Přeskočit na hlavní obsah

Znamení

Zastávka je na znamení, doneslo se mi v tramvaji k uším někde mezi Moravákem a Maliňákem. Znamení? Hm-hm. Chvilku jsem si s tou představou znamení pohrával. Třeba hořící keř vedle inkriminované zastávky, pramínek vody vyvěrající přímo ze seznamu odjezdů jedničky či snad tajemný symbol, který se náhle zjeví rovnou na kolejích? No, asi stačí jen zmáčknout ten čudlík vedle dveří, to bude to správné znamení.


A heleme se, po tom čudlíku chytá potetovaná ruka, je na ní nějaká rovnice (?) a srdíčko, o minutu později při vystupování mi hladově kouká do očí ohromný plyšový medvěd a na zádíčkách jedné malé slečny, ťapkající přede mnou, čtu anglický nápis „Vždycky dostanu, co chci“. Co s tím? Jako že v lásce se nemá kalkulovat (souhlas), zapomněl sis koupit med (bingo) a buď opatrný na to co chceš, mohl bys to i dostat (ano, ano, chci med, ale bez těch fint typu med na koberci, med na střepech, med úplně všude).

Takhle prostinké to asi nebude, ale je fakt, že čas od času se kolem nás vyskytnou drobné neobyčejnosti, takové malé nápovědy. Někdy jim na kloub přijdeme a někdy zase ne. A někdy je nevidíme vůbec, to když jsme málo citliví. Ale jsou tu. Stále. Otázkou je kdo a proč je nám chystá?


Dnešní opruzi: dnes je to takové komplikovanější. Svou roli v tom hraje má děravá hlava, čtyřkilová husa a hluboce zmražené droby v igelitovém pytlíku, které musím dostat z té husy ven, abych z ní udělal čtyřkilovou (minus droby, minus igelitový pytlík, hlavně ten pytlík) konfitovanou husu.

Dnešní andělé: Moje milá, která mi naznačila, jak ze šlamastiky ven. Máte dva typy lidí: zatímco první vám ochotně sdělí, že jste v bryndě, ti druzí vám pomáhají se z ní dostat.

Přečtěte si další zápisky

Sdílíte kraviny a cvrkáte si u toho do textilu

Milí facebookoví a emailoví sdíleči libovolného věku a pohlaví, mám na vás prosbu: nekažte sobě i nám život tím, že budete šířit kraviny o tom, jak bylo dřív lépe, ale teď to jde od desíti k pěti, a že se celý svět zbláznil. Nebylo líp, nikdy ne tak jako v posledních letech, dokonce  i přes kotrmelce typu Covid. Proto jsem si vzal na paškál jeden z vylhaných emailů na téma „jde to do kopru“, a rozebral ho hezky větu po větě. Ukázalo se, že co na počátku vypadalo jako vtipný popis reality, je ve skutečnosti hloupá lež. Kilo rohlíků stojí 59 korun, kilo mražené kachny jen 39 ❌ Nepravda: rohlík váží 40 g, tedy 25 kusů do kila, reálně je 1,90 Kč za kus, tedy 47,50 Kč za kilo. Cena byla nastřelena o čtvrtinu výše. Vedle toho mražená kachna dokonce i v akci nestojí (20.6.2021) méně než 75 Kč, tedy naopak její cena byla pro účely tohoto „srovnání“ sražena na téměř polovinu. To se nám to srovnává, když nám lidi věří, ale neprověřují… [ Rohlík ] [ Kachna ]  Brambory jsou dražší jak ban...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...