Přeskočit na hlavní obsah

Znamení

Zastávka je na znamení, doneslo se mi v tramvaji k uším někde mezi Moravákem a Maliňákem. Znamení? Hm-hm. Chvilku jsem si s tou představou znamení pohrával. Třeba hořící keř vedle inkriminované zastávky, pramínek vody vyvěrající přímo ze seznamu odjezdů jedničky či snad tajemný symbol, který se náhle zjeví rovnou na kolejích? No, asi stačí jen zmáčknout ten čudlík vedle dveří, to bude to správné znamení.


A heleme se, po tom čudlíku chytá potetovaná ruka, je na ní nějaká rovnice (?) a srdíčko, o minutu později při vystupování mi hladově kouká do očí ohromný plyšový medvěd a na zádíčkách jedné malé slečny, ťapkající přede mnou, čtu anglický nápis „Vždycky dostanu, co chci“. Co s tím? Jako že v lásce se nemá kalkulovat (souhlas), zapomněl sis koupit med (bingo) a buď opatrný na to co chceš, mohl bys to i dostat (ano, ano, chci med, ale bez těch fint typu med na koberci, med na střepech, med úplně všude).

Takhle prostinké to asi nebude, ale je fakt, že čas od času se kolem nás vyskytnou drobné neobyčejnosti, takové malé nápovědy. Někdy jim na kloub přijdeme a někdy zase ne. A někdy je nevidíme vůbec, to když jsme málo citliví. Ale jsou tu. Stále. Otázkou je kdo a proč je nám chystá?


Dnešní opruzi: dnes je to takové komplikovanější. Svou roli v tom hraje má děravá hlava, čtyřkilová husa a hluboce zmražené droby v igelitovém pytlíku, které musím dostat z té husy ven, abych z ní udělal čtyřkilovou (minus droby, minus igelitový pytlík, hlavně ten pytlík) konfitovanou husu.

Dnešní andělé: Moje milá, která mi naznačila, jak ze šlamastiky ven. Máte dva typy lidí: zatímco první vám ochotně sdělí, že jste v bryndě, ti druzí vám pomáhají se z ní dostat.

Přečtěte si další zápisky

Fenomén retro: dřív bylo líp jen v naší hlavě

Skuhrání po starých zlatých časech začíná nabírat formu solidní online epidemie. Sbory fňukalů se pravidelně rozněžňují nad fotkami obalů podřadných čokolád z osmdesátek, zoufale uniformních sektorových kuchyní ze sedmdesátek či skenu jídelníčku ze smradlavého nádražního pajzlu z šedesátek. Ano, začali jsme vzpomínat a lačnit po všem, čemu jsme se ještě v devadesátkách smáli. Tedy všichni ne, ale lidí, toužících po minulosti, za poslední dvě dekády významně přibylo a neubývá. [1] Není pro jednoho lehké pochopit, proč falešnými vzpomínkami lžou sobě i druhým, ale pokusím se o to. Jedna věc je někdy si čas od času hezky zavzpomínat. Například na své dětství či mládí. Probrat staré fotky, vysvědčení, krabici se suvenýry z prázdnin, maturitní stužku, fotky dětí, když byly ještě malinké a kdo ví co ještě všechno pěkného. Pozitivní vzpomínky mívají obvykle pozitivní efekty. Celé to povzdychávání by mohlo být celkem fajn, pokud ale nedosáhne chorobného stadia. Například tehdy, když si necháte...

Neslyšíš přes sluchátka? Dostaneš přes držku.

Stalo se to letos v zimě, na cestě vlakem z Brna na sever Moravy. Mladý muž tehdy málem dostal, jak se říká, „po papuli“. V podstatě jen proto, že měl nasazená sluchátka. Avšak skutečně jen proto? Kořeny tohoto příběhu sahají až do druhé poloviny minulého století. Prvního července 1979 představila japonská firma SONY úžasné zařízení s názvem TSP-L2, které ovšem celý svět zná spíše jako Walkman... Celý text najdete na mém profilu na Seznam Médium.