Přeskočit na hlavní obsah

Znamení

Zastávka je na znamení, doneslo se mi v tramvaji k uším někde mezi Moravákem a Maliňákem. Znamení? Hm-hm. Chvilku jsem si s tou představou znamení pohrával. Třeba hořící keř vedle inkriminované zastávky, pramínek vody vyvěrající přímo ze seznamu odjezdů jedničky či snad tajemný symbol, který se náhle zjeví rovnou na kolejích? No, asi stačí jen zmáčknout ten čudlík vedle dveří, to bude to správné znamení.


A heleme se, po tom čudlíku chytá potetovaná ruka, je na ní nějaká rovnice (?) a srdíčko, o minutu později při vystupování mi hladově kouká do očí ohromný plyšový medvěd a na zádíčkách jedné malé slečny, ťapkající přede mnou, čtu anglický nápis „Vždycky dostanu, co chci“. Co s tím? Jako že v lásce se nemá kalkulovat (souhlas), zapomněl sis koupit med (bingo) a buď opatrný na to co chceš, mohl bys to i dostat (ano, ano, chci med, ale bez těch fint typu med na koberci, med na střepech, med úplně všude).

Takhle prostinké to asi nebude, ale je fakt, že čas od času se kolem nás vyskytnou drobné neobyčejnosti, takové malé nápovědy. Někdy jim na kloub přijdeme a někdy zase ne. A někdy je nevidíme vůbec, to když jsme málo citliví. Ale jsou tu. Stále. Otázkou je kdo a proč je nám chystá?


Dnešní opruzi: dnes je to takové komplikovanější. Svou roli v tom hraje má děravá hlava, čtyřkilová husa a hluboce zmražené droby v igelitovém pytlíku, které musím dostat z té husy ven, abych z ní udělal čtyřkilovou (minus droby, minus igelitový pytlík, hlavně ten pytlík) konfitovanou husu.

Dnešní andělé: Moje milá, která mi naznačila, jak ze šlamastiky ven. Máte dva typy lidí: zatímco první vám ochotně sdělí, že jste v bryndě, ti druzí vám pomáhají se z ní dostat.

Přečtěte si další zápisky

Funkční recept pro chvíle, kdy mám plné kalhoty

Každý jsme se někdy něčeho bál. Bojí se králové i šašci, prezidenti i jejich tiskoví mluvčí, bojí se boháči i chudáci. Bojíme se výšek, pavouků, zubaře, epidemií, výsledků voleb nebo písemky. Muži se bojí o své ženy, ty se bojí o své děti, děti se bojí bubáků a bubáci se kolektivně bojí Chucka Norrise. Ale někdy je strach zbytečný. Svazuje nám ruce a vybírá si vysokou daň. Dá se to zvládnout? Myslím, že do jisté míry ano. V životě je to se štěstím či neštěstím zařízeno tak, že se nás nikdo moc neptá: šup, a už jsme až po krk v loji. Naštěstí to funguje i obráceně: šup, a už jsme v sedmém nebi.  Zajímavé přitom je, že málokdo stojíme o radu, jak žít a co dělat, když se vše daří. Ovšem jakmile je všude kolem nás ten lůj, stojíme o rady náramně a u kartářek je plno. První věc, kterou si v těžké chvíli snažím připomenout, je celkem snadná. Co se má stát, to se stane a basta. Jsou dobré věci, které nám občas padají do klína, a jsou jiné, které nám naopak padají na hlavu. Není třeba dlou...

Tečka na konci věty působí nedůvěryhodně!

Bývala to jedna z mála jistot, kterou měl psaný text, a kterou zvládal i ten největší češtinářský tukan: na začátku věty píšeme velké písmeno a na jejím konci tečku. Jak prosté, jak snadné. Ovšem napsat tečku na konci věty je dnes, jak jsem se s překvapením dozvěděl, poněkud ošemetné. Jistá skupina lidí ji totiž považuje za nezdvořilou. Asi jako doposud vykřičník! Ten je však nově pro změnu výrazem až pozitivních emocí. Nevěříte? Pár dní nazpět jsem si potřeboval ověřit, za kterými typy vět se tečka psát nemusí. A co se nestalo? Místo jednoduchého pravidla se na mě sesypala snůška varování: „Tečka na konci věty dnes působí nedůvěryhodně.“ Po chvilce pátrání se vyjasnilo. Odkazy směřovaly víceméně k jednomu zdroji, studii Birminghamské univerzity, ve které výzkumníci zjistili, že u kratších a zejména pak jednoslovných odpovědí příslušníci generací Y+Z citlivě vnímají, zda zahrnují tečku.  Protože tečka se nepíše, ze vzhledu v online komunikaci je přeci jasné, že věta končí. Tečka je...