Pondělí ráno. Držím se za břicho, a v umolousaném kiosku, téměř až ke stropu zavaleném balíky novin a časopisů, marně hledám Colu. Colu, jakoukoli Colu, ale hlavně rychle Colu. Šmarjá, už nikdy neposnídám knedlíky s vejci. Neskutečně mastné knedlíky s vejci, já blázen. Buďto je okamžitě zneutralizuji tou hnědou břečkou, nebo ten studený, šedivý stánek zákeřně přizdobím něčím teplým, v barvách vajec a knedlíků.
„Colu“, zaskučím bolestínsky na prodavače.
Prodavač koulí očima. „Výborně. Vý-bor-ně. No a JAKOU byste rád?“
Zatracený kapitalismus a jeho milion druhů Coly! Dívám se chlápka, který evidentně vstal rovněž levou nohou z postele, posnídal k tomu bůhví co, a jehož stánek připomíná úspěšný pokus zkřížit kozí chlívek se sběrným dvorem.
„Jakoukoli, třeba Zero, to je šumák.“
„Šumák nemáme, to musíte vedle, pane“, zapíchl prodavač prst do luftu směrem k blízkému Kauflandu.
„Zero, prosím“, dodávám, a představuji si letku Mitsubishi Zero, jak střemhlavým bombardováním rovná ten stánek se zemí.
„A jak velké by to Zero asi tak mělo být, he?“, dí sebevražedně muž za pultem.
Začínám si představovat něco o velikosti Nagasaki s epicentrem v kozím chlívku. Pak se úlisně zatvářím a pravím, že půllitřík bude docela stačit.
„Fajn, podívejte se tamhle, jestli tam jsou“, obrátí nezbeda svůj kouzelný prstík směrem od Kauflandu kamsi dolů, pod balíky novin z dost možná i minulého týdne.
Do krku mi pomalu stoupají první kostičky knedlíků.
„No ty kráso stánková“, pomyslím si v duchu, „to vážně čekáš, že se vrhnu pod ty balíky a budu hrabat a hrabat, než vynesu na povrch balení Coly? To tady měl někdo udělat o chlup dřív, než vůbec otevřel.“
Neříkám nic, nedělám nic, jen tak tiše koukám směrem k té hromadě. Vteřiny ubíhají, tik-tak. Prodavač kouká, já koukám. Tik-tak. Někde v dálce se táhle ozve foukací harmonika.
„Žádnou Colu tam bohužel nevidím“, přerušuji to mlčení. („Jestli po mně něco chceš, příteli, vydej zvuk tou dírou v hlavě, jak s ní lemtáš pivko. Doteď ti to šlo docela dobře. Tohle je tvoje práce, dobře tik tak.“)
A pak se zvedl a tu Colu mi prodal, ostatně byla to jeho práce, toho malinko líného a přidrzlého anděla. Prodal ji opruzovi, který ne až tak přesně věděl, co vlastně chce, a který nedal pokoj, dokud to nedostal. Musíš vědět co chceš, nebo to dostaneš pozdě, jinak, a ještě s hromadou řečí jako bonus. A popros o to a poděkuj za to. Zastyděl jsem se za své nesportovní chování a šel zpacifikovat snídani dřív, než ona zpacifikuje mne.
Po pár desítkách minut a několika dalších zhoupnutích žaludku se snažím koupit něco jako nesmělý náznak oběda. Paní prodavačka se mne hezky usmála a co že to jako bude, chi–chi–chi, a já pookřál, roztál a že jako nějakou dětskou šunčičku, cha–cha–cha, a ona jestli mi těch deset deka bude stačit, chi–chi–chi, a já na to že bohužel bude muset, ha-ha-ha. Takové pěkné, lidské a veselé to bylo.
Ale to už nebylo pondělí ráno, ale dopoledne, a potkali se trochu jiní dva lidé, kteří už na samotném začátku něco nepopletli...
Dnešní opruzi: tentokrát jsem si vytáhl Černého Petra já.
Dnešní andělé: přítel R. a jeho zmínka, že důležitější je jak to čtenář chápe, než jak to autor zamýšlí.
„Colu“, zaskučím bolestínsky na prodavače.
Prodavač koulí očima. „Výborně. Vý-bor-ně. No a JAKOU byste rád?“
Zatracený kapitalismus a jeho milion druhů Coly! Dívám se chlápka, který evidentně vstal rovněž levou nohou z postele, posnídal k tomu bůhví co, a jehož stánek připomíná úspěšný pokus zkřížit kozí chlívek se sběrným dvorem.
„Jakoukoli, třeba Zero, to je šumák.“
„Šumák nemáme, to musíte vedle, pane“, zapíchl prodavač prst do luftu směrem k blízkému Kauflandu.
„Zero, prosím“, dodávám, a představuji si letku Mitsubishi Zero, jak střemhlavým bombardováním rovná ten stánek se zemí.
„A jak velké by to Zero asi tak mělo být, he?“, dí sebevražedně muž za pultem.
Začínám si představovat něco o velikosti Nagasaki s epicentrem v kozím chlívku. Pak se úlisně zatvářím a pravím, že půllitřík bude docela stačit.
„Fajn, podívejte se tamhle, jestli tam jsou“, obrátí nezbeda svůj kouzelný prstík směrem od Kauflandu kamsi dolů, pod balíky novin z dost možná i minulého týdne.
Do krku mi pomalu stoupají první kostičky knedlíků.
„No ty kráso stánková“, pomyslím si v duchu, „to vážně čekáš, že se vrhnu pod ty balíky a budu hrabat a hrabat, než vynesu na povrch balení Coly? To tady měl někdo udělat o chlup dřív, než vůbec otevřel.“
Neříkám nic, nedělám nic, jen tak tiše koukám směrem k té hromadě. Vteřiny ubíhají, tik-tak. Prodavač kouká, já koukám. Tik-tak. Někde v dálce se táhle ozve foukací harmonika.
„Žádnou Colu tam bohužel nevidím“, přerušuji to mlčení. („Jestli po mně něco chceš, příteli, vydej zvuk tou dírou v hlavě, jak s ní lemtáš pivko. Doteď ti to šlo docela dobře. Tohle je tvoje práce, dobře tik tak.“)
A pak se zvedl a tu Colu mi prodal, ostatně byla to jeho práce, toho malinko líného a přidrzlého anděla. Prodal ji opruzovi, který ne až tak přesně věděl, co vlastně chce, a který nedal pokoj, dokud to nedostal. Musíš vědět co chceš, nebo to dostaneš pozdě, jinak, a ještě s hromadou řečí jako bonus. A popros o to a poděkuj za to. Zastyděl jsem se za své nesportovní chování a šel zpacifikovat snídani dřív, než ona zpacifikuje mne.
Po pár desítkách minut a několika dalších zhoupnutích žaludku se snažím koupit něco jako nesmělý náznak oběda. Paní prodavačka se mne hezky usmála a co že to jako bude, chi–chi–chi, a já pookřál, roztál a že jako nějakou dětskou šunčičku, cha–cha–cha, a ona jestli mi těch deset deka bude stačit, chi–chi–chi, a já na to že bohužel bude muset, ha-ha-ha. Takové pěkné, lidské a veselé to bylo.
Ale to už nebylo pondělí ráno, ale dopoledne, a potkali se trochu jiní dva lidé, kteří už na samotném začátku něco nepopletli...
Dnešní opruzi: tentokrát jsem si vytáhl Černého Petra já.
Dnešní andělé: přítel R. a jeho zmínka, že důležitější je jak to čtenář chápe, než jak to autor zamýšlí.