto. Jako pokaždé, když se setkám s bolestí a zármutkem, zvlášť s takto hlubokým. A pak jsem si uvědomil, že tam nesedí jen tak. Jí se to mělo v životě stát přesně takto a právě teď a já to měl vidět a tohle všechno je, i když to zní docela absurdně, v tom nejlepším možném pořádku.
Absurdně a možná i trochu cynicky. Protože lítost a účast vystřídala pro někoho hnusná a nepřijatelná myšlenka „díky že se to nestalo mně“. Víte co? Už jsem vyrostl natolik, že si něco takového nemusím pokrytecky vyčítat. Naopak. Je mi jí stále líto. A přitom jsem zcela samozřejmě rád, že řady mých blízkých už neřídnou a objevují se dokonce noví. A jsem za ně za všechny moc vděčný. Proto jsem dnes viděl půl vteřiny nejhlubšího zármutku. Abych nezapomínal na to, že tu všichni ti co je máme rádi jsou a že to není zcela samozřejmé. Abyste na to nezapomínali i vy. Aby tam ten večer neplakala zbytečně.
Dnešní opruzi: ten šofér na 107, co před odjezdem recituje jména cestujících, co se na něj online stěžovali. Už z toho má menší epos. A pak blázen, který zaměstnal tohoto blázna.
Dnešní andělé: Louis Girardot, spolupachatel Bohemia sektu. Ani nevíte, milý pane, jak jste nám vylepšil den.
Seděla na sedadle u okna, seděla a tiše plakala, zatímco ji utěšoval její přítel či snad bratr, kdo ví. Myslím, že přes smuteční závoj slz ani nevnímala, co se dělo kolem ní. Míjel jsem ji jen tu půl vteřinu, co jsem procházel uličkou mezi sedadly rychlíku a i přes to mi bylo v tomto zlomku času jasné, jak strašně moc je smutná.
Bylo mi jí líto. Jako pokaždé, když se setkám s bolestí a zármutkem, zvlášť s takto hlubokým. A pak jsem si uvědomil, že tam nesedí jen tak. Jí se to mělo v životě stát přesně takto a právě teď a já to měl vidět a tohle všechno je, i když to zní docela absurdně, v tom nejlepším možném pořádku.
Absurdně a možná i trochu cynicky. Protože lítost a účast vystřídala pro někoho hnusná a nepřijatelná myšlenka „díky že se to nestalo mně“. Víte co? Už jsem vyrostl natolik, že si něco takového nemusím pokrytecky vyčítat. Naopak. Je mi jí stále líto. A přitom jsem zcela samozřejmě rád, že řady mých blízkých už neřídnou a objevují se dokonce noví. A jsem za ně za všechny moc vděčný. Proto jsem dnes viděl půl vteřiny nejhlubšího zármutku. Abych nezapomínal na to, že tu všichni ti co je máme rádi jsou a že to není zcela samozřejmé. Abyste na to nezapomínali i vy. Aby tam ten večer neplakala zbytečně.
Dnešní opruzi: ten šofér na 107, co před odjezdem recituje jména cestujících, co se na něj online stěžovali. Už z toho má menší epos. A pak blázen, který zaměstnal tohoto blázna.
Dnešní andělé: Louis Girardot, spolupachatel Bohemia sektu. Ani nevíte, milý pane, jak jste nám vylepšil den.