Přeskočit na hlavní obsah

Znamení

Zastávka je na znamení, doneslo se mi v tramvaji k uším někde mezi Moravákem a Maliňákem. Znamení? Hm-hm. Chvilku jsem si s tou představou znamení pohrával. Třeba hořící keř vedle inkriminované zastávky, pramínek vody vyvěrající přímo ze seznamu odjezdů jedničky či snad tajemný symbol, který se náhle zjeví rovnou na kolejích? No, asi stačí jen zmáčknout ten čudlík vedle dveří, to bude to správné znamení.


A heleme se, po tom čudlíku chytá potetovaná ruka, je na ní nějaká rovnice (?) a srdíčko, o minutu později při vystupování mi hladově kouká do očí ohromný plyšový medvěd a na zádíčkách jedné malé slečny, ťapkající přede mnou, čtu anglický nápis „Vždycky dostanu, co chci“. Co s tím? Jako že v lásce se nemá kalkulovat (souhlas), zapomněl sis koupit med (bingo) a buď opatrný na to co chceš, mohl bys to i dostat (ano, ano, chci med, ale bez těch fint typu med na koberci, med na střepech, med úplně všude).

Takhle prostinké to asi nebude, ale je fakt, že čas od času se kolem nás vyskytnou drobné neobyčejnosti, takové malé nápovědy. Někdy jim na kloub přijdeme a někdy zase ne. A někdy je nevidíme vůbec, to když jsme málo citliví. Ale jsou tu. Stále. Otázkou je kdo a proč je nám chystá?


Dnešní opruzi: dnes je to takové komplikovanější. Svou roli v tom hraje má děravá hlava, čtyřkilová husa a hluboce zmražené droby v igelitovém pytlíku, které musím dostat z té husy ven, abych z ní udělal čtyřkilovou (minus droby, minus igelitový pytlík, hlavně ten pytlík) konfitovanou husu.

Dnešní andělé: Moje milá, která mi naznačila, jak ze šlamastiky ven. Máte dva typy lidí: zatímco první vám ochotně sdělí, že jste v bryndě, ti druzí vám pomáhají se z ní dostat.

Přečtěte si další zápisky

Za každou facku dvě pohlazení

Zapomněl jsem ve vlaku rukavice a zaplatil tak za vlastní nepozornost. Moc pěkné rukavice to byly, černé, kožené. Kupoval jsem si je během poslední krize za tehdy nekřesťanské peníze. Teď jsou fuč. Vzpomněl jsem si na ně sice ještě před vystoupením z rychlíku, ale evidentně mezitím stihly udělat radost nějakému pobertovi. Přitom je stačilo dát vlakvedoucí nebo odevzdat na eztraty.cz. Ne, holomek si je odevzdal rovnou do kapsy. To ho maminka neučila, že si člověk nemá brát, co mu nepatří? Nebo ho to třeba tatínek naopak moc dobře naučil? Co je po ruce, to si uzmout? Bývaly doby, kdyby mě taková ztráta hodně mrzela. Zůstatková hodnota rukavic byla bratru pětistovka, což jsou navzdory novoročním breptům našeho pana premiéra o narůstajícím bohatství země stále ještě jakési peníze, a nové levněji jen tak nekoupíš. Bývaly doby, kdybych se hodinu zlobil a půl dne byl naštvaný. Dnes jsem nad tím rezignovaně mávl rukou a připustil si, že jediný, kdo za tuhle patálii může, jsem já sám. A tu...

Smradobomby v rychlíkovém kupé

Z palubního rozhlasu na spoji nejmenovaného železničního dopravce se ozvalo nejprve zakašlání a pak rozhodné ujištění, že cestující si stále ještě nemohou sundat respirátory a kdo tak učiní, bude vyloučen z přepravy a to třeba i s pomocí policie. Představoval jsem si, jak po zuby ozbrojení pochopové odvádí nebezpečného provinilce za lokomotivu a pak následuje tlumený výstřel a tupé žuchnutí těla do příkopu. Abychom si rozuměli: jsem spíše pro ochranu než volnost, ať už s tím souhlasíte nebo ne, a nošení respirátorů a roušek mi proto spíše nevadí. Vadí mi bezohlednost, hloupost a sobeckost. Seděli jsme v tom kupé tři. Já, jedna sympatická dáma naproti a u okna mladá slečna, taková ta malá šedivá myška, co si jí sotva všimnete. Všichni jsme byli patřičně orespirátorováni, jak jinak. Reproduktor dochrchlal své temné hrozby a my pokývali hlavou, jako že je to sice malinko přehnané, ale nakonec to chápeme, respektujeme a vlastně dobře tak. Alespoň jsem tak usuzoval z absence vypoulených očí...